Simona Lewandowská: Nový cirkus mě vždy dostane do kolen

Pocit, který mám třeba na představeních v La Putyce, kam se chodím dívat na nový cirkus, mě vždy dostane do kolen. Jezdit tak po světě a hrát divadlo! Jenže brzy zjistím, že jsem na to asi moc pohodlná,“ vrací se vzápětí nohama na zem.

„Ačkoli mám pohyb ráda, stojí mě úsilí ve škole metat přemety nebo dělat stojky. Když si představím, jaká je za tím dřina, do dvou dnů mě myšlenky na kočování přejdou. Asi to není moje cesta, nemám zase takový zápal ani talent, ačkoli kdo ví?“ přemítá herečka, která je ve třetím ročníku konzervatoře a na podzim nastoupila do seriálu Ordinace v růžové zahradě 2.

Jenže co se talentu týče, dává o sobě mladá herečka vědět. Třeba v modelingové agentuře, pro kterou nafotila několik snímků, s ní byli velice spokojeni a prorokovali jí velkou budoucnost. S modelingem začala už v jedenácti letech a ve třinácti dostala nabídku věnovat se mu v japonském Tokiu. Odmítla, cítila se příliš mladá, a raději si podala přihlášku na hereckou konzervatoř.

„Po všech těch dramatických kroužcích a letních hereckých táborech, které jsem jako dítě absolvovala, mi to přišlo logické,“ vysvětluje herečka. Modeling přes palubu ale nehodila a nevylučuje, že se k němu po maturitě vrátí. „Chvilku jsem chtěla učit děti v mateřské školce, ale to mě taky brzo přešlo,“ přibližuje své rozhodování.

Na konzervatoř ji vzali a nelituje. „Je to báječná škola, vyučuje se tam hra na klavír, tanec, zpěv a to je přesně pro mě. V takovém prostředí se cítím dobře. V ročníku je nás dvanáct a jsme celkem dobrý kolektiv. Jakmile vysvitne sluníčko, bereme kytary a vyrážíme hrát na nábřeží. O společné výlety taky není nouze. Konkurenční tlak? Ne, ten zatím mezi námi necítím,“ vrtí hlavou.

Když dostala svou první velkou roli v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2, měla velkou radost. Hraje v něm Emu Rytířovou, dceru lékařky v podání Michaely Badinkové. „V Michaele se skrývá obdivuhodná směs divoké holky a zralé ženy,“ říká o starší kolegyni s úctou. „Kromě mnoha praktických rad, co mi dala, mě taky naučila jíst sušené mango. Na tom teď ujíždím,“ žertuje.

Jenže skloubit natáčení a školu není jednoduché, a tak si mladá herečka vysloužila trojku z chování. „Na konzervatoři to není výjimka. Stačí pár neomluvených hodin, a je to,“ vysvětluje.

O své profesorce Janě Paulové tvrdí, že je anděl a že je za setkání s ní šťastná. „Hned na první hodině nás odrovnala svou bezprostředností. Byla to ona, kdo mi otevřel svět opravdového herectví. Dala na mě tip produkci Ordinace a poslala mě na konkurz do Divadla Kalich k režiséru Petru Kracikovi.“ I když ten na ni byl přísný, je mu vděčná, že jí dal důvěru a ona teď účinkuje ve hře Pro tebe cokoliv, kde hraje dceru Jany Paulové a Pavla Zedníčka.

Role veganské studentky, která chce odjet pomáhat do Afriky, Simonu baví, protože je plná humoru. „Studentka je trochu naivní, ale protože ji rodiče milují, sehrají před výběrovou komisí komedii. Předstírají, že jsou rovněž vegani, sundají ze zdí paroží a oblečou se do bio bavlny. Diváci se válejí smíchy, protože Jana Paulová i Pavel Zedníček házejí jeden vtip za druhým. Stát s nimi na jevišti je pro mě ohromná škola,“ tvrdí herečka.

Ona sama má k veganství daleko, ačkoli určité zásady zdravého stravování dodržuje. Třeba dopoledne jí jen ovoce. „Dělá mi to dobře. Když mám ale po ránu chuť na koblihu, neodřeknu si ji. Někteří lidé žijí přehnaně zdravě, jedí jen kořínky a pak se diví, že nemají sílu,“ směje se.

Příjmení Lewandowská patří v Polsku k těm častějším a hereččiny kořeny skutečně do Polska sahají. Tatínek pochází z polského venkova, kam Simona pravidelně jezdí za babičkou. Polštinu ovládá a moc ráda má i tamní divadlo, které je podle ní kvalitní a plné humoru.

„Nestrávila jsem v Polsku tolik času, abych mohla obě země srovnávat. Je to přece jen dva dny cesty odsud, a proto tam nejezdím tak často. Trochu se ale divím, že se nám Poláci smějí třeba kvůli používání zdrobnělin. Přitom sami je vyslovují poměrně často. A taky se nestalo, že by mě v Česku okradli, v Polsku však ano.“

O polském fotbalistovi, který nosí stejné příjmení jako ona, její tatínek tvrdí, že jsou bratranci. „Otec býval také sportovec, věnoval se střelbě z luku. Nyní obchoduje s uměním. A díky obchodu se poznal i s mamkou,“ přibližuje rodinnou historii mladá herečka.

Její maminka zase pochází z rodiny loutkoherců a kočovníků. Chtěla se věnovat herectví, ale rodiče jí to rozmluvili, a tak zamířila na medicínu. Dnes je z ní psychiatrička. „Když byla ještě studentka, zatoužila po červených lodičkách. A táta zrovna takové prodával. Mamka žertem říká, že mu skoro rok unikala, než se nechala přemluvit ke vztahu. Ale táta za ní jezdil a nakonec ji přesvědčil.“

Maminka svou starší dceru v touze po herectví plně podporovala. Simona má ještě mladší sestru, ta je ale na rozdíl od ní spíš introvertní. „Ráda píše a tvrdí, že by chtěla být scenáristkou. Tak si ji musím předcházet, aby mi jednou mohla psát krásné role!“ směje se.

Za rok ji čeká maturita a uvažuje i o tom, že by zkusila přijímačky na DAMU, nebo ještě raději na JAMU. Má totiž ráda brněnské divadlo a tamní kulturní scénu. „Pražáci často Brno pomlouvají, ale já tam potkávám samé skvělé lidi!“ říká.

Pokud má volnou chvíli, míří do divadla. Oblíbené má zejména to Dejvické. Hereček, jejichž práce si cení, je víc. „Kromě Jany Paulové i Lenky Krobotové, Kláry Melíškové nebo Terezy Voříškové. Těžko vybrat,“ přemítá herečka, která by moc ráda natočila nějaký seriál s Českou televizí. „Naposledy mě pobavil Trpaslík a myslím si, že seriálová produkce České televize je celkově čím dál lepší.“

V dohledné době čeká Simonu Lewandowskou oslava osmnáctin a s nimi nabytá plnoletost. „Udělám si řidičák a možná se poohlédnu po nějakém pronájmu,“ má jasno. „A pak oznámím mamce, že jedu na víkend do hor, místo zatím obvyklého: Mami, prosím, pusť mě na hory, budu celý týden uklízet kuchyň!“