Simona Babčáková: V mé duši je klid a mír

Samozřejmě jsem lidská a mám emoce, takže jsem si to oplakala. Vzápětí mě z toho vytáhl Martin (taneční partner M. Prágr), když mi řekl, že pro něj je nejdůležitější naše setkání a přátelství. V ten okamžik se moje pozornost přestala zaměřovat na to, co chci a nemám, a pocítila jsem, že jsem milována, že mě vesmír a společenství podporují a že žiju v bezpečí a hojnosti a dostatku.

Poté, co jsem si to odželela, se v mé duši rozhostil klid a mír. Ta vlna podpory, která se zvedla, to množství lásky, které mi bylo vyjádřeno, mě dojímaly k slzám. Součástí motivací, proč jsem šla do StarDance, bylo i léčení duše a minulosti. A k tomu všemu došlo. Účel se naplnil, takže mně to dává smysl.

A pevně věřím, že ty tři tance, které máme připravené, ještě budeme mít příležitost zatančit i mimo soutěž, protože naši rumbu, tango a cha-cha prostě musíte vidět.

Nedá se říct kde nebo kdy. Učím se to celý život. Postupně. Pokusy a omyly, u mě v dost rychlém tempu. Zažiju zkušenost, tu vyhodnotím a dál se podle ní chovám. Považuji za výhodné znát své silné i slabé stránky. Smyslem toho všeho by mělo být prožívání radosti ze života.

Ano. Od letošního letního slunovratu to vypadá, že se dokončil určitý proces a radost ze života mi vybuchla v duši jako nová kvalita srdce. Jako by mě krize, kterou jsme prožili, aktivovala. Díky tomu, od čeho všeho jsem byla oddělena (divadlo, kamarádi, koncerty, výstavy), jsem poté, co jsem opět měla možnost žít život podle svých snů, začala prožívat hlubokou vděčnost za všechno. A ta se proměnila v radost ze života.

Když se všechno znovu spustilo a já zase začala pracovat, nebylo to pro mě v kategorii „práce“, ale v kategorii „lázně“. Byla jsem šťastná, že jsem se svými kolegy, že mám několik záchvatů smíchu denně. Tahle aktivace radosti zatím trvá, ale musím o své srdce dobře pečovat.

Neodkryla jsem to 21. června, odkrývám to přes třicet let. Ten den jsem učinila další vrstvu vědomého rozhodnutí: opravdu už mohu ukončit roli oběti. Ta role má svoje výhody a nevýhody. Výhoda je, že máme pro psychický tlak úlevnou výmluvu, že nemůžeme za to, co prožíváme.

Nevýhoda, že máme pocit, že jsme oběť okolností a že se nám děje nějaká nespravedlnost, něco, co si nezasloužíme. Jenomže svůj život tvoříme vždy, to je vesmírný zákon. Jediný rozdíl je, jestli vědomě nebo nevědomě.

V tuto chvíli vnímám, že navzdory tomu, že jsem týden ležela nemocná v posteli a teď, ač už zdráva, jsem v karanténě, držím otěže pevně v rukou.

Ženství za dva a půl tisíce let patriarchátu má na roli oběti velký návyk. O tom žádná. Můj názor je, že ukončení role oběti je předpoklad pro rozvíjení ženství i s jeho křehkostí a zranitelností. Součástí toho, když tvoříme svůj život, je i to, že hojíme i svá stará zranění. A třeba i kolektivní stará zranění. A to děláme mimo jiné i tím, že tvoříme jiné vztahové vzorce.

To pro mě byl jeden z bonusů StarDance. Že díky tanci a spolupráci s Martinem jsem mohla tančit své ženství. Je to velmi intimní a křehké. A hojivé. Vůbec zažívám mnoho hojivých vztahů obecně. Nedávno jsem si uvědomila, jak se změnilo mé prožívání vztahů s muži a kolik pomoci a péče se mi od nich dostává.

Ano, a nejenom. S Martinem se potkaly naše duše, oba zažíváme potěšení ze setkání a spolupráce. Potkali jsme se i na úrovni humoru, podobného cítění... Jsem prostě do Martina zamilovaná.

Neříkám, protože mu je šestadvacet a mně osmačtyřicet. Kdyby ten rozdíl nebyl takový, pociťovala bych velkou lítost. Protože by to bylo hypoteticky možné. Máme pocit, že se známe odjakživa, a rozumíme si úplně ve všem.

V našem vztahu je velká svoboda. Martin patří jako muž své Denisce, která v tom byla s námi a jejíž podpora a spoluúčast byly hodně důležité. Tu také nelze nemilovat. Stejně jako Honzu Cinu a Zdendu Godlu... a spousty dalších.

To nejhezčí. Předtím, v době karantén, jsem si prošla lítostí z nenaplněných tužeb, zoufalstvím, bezmocí. Musela jsem si vše neprožité odželet, odplakat a přijmout, že se můj příběh psal, jak se psal. A teď sbírám odměny.

Však to taky zabralo pár měsíců intenzivní práce. Věřím, že vše má nějaký vyšší účel, který nedokážu dohlédnout. Když jsme v krizi, propadáme úzkostem, panikám, smutku, a když se nám daří lépe na základě toho, co jsme se naučili, zpětně nám všechny ty lekce dávají smysl.

Prožila jsem to všechno proto, abych se naučila, co jsem se potřebovala naučit. V tom je velká laskavost a milosrdenství. Dává to bolesti smysl. Bolest je učitelka.

Od dvanácti let, kdy mi připadalo, že svět se zbláznil a nic pro mě nemělo smysl, do jednadvaceti, kdy jsem začala potkávat lidi, kteří se mnou sdíleli podobné vnímání světa a mnozí jsou mi dodnes velkou inspirací. Tehdy mi začal výcvik, kdy jsem potkávala různé mistry a poutníky a čarodějky a učila se.

Donedávna jsem ale cítila hluboký smutek z toho, co lidstvo dopustilo. Vždyť my si otrávíme vodu, půdu, neumíme se postarat o svůj odpad... A ještě to absurdně nazýváme civilizace!

Herectví si našlo mě. Jen jsem si dlouho nevěřila a nakonec si mě to stejně samo v tom životě přesadilo ze správy bytového hospodářství města Šumperka na hereckou školu, která byla založena při šumperském Severomoravském divadle.

Divadelní vyprávění příběhu je jedna ze základních terapeutických technik - skrze zrcadlení přes divadlo zjišťujeme, kdo jsme, a naše duše může integrovat své zkušenosti, nacházet klid nebo se prostě jen radovat. Můžeme vstupovat i do svých minulých životů. To se nám během improvizací stává běžně a někdy z toho vyplynou zajímavé souvislosti, které lze aplikovat i v běžné realitě.

Napište tam: velký záchvat smíchu. Ne, život je kreativní pestrá sviňa, takže vám pošle chlápka, který má pět komponentů proč ne, a pak dalších pět, které jste si přála. Aspoň taková je moje zkušenost. Kráčíte životem a zkušenostmi krok za krokem a stejně se ničemu nevyhnete.

Pro mě informace z minulých zkušeností znamenají možnost pochopit své principy, kdo jsem a proč prožívám, co prožívám, a možnost měnit se. Důležité je všechny tyto lekce vnímat jako dar. A vědět, že ať děláme jakékoli chyby, ve vesmíru se nepohne ani lísteček.

Není smysl naší existence najít to jediné správné řešení a pak to pořád opakovat - dokonalost je nuda, ta nikoho nezajímá.

Nevěřím na boj, ten je naprosto neefektivní. Je to adaptační reakce na strach o život a strach o život je často vyvoláván různými manipulacemi, katolickou církví počínaje a pandemií konče. Věřím na integraci a komunikaci jak s vnějším, tak svým vnitřním světem.

To jsem nemapovala, ale z toho, jak je pro mě důležitý v tomto životě, tak předpokládám, že určitě. Pro mě je tanec jedním ze základních způsobů vyjádření radosti, smutku a emocí. To, že jsme přestali společně tančit, nás mimo jiné přivedlo do neštěstí, jaké prožíváme. Tančím kdykoli a kdekoli. Stačí mi nějaká melodie v obchodě a já si zatančím, nijak se tomu nebráním.

Ano i ne. Nikdy jsem netančila společenské tance! Nebyla jsem v tanečních, protože jsem se tak bála, že mě nikdo nevyzve, že jsem radši popíjela v parku s klukama. U svých dětí (šestnáctiletý Albert a desetiletá Josefína) bych chtěla, aby prošly tanečními. Je to skvělé umět základní kroky a moct si na jakékoliv akci zatančit.

Mě ty pohybové vzorce naopak zajímají. Martin mi ukázal návrh choreografie a já začala poskakovat a tleskat ručičkama, že to chci tančit. Když jsem se to trochu naučila a pustili jsme si to poprvé s hudbou, naskakovala mi husí kůže. Krásný!

Snad to nebude znít namyšleně, ale díky Comebacku mě mají rádi lidi od tří do osmdesáti let. Na svých one-human-show se potkávám s lidmi ve všech možných koutech republiky a cítím se publikem přijímaná a milovaná.

Cítím, že se se mnou dokážou ztotožnit, protože jsem pro ně obyčejná ženská, která taky chodí na nákup a má svoje problémy. Tančila jsem pro ně a za ně. Jako bych v téhle soutěži byla zástupce všech těch, které nejsou prvoplánové krásky. Jinak v sobě nemám jedinou soutěžní buňku.

Ano! Ano! Ano! Bylo to pro moji duši vysoce hojivé. Přála bych to prožít každé ženě.

To ne, tam spíš bývám krásná a sympatická vnitřně (smích).

Jednou jsem si představila, jak bych vypadala, a zhrozila jsem se, jak mě ta tvář nezajímá. Tím to bylo vyřešené a už jsem se k tomu nikdy nevrátila. Když se necháme předělat, vezmeme vesmíru možnost pointy. Dopustíme se tím hluboké nedůvěry v to, že všechno v našem životě má smysl.

Šumperk je v podhůří Jeseníků, a to jsou magické hory. Jen si vzpomeňte, co se dělo ve Velkých Losinách, kde pálili čarodějnice. Nenarodila jsem se tam náhodou. Dětství v Šumperku byl můj výcvikový tábor.

Můj mozek neměl potravu. Neměla jsem duchovní a intelektuální impulzy. Nepotkávala jsem žádné mentory, průvodce. Prožívala jsem velkou osamělost.

Absolutní aktivaci bezpodmínečné lásky. Mám na mysli rodičovství vůbec, abych do toho zahrnula i muže. Cit, který není k ničemu připodobitelný. Přátelství třeba podmiňuju nějakými kritérii, ta v rodičovství nemám.

Musíme si uvědomit, že naše děti jsou vesmírné bytosti, které k nám přišly na návštěvu, a my máme tu čest jim být co nejlaskavějšími průvodci existencí. Respektuju je, ale zároveň nastavuju hranice jejich bezpečného prostoru. Ty hranice se samozřejmě vyvíjejí.

Mateřství je jedna z nejvyšších hodnot lidské existence, zdroj krásy, radosti a lásky. Další je láska přátelská.

To je třešnička na dortu, nejnáročnější disciplína, protože se tam splétá tolik vzorců, traumat, projekcí. Tam se nevyhneme tomu nejostřejšímu zrcadlu. Při pohledu do něho se obvykle rozbijeme.

To chci nechat mysteriózně zamlžené. Za prvé do toho nikomu nic není, za druhé se to týká žijících osob, za třetí chci odpovídat upřímně, a to bych tady nemohla. Potřebuju si zachovávat zóny, kde je můj život čistě můj, bez mediálního obrazu a dozoru.

Může se vám hodit na Seznamu: