Simona Krainová: Do každého vztahu je nutné neustále investovat a hýčkat si ho

Moje děti dobře vědí, kdo je jejich matka a co obnáší moje profese. Vysvětluju jim, že se fotím, jsem na billboardech, bývám vidět v televizi. Kluci se s námi účastnili focení kalendáře, Maxík chtěl být stále se mnou, takže viděl, jak běhám nahá po pláži.

Myslím, že moji práci berou normálně, jako součást mě. Maxíkovi jsem řekla, že mu ukážu výsledné fotky, že je kalendář o ženě, která se cítí dobře. On to přijal, nosil mi ručník, byl zlatý.

Malé děti jsou otevřenější i tolerantnější než dospělí. A kluci vědí, že tohle je práce, která mě živí.

Po svém. Nebojím se podstoupit neinvazivní zákroky, jednou za rok si nechám do čela píchnout botox, chodím na plazmalifting, lymfodrenáže, na mezoterapii a nitrožilně si nechávám doplňovat vitamin C.

Sportuju, hodně navštěvuji saunu, běhám, klidně deset kilometrů pětkrát týdně, když tělo a kůži prokrvíte, tak vám to vrátí. Snažím se zdravě udržovat, nepřejídám se, vyhýbám se bílému cukru, sladím medem, ale dort si někdy dám.

Když stojíte před fotografem bez stylingu, musíte se ve svém těle cítit dobře. Nasadila jsem vysoké tréninky, začala hodně běhat. Dvakrát v týdnu jsem chodila na pilates, posilovala břicho a ženské partie. Musím říct, že od ledna jsem tvrdě dřela.

Do výplní v obličeji, nelíbí se mi, jak potom ženy vypadají nepřirozeně. Věk nezakryjí, akorát jim to zdeformuje obličej, viděla jsem pár takových případů. Od toho se držím dál. Nešla bych do ničeho invazivního, nevratného.

(směje se) No, bylo by to moc hezké, ale někdy je u nás spíš Saigon. Zvláště po ránu, kdy chystáme děti do školy. Lítají, křičí, hledám jejich ztracené ponožky, do toho chystám svačiny, batohy.

Někdy jsou rána velká divočina, jako v každé běžné rodině se dvěma dětmi. Ale je krásné mít rodinu, ten největší dar, za který jsem vděčná.

Čím jsem starší, tím raději prožívám společný čas. Je pro mě prioritou večer s nimi sedět a číst jim knížku, i když kluky víc zajímá, jak jsme se s Karlem seznámili, co jsem dělala jako malá holka, kolik jsem měla kluků. Chtějí vyprávět věci ze života.

Pochopitelně že občas přijdou v manželství krize a neshody, ale vzhledem k tomu, jak moc času společně s Karlem trávíme, tak máme hezký vztah, na kterém pracujeme a rozdmýcháváme náš plamínek lásky, protože do každého vztahu je nutné neustále investovat a hýčkat si ho, což se nám daří a jsem za to vděčná.

Na pažích, na prsou. Tetování je jeho vášeň, má vytetované i kluky.

Nechápu, že jsou z jednoho vrhu. (směje se) Max je anděl, strašně citlivý, až opatrný, laskavý, všechno moc prožívá, má v sobě něhu. Ale chodí na judo, což mu vybral Karel.

Karel chtěl, aby se zocelil a uměl se ubránit, to v dnešní době není od věci. Přitom Maxík je spíš takový básník, křehounká duše, takže ho stejně brzo odhlásíme, když tam chodí nerad.

Chci, aby si děti své zájmy vybíraly, ne že jim život budeme linkovat my. Říkám si, že nemůžu být zlý člověk, když jsem porodila tak úžasné a hodné děti. (smích)

A pak je tady Bruno, sopka, která exploduje každých pět minut. Také velmi citlivý a láskyplný, ale drak. On si vyřídí s každým všechno sám, v restauraci si objedná jídlo, přinese, co je třeba, jedno, jestli jsme v Praze nebo v Dubaji.

Když cítí nespravedlnost, popere se, třeba i s osmáky, pokud ubližují holkám. Chodí do první třídy a někdy si říkáme, že řídí celou školu… Je to velký rybář po strejdovi Jakubovi, podědil po něm vášeň pro ryby, takže máme doma akvárium.

Dávám tam fotky, které uznám za vhodné, protože jinak by mi je média kradla jiným způsobem. Nechci, aby čekali fotografové před školou, aby zjistili, jak vypadají moje děti, takže si řídím sama, co na sociálních sítích bude.

Nezařazuji zmínky o rodině a fotky často, uvědomuji si, jaké tam číhá nebezpečí, kolik úchylů a zlých lidí u počítače sedí. Proto spíš zveřejňuji sebe a svou práci.

Děti miluju a patří ke mně, ale minimalizovala jsem jejich návštěvy společenských a veřejných akcí, kde cvakají blesky fotoaparátů.

Nevysedávají u tabletů, iPad mají povolený jenom v sobotu, nenávidím, když děti žijí virtuální život. Snažíme se hrát společenské hry, hodně si s nimi čtu a milujeme kostky nebo Člověče, nezlob se!.

Nepouštím kluky na internet, Instagram, snažím se je od on-line světa držet zatím dál. Dokud to jde.

Jde o hezkou roli, ne malou a domluvili jsme se na natáčecím plánu. Na Nově mi vyšli maximálně vstříc, věděli, že mám vlastní aktivity. Celý tým toleroval, že nejsem zvyklá být na place každý den. Tam není prostor na opakování jedné scény. Musejí zvládnout haldy textu a sekají to jak Baťa cvičky.

Snažila jsem se připravovat pečlivě, poctivě se naučit text. Sice to bylo psychicky náročné, ale díky atmosféře, která vládla, jsem to zvládla. (smích)

V říjnu jsem měla Ordinaci dotočenou. Hraju advokátku Stárkovou, která přijde za gynekologem Brabcem (Pavel Řezníček), protože zastupuje jeho pacientku. Ti dva spolu začnou randit, jejich vztah se dost zkomplikuje, situace se pro jejího milence vyvíjí dramaticky.

Každopádně mu udělám ze života peklo. I kvůli mojí dceři, kterou představuje Kateřina Marie Fialová, vystupující v soutěži Tvoje tvář má známý hlas.

To si asi nedovedu představit, s herci už mám po pár natáčeních nějakou zkušenost a jsou to zvláštní lidé, nedokázala bych se zbavit dojmu, jestli náhodou zrovna nehraje i doma. Vlastně obdivuji, jak dokážou přepínat z role do role a přitom žít svůj život.

Při natáčení Ordinace se ale všichni chovali úžasně mile, profesionálně. Pavel mě motivoval, krásně vedl, byl galantní, lidsky jsme si sedli.

Ano, dva roky. A tahle zkušenost mi stačila! Už bych do toho nešla. Karel mi vyhovuje ve všech směrech.

Každý rok minimálně čtyřikrát. Miluju Paříž, mám tam svoje místa, kam chodím, stejné restaurace, kavárny, parky, lavičky, na kterých ráda sedám. Pochopitelně se změnila proti rokům, kdy mi bylo šestnáct. Je tmavší, přelidněná, babylon národů…

Ale mám tam přátele a svoji manažerku, která se o mě stará. Paříž pro mě znamená krásné vzpomínky. Mívám stavy úzkosti, když se do ní vracím, vnímám, jak čas letí a jak všechno spláchnul…

Občas si v tomto městě děláváme prodloužené víkendy. Užívám si ji se vším všudy, tenkrát jsem makala a byla v jednom kole, teď si Paříž vychutnávám.

Oplakala jsem to. Strašné, hrozné, co dokáže lidská zloba, touha po moci. Nemyslím si, že šlo o náhodu, takové se nestávají.

Nedostala jsem se k tomu, teď když vidím, kolik lidí je militantních, už se mi do toho ani nechce. Celý svět je nějak moc ozbrojený a zlý. Karel má zbrojní průkaz několik let, ale já ho nepotřebuji. Od tohoto plánu jsem upustila.

Pravděpodobně budeme na naší chalupě za Prahou, poprvé s celou rodinou ji vezmeme jako vánoční útočiště. Na předvánoční listopadový čas jsme si totiž naplánovali návštěvu Miami. A v únoru se chceme vydat zase do našeho oblíbeného resortu na Zanzibaru.

Ano, a děsím se toho, protože si napíšou třeba o lamborghini, o letadlo… A říkají: „A proč by to jako Ježíšek nemohl donést? Ježíšek může všechno!“

Nevím, jestli jim už nevysvětlím princip Ježíška. Bruno se našel v rybách, jde ve stopách strýčka Jakuba a přeje si velké akvárium, takže tohle přání asi Ježíšek vyslyší, ale lamborghini budou muset oželet.

Klid a odpočinek, jsem hodně unavená, mám toho nějak moc. Přála bych si zdraví pro moje rodiče a celou rodinu.

Hlavně lásku a zdraví! Všechno ostatní se dá koupit, ale o tom život není, snažím se tohle učit i syny, že by si neměli přát pod stromeček jen materiální věci, ale měli by myslet i na ostatní, svou rodinu, kamarády a jejich zdraví.

Být dobrou mámou se neustále snažím a pracuju na tom. Moje okolí říká, že jsem dobrá máma, což mi dělá největší radost. Snažím se s dětmi trávit co nejvíc času a předávat jim zkušenosti, které jsem nasbírala. Jsem tu pro ně a vždycky budu, jsou moje priorita číslo jedna.

Co se týče předsevzetí, tak v lednu jsem přestala kouřit. Praštila jsem s cigaretami po dvaceti letech a kouřím náhradu – zahřívaný tabák. Netušila jsem, že někdy dokážu skoncovat s touhle neřestí. Snažím se přejít na úplné nekouření.

Jsem na sebe pyšná i celkově, jak na sobě makám, co jsem dokázala za posledního půl roku. Ten pocit mi dělá dobře!