Simona Lewandowska: Používám tlačítkový telefon, chtěla jsem mít klid od aplikací

V komediálním seriálu Dobré ráno, Brno! režiséra Jana Prušinovského hrajete rosničku. Co je na předpovídání počasí v živém vysílání nejtěžší?

Podle mě je nejzákeřnější koukat se do kamery, mluvit a zároveň se hýbat. S touhle souhrou jsem dost zápasila.

Moderátorka počasí musí ukazovat zrcadlově obráceně. Nepletla jste si strany?

Kdepak, dá se na to poměrně rychle zvyknout. V rámci takového menšího workshopu jsem se byla podívat ve studiu, abych viděla, co všechno práce rosničky obnáší, okoukala jsem i základní pohyby a přípravu, která zahrnuje také to, že se text musíte naučit nazpaměť.

To by pro herečku neměl být problém.

To ne, ale stejně jsem byla ráda, že jsem na rozdíl od skutečné rosničky měla k dispozici čtecí zařízení. A také jsme měli tu výhodu, že se natáčení mohlo kdykoli přerušit a vrátit zpátky, což u živého vysílání nelze. Musíte být daleko pohotovější a neustále ve střehu. Zejména v pět ráno to považuji za obdivuhodné.

Nedávno jsem byla v rádiu a moc se mi líbilo, že tam nemají kamery. Člověk se nemusí tak hlídat. Hned jsem z toho měla lepší náladu a pohodovější start dne. (smích)

Andrejce se hned na úvod stane nepříjemná nehoda. Nebyla jste ze scény se zapomenutým psím exkrementem v kabelce rozpačitá?

Ne, byla jsem naopak nadšená. Podobné vyhrocené věci se u nás moc často nedělají, a přitom mě nadsázka hodně baví. Všechny negativní povahové rysy Andrejky byly zveličené. Je velmi ambiciózní, ale často mluví dříve, než myslí. Pak jí nezbývá než využívat ženské zbraně. Není to zlá holka, spíše takové telátko.

Podaří se jí kariérně povýšit?

Nechci divákům kazit překvapení. Prozradím jen, že dostane životní lekci, jenže to na ní nezanechá žádné velké následky.

Našla byste něco, co máte s postavou společného?

Generační mezeru. Je v kolektivu nejmladší, a tak její elán a nadšení občas narazí. Také mně se při natáčení stávalo, že jsem úplně nevěděla, jak se bavit se zkušenějšími kolegy, zároveň jsem toužila získat jejich náklonnost.

Občas nastávaly poněkud trapné situace, dokud jsem se nenaučila se uvolnit. Jinak doufám, že toho moc společného nemáme.

Ani tu cílevědomost a ambicióznost?

To asi ano, ale věřím, že já to mám nastavené zdravě. Na prvním místě u mě s přehledem vítězí život, nikoliv heslo práce nade vše.

Užívala jste si tedy v Brně i života, když už jste tam byla pracovně?

Děsně jsem se do něj zamilovala. Když jsem měla den po natáčení volno, přespávala jsem u kamarádů z JAMU a chodila do divadel.

Sitcom byl vaše první komediální zkušenost před kamerou, co vám dal?

Větší herecké sebevědomí. Konečně mám pocit, že jsem se před kamerou odvázala. Když hraju něco vážného, stojí mě hodně energie, abych se soustředila. Kdežto komedie mě dostanou do rozverné nálady, která mě nabije na dlouhé hodiny dopředu.

Jsem vysoká blondýna a kvůli tomu se setkávám s předsudky, někteří lidé mě soudí dříve, než promluvím. Bývám tak obsazována do rolí pipinek. Dobře se mi hrají, považuji to za skvělý způsob, jak být vtipná, trošku pitomá a zároveň i sarkastická.

Objevujete se i v dobovém seriálu Zlatá labuť z prostředí velkého obchodního domu. Jaká je vaše postava? Opět pipinka?

Alena je důvěřivá holka z vesnice. V Praze se setkává se spoustou nových věcí a je ze všeho dost vyjukaná, snaží se na sebe moc neupozorňovat a nevyčuhovat. Někdy je příliš laskavá a hodná, občas sebou nechává manipulovat.

Má zajištěného snoubence, který ji tlačí ke svatbě, ale ona váhá. Ví, že díky němu by mohla být existenčně v pohodě, zároveň si není jistá, zda k němu cítí lásku. Navíc si v sobě nese i určité tajemství.

Děj seriálu je zasazen do 40. let. Můžete posoudit, jestli bylo povolání prodavačky v té době náročné?

Konkrétně zde asi ne tolik jako dnes. Jejich práce nebyla tak vyčerpávající, třeba měly během směny povinné dvě hodinky volna, kdy mohly jít odpočívat na terasu. Tehdy majitelé obchodního domu o své zaměstnance velmi pečovali, protože věděli, že pak budou na zákazníky milí.

Předpokládám, že perfektní zákaznický servis byl tehdy priorita.

Ano, určitě. V rámci přípravy jsme dostali příručku prodavačů od Bati, která byla velmi hezky napsána, ne jako dnešní manuály, při jejichž čtení člověk usne. Také na zkouškách jsme si o té době a lidech hodně povídali. Režisér se nám snažil vysvětlit, že k postavám máme přistupovat, jako by žily dnes, ale vzít v potaz dobové konvence.

Jasně, nemají smartphony, ale myšlenkové pochody lidí se nemění. Tak jsem si představila sebe v té době.

Co vám ještě pomohlo k pochopení dobové hrdinky?

Kostým. Už na kamerových zkouškách jsem se díky němu dokázala do postavy lépe vcítit. Zaujaly mě i rozdíly v každodenních zvycích, jako je zasedací pořádek u stolu, držení těla, způsoby chování. To, o čem dnes běžně příliš nepřemýšlíme, dříve podléhalo přísným pravidlům.

Přísná pravidla platí i v modelingu, kterému jste se v pubertě věnovala. Proč jste nezůstala profesionální manekýnou?

Neměla jsem z toho takovou radost, jakou jsem chtěla mít. Necítila jsem se v tom prostředí úplně dobře a chyběla mi motivace. I když je to bezesporu umění vytvořit skvělou fotku s perfektním stylingem, módní prostředí je hodně povrchní.

Jakkoliv tvrdě modelky dřou, pořád jsou považovány jen za ramínka na šaty, pěkné, takové bezduché schránky. Frustrovalo mě, že mě někdo neustále soudil a říkal, jak mám vypadat, že mě nutili, abych zhubla. Teď už fotím jen občas pro zábavu.

Takže vás to už odmala táhlo spíše k herectví?

No jasně, chtěla jsem být herečka. Chodila jsem na dramaťák, se kterým jsem jezdila na divadelní tábor. A protože všichni moji kamarádi šli na konzervatoř, šla jsem taky.

O jiné škole jste ani neuvažovala?

Měla jsem tenkrát hlavu v oblacích a moc jsem o tom nepřemýšlela. Jsem ráda, že jsem si konzervatoř zvolila, i když proti mým bývalým spolužákům, co šli na gympl, mám mezery a zpětně vidím, že mi chybí všeobecné vzdělání.

O herectví jako povolání jsem měla vždy jasno a nikdy jsem o něm nepochybovala. Jen si ho teď na DAMU více užívám, protože jsem zralejší. Jedna z našich vedoucích nám říkala, že herectví má dělat ten, komu nezbývá nic jiného, a já mám pocit, že mně nic jiného nezbývá. (smích)

Z matčiny strany máte herecké geny. Chodívala jste na její představení v ochotnickém divadle, kterému se věnovala?

Ano, a jestli jsem po někom zdědila cit pro drama, tak po mojí mamince, stejně tak smysl pro humor. Kamkoliv přijde, dokáže bavit celou společnost. Přirozeně ovládá commedii dell’arte (druh divadelní improvizace pocházející z renesanční Itálie – pozn. red.), což mě také lákalo, takže jsem zkoušela i alternativní divadlo, jenže mám obě kolena vyhazovací, takže musím s některými pohyby opatrně.

Když jsem byla v pubertě, dostala maminka k narozeninám rodokmen, díky kterému jsme zjistili, že je příbuzná loutkářů a světských, mezi nimi i Novákových, kteří vedou Cirk La Putyka. Když se to dozvěděli, pozvali nás na představení, pamatuji si také, že byli u nás na návštěvě.

Co kromě polského příjmení máte po tatínkovi?

Je obchodník a umí vyšašit neuvěřitelné věci, takové to dobré polské šméčko. Obdivuji, co všechno dokáže zařídit, přitom se nestresuje, když něco nejde hned nebo podle plánu. Tohle jsem se od něho asi naučila. Věřím tomu, že věci dobře dopadnou, i kdyby to mělo být na poslední chvíli.

Podepsala se vaše bezprostřední povaha i na brzkém stěhování od rodičů? Ještě během studia konzervatoře jste začala bydlet s tehdejším partnerem Zdeňkem Piškulou.

Bylo to zvláštní a těžké období. Moji rodiče se rozváděli, já zrovna točila Ordinaci v růžové zahradě a neměla představu, jak je opravdový život náročný. Neuměla jsem také moc zacházet s penězi, takže ten náraz byl poměrně tvrdý.

Na druhé straně mě osamostatnění od rodičů hodně posunulo, poznala jsem sama sebe dost detailně a naučila se převzít odpovědnost za svůj život.

A teď máte jaké období?

Teď mám hezké. Chystám se na natáčení filmu, v létě mě čeká další, hraju v divadlech. Ťukám na dřevo, práce mám dost. Klape to i v osobním životě.

V Disku hrajete hned ve čtyřech inscenacích.

Jsou to Červ v srdci člověka a Spravedliví od Camuse, dále v parodii na muzikál Žebrácká opera, která je velmi často vyprodaná. A pak v kontroverzním představení Krev na krku kočky, během kterého se objevují plivance, zvratky, krev, drsná erotika a poslední scéna se odehrává v BDSM salonu. Jednou to nějakého pána natolik rozvášnilo, až přilétl na jeviště.

Chtěl se zapojit?

Dokonce se zapojil, zvedl mě do rukou, lítal se mnou sem a tam. Byl dobře stavěný, takže se ho mým spolužákům nedařilo vytlačit, a když jsme žádali o pomoc někoho z publika, tak se smáli, protože si mysleli, že je to součást představení. Než se nám ho nakonec podařilo vyhodit, ještě stihl rozbít techniku.

Od té doby máme ochranku a tenhle pán má přísný zákaz vstupu. Přiznám se ale, že si hodně cením jeho odvahy. Občas mám také chuť jako divák vlítnout na jeviště.

To byste udělala kolegům?

Udělala, představovala jsem si to už jako malá a stále mě to neopouští. Alespoň jednou v životě to musím zkusit.

Trochu mi vrtá hlavou, jak se na kontroverzní představení připravujete. To jste zašla v rámci příprav do opravdového BDSM klubu?

Nebyl to úplně BDSM klub, ale vyrazila jsem do obyčejného hudebního klubu v Berlíně, když jsem tam byla na výletě. Lidé jsou tam daleko odvážnější, nestydí se nosit latex nebo kůži, jsou otevřenější vůči různým formám sexuality.

Posunula jste si nějaké vlastní hranice?

Určitě. Představení je koncipované tak, že se během něho mění postavy, takže já hraju modelku, prostitutku, týranou manželku i dominu. Během příprav jsme tedy se spolužáky zkoušeli nejrůznější věci, které nám pomáhaly postavy pochopit, byli jsme jak utržení z řetězu, ale brzy se to zas srovnalo. Díky tomu jsme se však velmi dobře poznali a naučili jsme se méně soudit lidi.

Máte vysněnou postavu, kterou byste se chtěla vymanit z vašich dosud typických rolí?

Tuhle jsme měli asi tříhodinovou performanci na hlavním nádraží, kde jsem hrála feťačku. Dost mě to bavilo. Vždycky mě závislosti fascinovaly, uvědomila jsem si, že bych si takovou postavu ráda zahrála i v rámci klasického divadelního představení nebo filmu.

Něčím mě příběhy závislých lákají. Možná je to i tím, že moje maminka pracuje jako psychiatrička na protidrogovém a protialkoholním oddělení.

Neměla byste je tedy mít spíše jako odstrašující příklad?

Zakázané ovoce přece chutná nejlépe, ne? (smích) Na druhé straně se s mámou o její práci moc nebavíme. Sem tam utrousí třeba to, jak je smutné, že přibývá mladých lidí závislých na mobilech, ale to je tak celé. Já používám tlačítkový telefon, protože jsem chtěla mít klid od aplikací, které mě rozčilovaly. Zjistila jsem, že je to úleva.

Nemá maminka tendence se pitvat také ve vaší psychické rovnováze?

Nemá, ale pokaždé diagnostikuje moje kluky. Už se bojím kohokoliv přivést, protože ona vždycky něco prohodí jen tak mimochodem a pak zjistím, že měla pravdu.

Jaké si vybíráte muže?

Líbí se mi vtipní a trošku poťouchlí, humor mě vždy odzbrojí. Přitahuje mě i empatie. Měla jsem dlouho pocit, že citlivých kluků moc není, ale poslední dobou s radostí zjišťuju, že jsem se spletla.

A někoho takového máte i doma?

Ano. Ostatní si nechám pro sebe.