Simona Chytrová: Jsem šťastná, že jsem ve věku, v jakém jsem

V létě jste oslavila kulaté narozeniny a mně připadá, že od dob natáčení filmu Tankový prapor z roku 1991, v němž hrajete naivní Janinku Pinkasovou, se neměníte. Jak to děláte?

Abych nabila energii a mohla ji dál předávat, někdy se odpojím, jsem sama. Čerpám taky z toho, když můžu pomoci někomu jinému. Ráda občas unikám do našeho bytu v Benátkách, k Itálii inklinuji už dávno. Domluvím se italsky a s tamní radnicí jsem začala už před patnácti lety připravovat dny jejich kultury u nás.

Takže se nabíjíte únikem z všednodennosti?

Ano, tam se procházím, sednu si na lavičku, pozoruji okolí a čerpám energii, jak z vody, tak z umění, ráda chodím na výstavy. Manžel Vítek to respektuje, většinu času trávíme společnou prací, hodně si povídáme. Nemá problém s tím, když odjedu.

Jste tedy spíš introvert, kterému vyhovuje samota?

Ač se to nezdá, tak asi odjakživa. Nikdy jsem neměla moc kamarádek, což pramenilo i ze sportu. Mezi gymnastkami kdysi panovala určitá nevraživost. Spíš mi vyhovovalo kamarádit s kluky, hrát s nimi fotbal. Špatně jsem nesla závody, vždycky jsem byla hodně přecitlivělá, i když přicházely úspěchy, znamenalo to pro mě stres. Na druhou stranu si uvědomuji, že nebýt sportu, nejsem tam, kde jsem.

Málokdo tuší, že malá Simona dělala na špičkové úrovni sportovní gymnastiku. Kdo křehkou holčičku k náročnému sportovnímu odvětví přivedl?

Táta Rudolf Chytra, urostlý chlap, který hrál basket, volejbal, vodní pólo a jezdil rallye, mě vedl ke všem sportům. V pěti jsem nastoupila do Spartaku v Hradci Králové a začala předvádět složitější věci, než které dokázaly jejich gymnastky.

Přišly výhry v závodech, dostala jsem se do širšího celorepublikového výběru žákyň, potom juniorského a v roce 1972 si mě vybrali do střediska vrcholového sportu v Praze.

Máte na svém kontě vítězství na mistrovství republiky a prý vás trénovala i olympijská vítězka Věra Čáslavská?

Vyhrála jsem ho v roce 1976, v té době mě nominovali i na olympiádu v Montrealu, jenže mi bylo pouhých třináct a půl roku, takže upřednostnili starší adeptky, které jsem vlastně u nás na závodech porazila. Znamenalo to pro mě velké zklamání.

V pražském středisku vrcholového sportu to byl ohromný dril, soustředění, závody, ve škole jen hlavní předměty. Naši žili v Hradci a o mě se v Praze starala vychovatelka Hanka, s níž jsem dodnes v živém kontaktu.

Díky Věře jsem přišla na chuť prostným. Po roce 1968 měla všude distanc, živila se i uklízením. Trénovala v utajení, ve středisku nám dělala také choreografie. I díky ní jsem se dostala na vrchol. A hlavně se líp cítila v ladnějším vyjádření těla, ne tak silovém, v baletu.

Pokud vím, tak vám sport přinesl i velice vážné zranění, které mohlo znamenat nejen konec kariéry…

Ano, vybral si krutou daň. V jedenácti jsem si při dvojném saltu při přetočení vážně poranila krční páteř. Vypadly mi tři obratle, naštěstí jsem neochrnula. Z toho jsou smrtelné úrazy. To bylo děsné, po saltu jsem vstala a hlavu už neudržela.

Z nemocnice na pražském Karlově náměstí, kde se mě pokusili vyvěsit, následoval odvoz na kliniku do Hradce Králové. Pamatuji si tu pekelnou cestu, každá díra na vozovce ohrožovala míchu.

Pak odborník v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích konstatoval, že jsem mladá a organismus si pomůže. Já rehabilitovala, plavala, vrátila se ke sportu. Po tom úrazu jsem ještě vyhrála mistrovství republiky v roce 1976.

To ale nebyla jediná daň, kterou si vybral stres?

Já vždycky ke všemu přistupovala poctivě, takže když nám v reprezentaci nadiktovali, kolik máme vážit, nepodváděla jsem jako jiné holky. Za tři překročení váhy hrozil vyhazov, takže jsme si počítaly i loky vody, používaly projímadla, zvracely, což bylo nesmírně drastické pro organismus. A mně se v hlavě něco šouplo. Ve čtrnácti mi navážili 29 kilogramů a nevěděli, co se mnou je.

Takže mentální anorexie?

Ano, jenže v té době se o ní nevědělo, natož aby se o téhle psychické nemoci mluvilo. Už jsem nevyšla ani schody. Začali mě vyšetřovat, jestli nemám rakovinu.

Až můj strejda Honza Prokůpek, lékař v České Lípě, kterého napadlo, oč by mohlo jít, začal říkat, že zná pana doktora Hadrabu. Byl v Americe a měl povědomí o téhle nemoci.

V Praze jsme měli lékaře, kteří o nás sportovce pečovali. Jela jsem autobusem domů a měla obálku od doktorky. Byla otevřená a já se do ní podívala. Psala, že už mám kožní změny, jestli nebudu hospitalizovaná, tak zemřu.

Dost drsným stylem odhalená krutá pravda. Jak vás léčili?

Půl roku jsem prožila na dětském oddělení v České Lípě, kde mě kompletně zkoumali. Moje tělo nedokázalo ani rozkládat potravu. Nikdo mi nic nevysvětlil. Pak přišla diagnóza a verdikt, abych absolutně změnila prostředí, skončila s gymnastikou, nejlépe úplně odjela z Čech.

Tatínek mě tehdy, kdy se musely vyřizovat ty děsné devizové přísliby, vzal na cestu po Francii a Španělsku, což zabralo. Ovšem anorexie je na celý život. Můžete se s ní naučit žít, ale nezbavíte se jí.

Proto jste pořád tak štíhlá? Sportovci většinou po skončení aktivní kariéry naberou.

Mám postavu po tátovi, vždycky jsem byla spíš štíhlejší, a přitom pro to nic nedělám. Přestala jsem jíst ne proto, abych byla hubená, ale kvůli psychickým problémům. Jsem jedináček, naši čekali, že budu úspěšná a dokonalá. A já se snažila nezklamat, ve škole jsem měla samé jedničky. Pak ve sportu nastalo rozčarování, zklamání. Člověk si přestane věřit.

Co puberťačce taková zkušenost dala?

Znám případy vrcholových sportovců, kteří, když skončí se sportem, nic jiného neznají. Takže vlastně ta nemoc mě včas odklonila jiným směrem. Dostala jsem se na pražské letenské Gymnázium Nad Štolou, to mělo třídy vrcholových sportovců a tam jsem odmaturovala. A dělala zkoušky na DAMU.

Při gymnastice jsem se lépe cítila v prostných, baletu, také kvůli subtilnější postavě oproti jiným gymnastkám. Měli jsme baletní přípravu a mě si vybrali do Národního divadla, protože hlavní budova byla zavřená, tak do Smetanova a Tylova, a já tam začala hostovat. I v Československé televizi, kde choreograf pan Pešek dělal choreografii v Semaforu. Vzal mě na zkoušku, při jedné mě viděl Jiří Suchý a chtěl, abych k nim jako hbitá holka nastoupila. Jenže mně bylo sedmnáct, měla jsem jiné zájmy a do divadla se mi nechtělo.

Dala jste košem principálovi Suchému?

Jo, já v té době už začínala hrát ve filmu. Režisér Otakar Vávra mě obsadil do role kaskadérky v Temném slunci, zfilmované hře Karla Čapka Krakatit. Začala jsem spolupracovat i s kaskadéry, kteří potřebovali gymnastky.

Páteř držela, nedostavily se obtíže?

Tělo bylo zvyklé na pohyb, měla jsem pevné svalstvo, což je důležité, a páteř se skutečně srovnala, nezlobila.

Já se paradoxně do divadla Semafor nakonec dostala po konkurzu do hry Každý má svého Leona. Navíc potřebovali i záskok za těhotnou Dádu Patrasovou, já typově vyhovovala, a tak jsem zůstala až do roku 1991. Ovšem tenkrát byl pan Suchý naštvaný, moc se mnou nemluvil. Pamatoval si, jak mě v sedmnácti vyzval a já vůbec nepřišla…

Každý, kdo Semaforem prošel, rád na ta léta vzpomíná. V divadle jste prožila osm roků, jaké se vybavují vzpomínky vám?

Hra Jonáš dejme tomu v úterý mě ovlivnila nejvíc, také ji režisér Vladimír Sís zfilmoval pod názvem Jonáš a Melicharová. Já v tom hrála vidinu, sen autora Suchého. Z té hry jsem měla neklidné spaní, protože v jedné scéně dělám ve tmě stojku na okraji stolu. Otevře se opona a pan Suchý vleze pode mě a zespodu mě políbí. Měla jsem střevíčky s vysokými jehlami a děsný strach, že na něj spadnu a propíchnu ho. Od té doby takovou akrobacii nikdo nedělal.

V Semaforu jsem začala spolupracovat s paní Bělou Suchou, která v té době už byla vážně nemocná. Starala se o výpravu divadla, kostýmy. Odmalička jsem hezky kreslila, ale až pan Suchý zjistil, že mám výtvarný talent, líbil se mu můj styl oblékání, moje obrázky. Dal mi příležitost, začala jsem dělat kostýmy, protože to bylo propojené s choreografií, vymýšleli jsme i scénografii. Tam jsem nabývala první zkušenosti.

I se svlékáním? Narážím na jednu scénu, kvůli které si lístky do Semaforu kupovali hlavně muži.

(Směje se) V té době jsem asi patřila k průkopnicím s obnažením na prknech. Pan Suchý mi dal v představení Vetešník roli nešťastné baletky, on uměl poetiku a kontrasty hezky vybudovat. Jednoho rána jsem se v té hře jako vzbudila a měla jen podprsenku. Řekla jsem: Dobré ráno, sluníčko. A podprsenka mi uletěla.

Automechanici si na to představení kupovali lístky do první řady. Šlo o mžik, nic nebylo vidět, ale na tu dobu to bylo odvážný.

Díky Semaforu jste se seznámila i s manželem Vítem Olmerem (80), hercem a režisérem?

Ano, potkali jsme se v Moskvě, kde Vítek představoval film Bony a klid a já tam účinkovala s divadlem. Vyzval mě, ať se zúčastním konkurzu na roli Janinky do Tankového praporu. Do té doby jsme se neznali. Toho konkurzu se zúčastnila třeba Zlata Adamovská nebo Lucka Bílá. Osudový film.

Proč?

Obsadil mě, a to byl můj konec. Než jsem se poznala s Vítkem, spolupracovala jsem s jinými režiséry, vybírali si mě i na koprodukce, domluvila jsem se anglicky, italsky jsem uměla. Pak mě Vítek začal obsazovat do svých filmů, což mi přišlo logické, když jsem byla herečkou a věnovala se filmu dřív, než jsme se poznali. A pro ostatní jako bych skončila.

Stejně to měla třeba Alena Mihulová s režisérem Karlem Kachyňou nebo Tereza Pokorná s Jurajem Herzem.

Jde o povahu, jak to kdo snáší. Já si vždycky našla jinou cestu, kam zaměřit energii, vyžít se. Nikdy jsem netruchlila.

Asi jste se rozhodla správně, když spolu žijete tak dlouho?

Určitě, navíc mi Vítek ohromně pomohl lidsky, když si člověk přestane věřit, potřebuje pomoc, o někoho se opřít. I proto mi nevadilo, že je o 20 let starší, byl mi oporou, máme stále výborný vztah i po 31 letech, dokáže mě vyslechnout. Teď naopak pomáhám já jemu.

Vypadá to, že herectví jste pověsila na hřebík a vydala se jinou cestou?

Tak úplně ne, pro Českou televizi jsme natočili dvě pohádky, několik filmů, zvlášť mě těší ten o anorexii a bulimii Lehká jako dech. Obrací se na mě spousta mladých dívek, píšou mi, svěřují své problémy.

Dělali jsme také 13. komnaty, které jsem moderovala, dokument o karikaturistech pro ČT art a teď jsme dokončili pořad o předsednictví naší země v EU, který se jmenuje My v Evropě. V dokumentech jsem se našla, baví mě psychologie, dělat povídání s lidmi do hloubky.

Potřebuji mít inspiraci, motivaci, špatně snáším negativní věci… Když vidím, kolik film stál úsilí a pak se spláchne jednou kritickou větou, nedělá mi to dobře. Manžela jsem brala jako parní válec, který prostě jede. Na druhou stranu má velice citlivou duši, je Blíženec, dva v jednom, některé věci také těžce nesl. Ale umí tohle líp odříznout, ustřihnout a jít dál.

Máte spolu syna Vítka, kterému je třicet. Měl chuť jít v uměleckých stopách rodičů? Co dělá?

Vítek to s námi neměl jednoduché, když byl malý. Neměl rád pozornost, co kolem nás vznikala. Po svých zkušenostech z domova i ze sportu jsem se snažila najít nějakou cestu, aby se zdravě vyvíjela jeho osobnost. Manžel mi říkal, že ho mám jako projekt, ale pro mě byla rodina vždycky na prvním místě.

S nástupem na francouzské lyceum se našel, začalo se mu všestranně dařit a získal si kamarády. S úspěchem ho vystudoval a byl díky dobrým výsledkům vybraný na pětiletá studia na Pařížský institut politických věd (Sciences-Po).

V rámci těchto studií byl nejprve v Dijonu, poté v Bologni a nakonec je ukončil v Paříži. Má magistra z takzvaných veřejných záležitostí a práva.

Takže jste na syna pyšná?

Ano, dělá mi radost, navzdory tomu, že od devatenácti žil sám v zahraničí, máme hezké vztahy. Teď pracuje v Bruselu, přímo v Evropském parlamentu jako poradce. Jsme propojeni možná líp, než kdyby byl tady. Já se ho snažila ochránit, aby neprožíval stejné věci jako já. A on si uměl najít svoji cestu. Naše rodina funguje bezvadně.

Když se ohlédnete zpátky, jaké máte pocity?

Jsem šťastná, že jsem ve věku, v jakém jsem. Nikdy nepatřilo k mým vlastnostem nějaké plánování. Beru život, co mi nabízí, patřím spíš k optimistům, snažím se najít to hezké i v malých věcech.

Anorexie způsobuje, že neumíte přijmout sám sebe, svoje tělo, ale vše probíhá v hlavě. Chcete být dokonalejší pro své okolí. A já se naštěstí našla. Nepotřebuji nějaké plastiky, neřeším svůj vzhled, ale podstatné věci.

Může se vám hodit na Zboží.cz: DVD: Tankový prapor

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Semafor