Sigourney Weaverová: Krásu umím hodit za hlavu

Víc než deset let po prvním Avataru (2009) přicházejí jeho další čtyři pokračování, na které je tvůrce James Cameron patřičně pyšný. Sigourney si ve všech zopakuje doktorku Grace Augustine.

„Jsem nesmírně vděčná za to, že se na plátně může objevit starší žena, která nedělá nic pro to, aby zamaskovala svůj věk, takových rolí není mnoho. Ale právě těmi já získávám. Natočila jsem desítky filmů a ve většině z nich jsem musela krásu hodit za hlavu. A podívejte, co mi to vyneslo,“ dodává s úsměvem Weaverová, kterou i vzhledově ne příliš atraktivní postavy vynesly mezi herecké špičky.

V této souvislosti připomíná třeba psychologické drama Sněhový dort (2006), kde hrála autistickou matku, či nesympatickou babičku ve fantasy Volání netvora: Příběh života (2016).

„Bylo mi devět, když jsem se mámy zeptala, jestli jsem hezká, a ona odpověděla, že ne. Až později jsem pochopila, že to řekla proto, abych nebyla domýšlivá, ale pro mě jako malou dívku to bylo skličující. V mnoha směrech ke mně byla až krutá. Její soudy mě deprimovaly zvlášť jako teenagerku a došlo to tak daleko, že jsem chodila na terapie. Nějakou dobu mi pak ještě trvalo, než jsem přišla na to, že krása opravdu není v životě to nejdůležitější,“ vysvětluje svůj přístup, který je pro vyumělkovaný Hollywood skutečně výjimečný.

Ostatně i za její životní roli ve Vetřelci mohl tak trochu její nekonvenční vzhled, respektive výška. Dneska s úsměvem vzpomíná: „Ještě teď se mě novináři ptají, co mě přimělo zkusit v začátku kariéry nízkorozpočtový hororový sci-fi film. Po absolvování Yale School of Drama jsem doufala, že najdu práci. Manažeři a producenti si ale s mou výškou sto osmdesáti centimetrů často nevěděli rady, a tak jsem si řekla, že to prostě zkusím po svém.“

Ve Vetřelci nebyla její výška vůbec na škodu, naopak se k postavě odvážné hrdinky hodila.

„A Ridley se mi hned zalíbil. Pro mě to byl velmi cool film s úžasnými prvky, skvělým obsazením a brilantním režisérem, tak jsem to riskla a vyšlo to,“ říká.

Šanci, kterou hned na začátku kariéry dostala od - dnes kultovního, tehdy neznámého - režiséra Ridleyho Scotta, maximálně využila. Role houževnaté důstojnice Ellen Ripleyové z ní udělala hvězdu první kategorie doslova přes noc.

Další tři pokračování temného snímku její talent jen potvrdila. Díky Ripleyové je také Sigourney považována za průkopnici ženských hrdinek ve sci-fi filmech.

Další velký úspěch jí přinesla Dana Barrettová v akční komediální sci-fi Krotitelé duchů (1984). To, jak zabodovala hned při prvním konkurzu, jí až po letech znovu připomněl její režisér Ivan Reitman, který je zároveň producentem nových Krotitelů duchů: Odkaz (2021).

„Já už na to téměř zapomněla, ale Ivan mi to znovu zopakoval, když mi nabídl roli v nových Krotitelích duchů. Přišla jsem s nápadem, jak tu moji sci-fi podivnou postavu vylepšit,“ vzpomíná Sigourney.

Režisér Reitman to popisuje následovně: „Vidím ji jako dnes. Objevila se na konkurzu s tím, že když už by měla hrát posedlou, mohla by se stát hrozivým psem, a že se umí chovat jako pes.

V minutě vylezla na můj nízký konferenční stolek, zvedla se na ruce a kolena, zaujala pozici psa a začala výt! A tak jsme o tom jejím nápadu se psem začali přemýšlet. Pak už slyším Billa Murrayho, v roli doktora Petera Venkmana, jak říká ve chvíli, kdy Dana projde proměnou: Je to pes! Takže nápad Sigourney s tím hnusným psem s červenýma očima nakonec prošel celou franšízou až do našich Krotitelů duchů: Odkaz.“

A ačkoli by se role Dany Barrettové dala zredukovat na milenku Petera Venkmana, je díky Sigourney nezapomenutelnou postavou, která nemohla chybět ani v dalších pokračováních.

Vyrostla s bratrem Trajanem v New Yorku, v prominentní rodině známé ze showbyznysu. Otec Sylvester Weaver byl prezidentem televizní společnosti NBC a matka Elizabeth Inglis byla známá britská herečka.

Rodiče jí dali jméno Susan, ale když jako mladá četla Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho, zamilovala se do postavy jménem Sigourney, a tak si její jméno přivlastnila. V dospívání to neměla jednoduché.

„Už ve třinácti jsem měla skoro těch svých 180 centimetrů a spolužáci si mě pro to neustále dobírali. Abych získala respekt, stala jsem se třídním šaškem. Jednoduché to pro mě nebylo ani na prestižní Yale School of Drama, kde jsem studovala po boku atraktivní Meryl Streepové, která si už ve škole mohla role vybírat. Mě, ačkoli jsem měla vynikající prospěch, profesoři obsazovali do rolí prostitutek a starých žen,“ vzpomíná dnes už s pobavením.

Po Vetřelci a Krotitelích duchů si konečně i ona mohla hrát, co se jí zrovna zachtělo. Objevovala se ve snímcích uznávaných režisérů, po boku slavných kolegů, například v Očitém svědkovi s Williamem Hurtem, v Roku nebezpečného života s Melem Gibsonem nebo v Podnikavé dívce s Harrisonem Fordem.

Její přirozená kultivovanost a noblesa pak Sigourney vynesly role první dámy v politické satiře Dave s Kevinem Klinem či španělské královny v Dobytí ráje s Gérardem Depardieuem. Perfektní znalost francouzštiny a němčiny jí dopomohla k rolím diplomatek.

Přestože si na kráse zvlášť nezakládala, jako žena nikdy nestrádala a stále patří mezi atraktivní herečky. „Je jistě příjemné, když dostávám poklony, jak pěkně vypadám. To víte, mám štěstí, že jsem vysoká,“ směje se.

„V mládí jsem ze své výšky měla mindrák, teď to oceňuji, protože pár kilo navíc na mně není vidět. Navíc mám i dobrou pleť, takže nepotřebuji botox. Ostatně v životě bych na sebe plastické chirurgy nenechala sáhnout. Hereččin obličej je určen k tomu, aby se v něm zračily emoce, strnulý výraz, který botox může způsobit, je pro ni hotovým neštěstím. Takže na závěr jen mohu zopakovat, že krása opravdu není v životě to nejdůležitější,“ říká zkušená profesionálka Sigourney Weaverová.