Simona Hába Zmrzlá: Trémy na jevišti jsem se zbavila, když jsem otěhotněla

Ano, vše se točilo na Vysočině, dokonce i interiér policejní stanice. Je to novostavba, která stojí hned u řeky a má obrovskou prosklenou stěnu. Točilo se v Ledči nad Sázavou a my jsme měli nádherný výhled na ledečský hrad. Ten je pověstný tím, že se tam často točí pohádky, protože má krásné nádvoří i interiér.

Ne, když jsme tam byli, byl zrovna lockdown.

Moc dobře. Předtím jsem se s nikým z týmu osobně neznala, ani s Monikou. Ale hodně jsme se skamarádily. Po nějaké době natáčení jsme na sebe byly tak naladěné, že jsme třeba ve stejnou chvíli někomu odpověděly na otázku stejnými slovy.

Každý díl má nějaké takové téma se společenským přesahem. To se mi líbilo hned od začátku. A bavili jsme se o tom už na první schůzce, když jsme se sešli s režisérem a producentem. Všechno to jsou témata, která jsou aktuální.

Například díl, kde se najde zavražděný exekutor. Není to jen o nenávisti k exekutorům, ale hlavně o tom, jak exekutor může zneužívat svého mocenského postavení.

Krizový moment jsem už dlouho nezažila. Ale myslím, že v takových chvílích dokážu zachovat chladnou hlavu.

Ne, jen doma. Tam si to občas dovolím.

Odjakživa, ještě než jsem poznala svého manžela, mi bylo jasné, že bych nechtěla přijmout ženichovo příjmení. Přijde mi to, jako kdybych ze dne na den změnila identitu. A říkala jsem si, že „paní Hábová“ taky nemůžu být.

Protože Dana Hábová, moje tchyně, je slavná překladatelka, ikona a persona simultánního překladu. Ale chtěla jsem, aby bylo vidět, že jsem vdaná. Takže jsem udělala kompromis, zvolila jsem variantu Hába Zmrzlá.

Úplně skvělá. Můj muž mě požádal o ruku v létě, když jsem byla těhotná, a já souhlasila. Chtěli jsme to stihnout před porodem, aby pak už byl klid. Ještě že tak, protože pak propukla korona.

Svatbu jsme zorganizovali asi za měsíc. Uspořádali jsme to ve čtvrti, kde bydlíme, v restauraci, kterou provozuje náš kamarád. A hned vedle je Jurkovičova vila, významná brněnská architektonická památka, tam se konal obřad. Když jdeme na procházku do lesa, často se tam stavíme na kafe a připomeneme si naši svatbu. Je to romantika.

Svatba není o tom, že by měla být žena pod pantoflem a poslouchat svého manžela. A to platí i naopak. Navíc můj manžel je feminista.

Úplně normálně, prostě smýšlí a jedná tak, že muži a ženy jsou si rovni. Takže například doma děláme všechno rovným dílem.

Třeba. Jeden z nás zrovna víc pracuje a ten druhý je pak více v domácnosti. Poslední dva roky, když byl syn ještě malinkatý, vycházela domácnost spíš na mě. To se ale postupně začíná měnit s tím, jak více pracuji.

Tři měsíce natáčení Odznaku Vysočina byly docela dost intenzivní i pro manžela, protože to bylo poprvé, co jsem se na delší dobu vzdalovala z domova. Třeba i na několik dní.

Ze začátku jsem z toho byla nervózní, protože jsem syna opouštěla poprvé v jeho patnácti měsících. Zároveň jsem se strašně těšila, že budu točit. V podstatě jsem dva roky nepracovala ani v divadle, ani před kamerou a už jsem potřebovala něco dělat.

Ne, já jsem nepochybovala. Užívala jsem si mateřství. Teď s druhým dítětem trochu víc než s prvním. Ze začátku jsem byla spokojená, bylo to v pohodě. Vzápětí přišel lockdown, takže jsme spolu byli pořád všichni doma, což mně s malým dítětem vyhovovalo.

Jako kde bydlíme? Zatím ještě pořád v Brně. Ale výhledově plánujeme stěhování do Prahy.

Myslíte, že jsem brněnský patriot? Je fakt, že jsem vlastně nikdy nevytáhla paty z Brna, což mě trošku mrzí. V Divadle Husa na provázku jsem byla v angažmá osm let. Můj muž je režisér, tak pracuje vlastně všude. Pracovně nás toho v Brně zase tolik nedrží.

Pro mě ano. Když jsme spolu začali chodit, hodně jsme si povídali, vlastně jsme v jednom kuse mluvili. Ať už o vztazích, nebo o divadle.

Nedávno jsme měli premiéru ve Venuši ve Švehlovce s divadelní platformou Lachende Bestien. Je to inscenace o sociální a klimatické nespravedlnosti s názvem Kohlhaas. Podle Kleistovy novely ji zdramatizovali můj manžel a jeho kamarád, režisér Šimon Spišák. Napsali, zrežírovali a oba tam hrají. A já s nimi. A s námi všemi pak ještě geniální skladatel Jindřich Čížek.

Nám to spolu funguje, což už jsme zjistili tehdy v Huse na provázku. Bylo to pro mě jedno z nejlepších zkoušení, co jsem zažila. I teď mi to přišlo hrozně fajn. Vlastně mám pocit, že to byla zábava, a ne práce.

Ne.

Moc ne. Navíc do nich trošku hodil vidle koronavirus. Pořád se něco ruší, a tak se raději ani nic nedomlouvá. Obě kapely, kde zpívám, jsou vhodné na plesy nebo na svatby. Ty se teď moc dopředu neplánují.

Právě že si moc nezpívám. Trošku mi to chybí. I když někdy si zpíváme doma celá rodina a většinou v kuchyni.

Bázlivá. Pořád jsem chtěla být jen s maminkou. Měla jsem nervy, když jsem měla jít do školky i do školy. Úplně stejně to prožívá moje dcera. Chodila jsem do klavíru, ale vlastně mě to nebavilo. Asi dva roky jsem chodila i do dramaťáku.

Pamatuji si na zážitek z prvního představení, kde jsem hrála pana učitele Medvěda. Měla jsem strašnou trému a říkala si, že to nezahraju a že text si taky určitě nezapamatuju. Představení ale proběhlo, a já jsem na sebe byla tehdy hrdá.

V deváté třídě jsem dělala přijímačky na gympl, kam jsem se nedostala. Jako druhou možnost jsem měla gympl, kde byl i obor literárně-dramatický. Byla jsem přesvědčena, že se dostanu na tu první školu, ale pak jsem s pláčem volala mamce, že mě na ni nevzali. A ona mi na to řekla: „No, co se dá dělat, tak budeš herečka, no.“ A skutečně na tom druhém gymplu mě herectví a divadlo chytlo.

Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem otěhotněla. Najednou mi přišlo, že jsou opravdu mnohem důležitější věci než divadlo a moje herectví. Od té doby už trému nemám.

Bude se točit druhý díl pohádky Princezna zakletá v čase. Doufám, že bude mít podobný úspěch jako první díl. Snad se i dočkáme druhé série Odznaku Vysočina.

Dobře a ráda. Do té doby jsem neměla tak intenzivní zážitek před kamerou. S režisérem Ondřejem Havelkou byla skvělá spolupráce. Vystupuje na veřejnosti jako gentleman a opravdu takový je. Laskavý člověk. Mimo to tam byl skvělý štáb a dobrá atmosféra na place.

Během natáčení jsme se, myslím, skamarádili. A tím pádem se nám spolu i dobře hrálo.

Přečetla jsem si ho kvůli natáčení. Předtím jsem ho neznala. Jen se nestačím divit, že už je to skoro pět let.

Snažím se jednat co nejvíc šetrně, třídit odpad, nekupovat zbytečnosti. Jako matka devítileté dcery v tomto ohledu ale docela narážím. Uvědomuju si, jak už malé děti jsou pod palbou reklamy, jak je jim vštěpováno, že je fajn pořád něco kupovat, konzumovat, spotřebovávat. Uvědomit si to je první krok, ale samo o sobě to samozřejmě nestačí.