Simona Peková: Jsem babka, která se ráda přivzdělá

Brňáci vědí už dávno, že jste skvělá herečka. Necítíte trochu hořkost, že ostatní si toho všimli až teď?

Řeknu to jinak. Nikdy jsem se nestrkala do rohu, věděla jsem, že jsem dobrá herečka, divadlo miluju, diváci mě znají a chodí na mě. Přesto mě rozruch a pozornost posledních měsíců neskutečně zaskočily. Málem mě to zalklo, nepřišla okamžitá radost, naopak. Asi to tak je, když někoho objeví na poslední chvíli, když skoro před smrtí něco dokáže. Místo štěstí jsem se začala psychicky rozpadat. Bylo to tak velké a já tak nepřipravená…

Média na vás pějí jen chválu. Jak reagují lidé na ulici?

Za mnou se nikdo neohlídne. Mám ale jedno krásné setkání. Na pražském autobusovém nádraží Florenc jsem si šla koupit lístek do Brna. V té kukani seděl mladý muž, a když jsem promluvila, zůstal úplně paf, zíral na mě a pak vykřikl: Přišla v noci! Simona Peková! Bože, to bylo krásné! Samozřejmě jsem zažila i řadu milých momentů s přáteli, dcera Sára se postarala o brněnskou premiéru v kině Art. Což byl pro mne jeden z nejkrásnějších večerů mého života. Poznala jsem spoustu nových tváří…

Čím žijete vedle hraní v HaDivadle?

S režisérem Lipusem a kolegou Cyrilem Drozdou točíme audioprogram, ve kterém vás provedeme po Brně a okolí. Zadáte si na mobilu aplikaci – a vyrazíte na výlet po architektonických stezkách, za dobrodružstvím. Já sama sice nejsem vůbec na techniku, nemám e-mail, internet ani chytrý telefon, těmhle věcem nerozumím. Ale ta práce je nesmírně hezká, zavedeme vás ke stavbám a znovu ožívajícím vilám z doby funkcionalismu i brutalismu. V Brně žili skvělí architekti. A já jsem babka, která se ráda přivzdělá a sofistikuje.

Vraťme se k vaší strhující až démonické roli Valérie, jak si vás našla?

Páni režiséři Pavlíček a Vejnar si mě všimli v představení Naši. Jde o současnou, minimalistickou hru, v poloze spíše filmového herectví. Koupili mě na první dobrou, bez castingu. Jejich scénář nahodil nejdřív veselou, expresivní paní, trochu jako já. Simona Peková, dramatická zábavnice. Ale pak prošel mnoha úpravami a zjistila jsem, že je to vlastně strašně složitá postava, zoufalá, nešťastná. Snaží se napravit svůj život, a tím ho kazí synovi. Ženská na konci cesty, která udělá poslední pokus zachránit se, sblížit se s rodinou. Takový podivný bezdomovec, vplíží se do domácnosti a začne se tam rozprostírat.

Hodně jste se do proměny postavy vložila vy sama.

Odevzdala jsem Valérii vše, vlezla do mě, zahryzla se, začala ve mně spát a postupně ožívat. Nikdy jsem nepracovala tak svobodně, v našem týmu vládla obrovská souhra, žili jsme v bytě pana režiséra a probíhaly vášnivé debaty. Začala jsem se proměňovat i já – v zákeřnější, lhavou, plácající páté přes deváté. Když jsem moc popustila uzdu představivosti, poslali mě na balkon na cigaretu…

Čím vás role dostala nejvíc?

Bavilo mě, že je to žena s velkým osudem, ale co mohla, udělala špatně. Věří, že svou přítomností povznese trochu sterilní život mladých. Chce, aby ji měl někdo rád, přitom vzbuzuje opak. Takový rytíř smutné postavy. Bylo mně jí neskutečně líto. Ale samozřejmě zákeřnost v ní je taky.

Kde jste se inspirovala? U vlastní tchyně z dob, kdy jste byla vdaná?

Moje manželství trvalo pouze rok a dva dny. Zato rozvod byl na dlouhé lokty. Nerada na to vzpomínám, to se opravdu dva nepotkali. Prožila jsem i domácí násilí, potrat, utíkala jsem, ukrývala se a tak dále. Manželova matka byla až strašidelná, vysoká, temná, nesmějící se, obrýlená. Babice, která neustále opakovala: Nesmíš zapomenout, že láska prochází žaludkem, a ty nejsi žádná kuchařka! Myslím, že mě to hodně poznamenalo. Pak jsem dlouho žila sama, jen pro umění, divadlo, radost, kterou mi dává. No a přes prognózy lékařů jsem v šestatřiceti nečekaně otěhotněla a stala se svobodnou matkou. Dcera Sára je to jediné, co mi z pokaženého života zbylo, podobně jako Valérii Jiříček. Ale na rozdíl od ní Sáru neopustím nikdy!

Nejvíc jste ovšem čerpala ze své maminky, že?

Ano. Byla velmi zábavná, vtipná, krásná… Rozhodně ale ne všeobecně oblíbená, protože co měla na srdci, to na jazyku, říkala i drsnou pravdu do očí. To mám po ní. Zároveň byla velmi přísná. Až časem jsem zjistila, že vše, čím mě peskovala a co jsem nerada slyšela, říkala pro můj prospěch. Myslela to dobře, ale já to cítila jako diktát. Šlo o povrchnosti typu nehrb se, zatáhni břicho, stehna ti ořežu na cirkuli, chceš být herečka, tak se musíš nějak oblékat! Mně to bylo šumafuk, chodila jsem jako hadrářka a cítila se největší umělkyní na světě. Dnes jsem jí vděčná, že mi vštípila řád, který jsem bohužel nepředala dceři. Byl mi protivný.

To se stává, že dítě vychováme v kontrastu k tomu, co jsme zažili.

Souvisí to právě s mými vzpomínkami na dětství, které jsem měla velmi různorodé. Narodila jsem se v Třebíči do umělecké rodiny. Rodiče byli oba herci, tatínek Lubomír Vidlák i scénograf a kostýmní výtvarník, maloval, šil nám oblečení, byl renesanční člověk. Bohužel v mých třech letech tragicky zemřel a můj život se otočil. S otčímem-lékařem následovalo stěhování do Náměšti nad Oslavou. Tam se narodil bratr a já se změnila ve smutnou holčičku, která se předváděla, aby se na ni v nové rodině nezapomnělo. Šaškovala, pořád mluvila, byla asi i protivná, ale chtěla se jen připomenout. Takový nedomazlenec. Takže když se mi narodilo vytoužené děťátko, chtěla jsem všechno dělat jinak.

Jak konkrétně?

Sebemenší úspěch následovala hned pochvala, opakovala jsem Sáře, co všechno umí, jak je úžasná, chytrá. Ale přehlížela jsem, co má ve svém genetickém kódu – ona prostě nechodí na čas. Nebo slíbí a nepřijde. Takové zásadní drobnosti, které by jí asi usnadnily vyrovnat se s panikou, kterou v sobě většina dnešních mladých má. Doba je zlá. Nedohlídala jsem to. Nicméně z ní vyrostla krásná holka, chytrá jako čert, dobrodružka, šikovná výtvarnice, grafiťačka. Je mojí velkou oporou, hlavně ve věcech techniky. Jednou mi ukazovala cosi na internetu a já odpověděla větou z Dostojevského: Už jsem pro tebe jen osel, dobrý, užitečný pomocník. Ty jsi chytřejší, ale já jsem tu navždy pro tebe. To si často opakujeme.

Dřív žilo i několik generací pohromadě, dnes ne. Mají to současné tchyně lehčí, nebo těžší?

Nevím. Podstatné bylo tehdy i teď uvědomit si, že děti jsou batohy a na zádech je máme do smrti. Ale musíme jim dát prostor, osvobodit je od rad, pomáhání, vtírání se do životů a kritizování. Moje maminka mi pořád něco vyčítala, že už mi je sedmadvacet, nejsem vdaná, nemám děti, k tomu jsem herečka! Co tomu řeknou lidi? A když jsem přivedla nějakého nápadníka, používala odrazovací větu: Ten vypadá, jako když s ním vytřou samoobsluhu. Je třeba opustit tohle staré uvažování. Dnešním tchyním radím, ať dají mladým pokoj a nechají je žít. I s chybami.

Mladí lidé šéfují i v HaDivadle, jak to jde dohromady s vaším expresivním založením?

Přiznávám, že jsem herečka postaru, do každé postavy se silně vžívám, srostu s ní. Odpočinu si přitom od sebe samotné. Když přijdu do divadla, sundám v šatně kabát a spolu s ním pověsím na věšák Simonu Pekovou. Stávám se postavou, která mě čeká. Proto mám ráda velká dramata, klasický repertoár, naštěstí kolegové slyší i na tuhle linku, třeba na Gorkého Maloměšťáky, kde hraju Akulinu Ivanovnu. Nemá v textu velký prostor, ale já ji vystavěla jako všudypřítomnou, takový trpící duch, který se neodváží odporovat uzurpátorskému muži. Připomíná mi to začátky v Divadle bratří Mrštíků, kde jsem prošla celou klasikou. Hrála jsem Médeu, Klytaimnéstru, Helenu, Kasandru. Už tehdy jsem naplno prožívala drama postavy, abych unikla tomu vlastnímu.

Herectví i problémy mladé generace jsou ale už přece jen trochu jinde.

Je pravda, že třeba k pochopení enviromentálního žalu a genderových otázek, které mě moc neoslovovaly, mi pomohlo naše divadlo. Když už mám současné téma v roli, v procesu tvorby ho akceptuji. Já k tomu přidávám cit a snažím se ukázat, že je třeba se i smát, plakat, křičet, zlobit se, dotýkat, aby diváci věděli, že je to v životě přirozené. Ta generace ochladla. Za pláč se stydí, smích se chodí učit do kurzů.

Lze to ještě změnit?

Snažím se jim naslouchat, i když ne vždy jim rozumím. Vadí mi, když sedí skupina u stolu a jsou stále na sítích, každý ťuká na mobilu, takže tam vlastně nejsou. Mrzí mě, že jsou víc fascinováni tím přístrojem než mnou. Trápí mě také špatné užívání českého jazyka, spoustu slov už neznají a používají různé zkratky a zkomoleniny. Nedávno jsem se dozvěděla, že jsem boomer, myslela jsem nejdřív, že je to nějaké vyznamenání, něco jako Batman. Zároveň ale vedle nich znám dvacetileté, kteří jsou sečtělí, chytří, studují v cizině a mluví cizími jazyky. Jsou ostřejší a odvážnější než moje generace. Ty miluju, fandím jim a věřím, že převládnou, mají moji obrovskou důvěru.

Vy jste kdysi hodně sportovala. Díky čemu vlastně vyhrálo herectví?

Sportem jsem se v podstatě zachraňovala, léčil moje neduhy. Byla jsem velmi dobrá sportovní gymnastka, atletka, vynikala jsem ve skoku do dálky a do výšky. Taky jsem slušně krasobruslila, a protože jsem Vodnář, milovala jsem plavání a skoky do vody. To po mně zdědila Sára, jako holčička se stala dvakrát mistryní republiky. Byla jsem spíš chlapecký typ, vysoká, hubená, nakrátko ostříhaná, takže mě lidi považovali za kluka, což jsem si užívala. Žádný dramatický kroužek, recitační soutěže, přesto jsem se po maturitě rozhodla pro JAMU. Nešla mi matematika, fyzika ani chemie, ale když jsem mohla mluvit, přišel vždycky potlesk… No, nevzali mě, což mě neskutečně zasáhlo. Nehodila jsem se prý typově.

Jak to bylo dál?

Objížděla jsem divadla, jestli by nechtěli elévku. Rok jsem studovala francouzštinu a připravovala se poctivě na nové přijímačky. Jezdila jsem do pražského Činoherního klubu, viděla jsem všechny Smočky a Macháčky a zamilovala se do Jiřiny Třebické. To byla moje největší hvězda. Podruhé JAMU vyšla.

Litovala jste někdy, že jste zvolila tuto cestu?

Nemohla bych být nikým jiným. Asi by mi šla režie, umím si leccos sama napsat. Já když se pustím do tvorby, jsem strašný zarputilec. Ráda pracuji pro rozhlas, hlasem i písmem. Ale ve mně je obrovská potřeba být na jevišti, podívám se do diváků, najdu nějaké nadšené oči – a těm to dávám. To je pro mě štěstí. Je ovšem pravda, že mě herectví vždycky neuživilo – hlavně když jsem měla malou Sáru. Chtěla jsem být co nejvíc s ní, a tak jsem s vervou a naivitou vzala práci ředitelky nadace Archa Chantal. Jenže času na dítě jsem měla ještě méně, tehdy nadace teprve vznikaly a tvořily se regule. Musela jsem se naučit podvojné účetnictví, něco z práva, setkávala jsem se s designéry, žebrala o peníze. Nakonec jsme se s Chantal rozešly, dva kohouti na jednom smetišti nedělají dobrotu. Navíc jsem točila tři filmy najednou a prostě jsem to neustála. Říkají mi, že se moc dávám. Neumím se šetřit.

Kdo vedle dcery tvoří vaše zázemí? Co dělá její otec?

Tatínka má, žil dlouhodobě v zahraničí, v Mnichově, teď je v Praze. Zpočátku jsem doufala, že půjde o hezký vztah, ale vstoupila do něj nedůvěra. Jde o inteligentního, sympatického muže, jenže z úplně jiného těsta. A tak jsem náš kontakt přerušila. Sára se s ním občas vidí, ale nemá kde navázat. Myslím, že za to můžu já. Jinak moji rodinu dnes tvoří divadlo. Přátelé, kamarádi, výjimeční kolegové, úžasná kreativní parta, kde každý každého podpoří. Ale roky už žádný partner. I když po padesátce jsem se ještě zamilovala. A jak mi to nejde, neumím to, zase jsem narazila a zklamala se.

Co to způsobilo?

Když se zamiluju, ztrácím sama sebe, stávám se pokornou služkou, která by muži dala všechno, až podbízivě. Obvykle to končí slovy: Nehraj! Jsi na mě moc! A protože to takhle končí, tak mě to vraždí, na ztracenou lásku se dá umřít. Taková náhlá smrt mě potkala dvakrát – a už to nezvládnu. Cítím se dobře v homosexuálním uměleckém světě, to jsou nejlepší kamarádi, napořád.

Ještě mi řekněte, co vás baví kromě divadla a knížek? Pokračuje výtvarná linka po otci?

Jsem taková Jekyll-Hydeovská paní. Neskutečně extrovertní, společenská, dokážu při diskusi u vína sedět do rána, není se mnou nuda. A následuje velký střih – nejšťastnější jsem doma, v tichu, obklopená obrazy, kytkami. Bez televize, jen s rádiem, s nímž večer usínám. Nepouštím si hudbu, zato miluju četbu na pokračování, mluvené slovo mě opájí. Nejraději unikám do světa knih, do magického realismu. Básně neumím číst potichu, chodím od dveří ke dveřím a říkám si je nahlas. To mě uklidňuje. Jak je můj divadelní život velký a rušný, tak osobní linka je malá, tichá a krásná.

Máte nesplněný sen?

Chtěla bych umět přijmout stárnutí, nejen vnějškově a zdravotně. Přijmout svoji impulzivnost a nalézt vnitřní klid. Zbavit se jisté urputnosti a touhy stále někoho zachraňovat. Nechci se honit, ale naopak se bahnit, užívat. Doufám, že si se Sárou naspoříme na nádhernou dovolenou, vždycky jsem byla velká cestovatelka. Chtěly bychom se vypravit na nějaký exotický ostrov…