Článek
Tyto potíže mohou mít různé příčiny, ale jedno mívají ty ženy společné. Když se začnu zajímat o to, jaký vztah mají ke svému genitálu, upadají do rozpaků. Neumějí ho nijak pojmenovat, a pokud jsou s ním v nějakém kontaktu, nedá se rozhodně označit za láskyplný.
Nikdy si neprohlížely svou vulvu, tedy tu část pohlaví, která je vidět: velké a malé stydké pysky, klitoris a vchod do pochvy. Nikdy nenašly odvahu k tomu, prohlédnout si genitál blíže. Když jim navrhnu, aby si doma vzaly zrcátko a pořádně se podívaly, co kde mají a jak to vypadá, mívám někdy pocit, že vraždím neviňátka. To poslední, co by chtěly dělat, je zkoumat svou vaginu prstem. Pokud je ale pro ně jejich pohlaví neznámým územím, těžko jim může sloužit.
Nebylo tomu tak vždycky. Například ve starověku lidé často připisovali ženským rodidlům velkou, až nadpřirozenou moc. Podle nich dokázala uklidnit živly, odvracet špatný osud či zahánět zlá božstva. Jedno katalánské přísloví například říká: „Moře se uklidní, když spatří vulvu ženy.“
Proto manželky rybářů odhalovaly kdysi svoje genitálie směrem k moři před tím, než na něj jejich muži vypluli. Věřily, že jim to přinese štěstí při lovu i při plavbě a oni se jim v pořádku vrátí. Nebyly samy, které to dělaly. V umění existuje spousta důkazů o tom, že zvedání sukní a odhalování genitálu byly přičítány magické účinky.
Konečně i ženy ve starověkém Egyptě vystavovaly své vaginy směrem k polím, aby zabily dvě mouchy jednou ranou: zahnaly pohromu a zvýšily výnosy. Také u nás dělaly v některých oblastech totéž před rašícím lnem, a to ještě na počátku minulého století. Měly při tom říkat: „Prosím, ať vyrosteš tak vysoko, jako je teď moje přirození.“ Mnohé starověké kultury uctívaly vaginu jako symbol plodnosti nebo božství. Zní to pěkně, že? Moderní povědomí o tom, co znamená vagina, není tedy zdaleka jediné, které kdy existovalo.
Dnešní postoj západní společnosti hodně ovlivnilo křesťanství a katolická církev
Svůj vztah k vagíně a k sexu formulovaly obvykle protižensky a protisexuálně. Vedoucí představitelé křesťanské církve prosazovali po dlouhá staletí pravidla, která svazovala především ženskou sexualitu. Ženský genitál býval přirovnáván k rozšklebené tlamě pekel nebo k hrázi mezi výkaly a močí.
Ale i lékaři nazývají dodnes ženský genitál termínem pudendus. Vznikl z latinského pudere, být zahanben. Podobně se i německý výraz pro pochvu Schamscheide dá přeložit jako pouzdro hanby. O původu výrazů nám blízkých, jako jsou třeba ohanbí nebo stydké pysky, se také nedá příliš pochybovat. Tyto výrazy nepomáhají ženám v tom, aby začaly mít rády vlastní genitál.
Výjimkou je Venušin pahorek (Mons Veneris). Je to oblast nad stydkou kostí, která při souloži chrání klitoris před nárazy mužské stydké kosti. Jak známo, Venuše byla starořeckou bohyní půvabu, krásy a lásky.
K emancipaci ženské sexuality začalo docházet až v první polovině dvacátého století. Nicméně postoj mnoha žen k vlastnímu genitálu jako by se této emancipaci stále ještě bránil. Muži tento problém nemají a roli v tom hraje i biologická podmíněnost. Nalézají kladný vztah k penisu poměrně lehce, a to už v útlém věku. Je to orgán, který berou do ruky mnohokrát denně při močení. Znají ho, už od malička si s ním umějí hrát a vědí, jak s ním manipulovat při masturbaci, aby se stal zdrojem slastných pocitů. Zvládají to bez problémů, jaksi samozřejmě.
Kluky dožene k masturbaci narůstající sexuální pud úplně přirozeně. Dívky to mají složitější. Genitálu se dotýkat nemusejí, výjimkou je pouze hygiena. Často se za něj stydí. První informace o něm se nejednou dozvídají až v souvislosti s menstruací. Všichni asi uznají, že to není úplně ideální situace, jak začít milovat svůj genitál. Mnohé z žen pak musí složitě hledat cestu ke vzrušení a k orgasmu. Na rozdíl od mužů.
MUDr. Hanka Fifková
Slavná spisovatelka Simone de Beauvoir k tomu ve své knize Druhé pohlaví velice výstižně uvedla: „Pokud se žena odevzdá sexu, nezíská za to prudkou a bezpečnou rozkoš. Daleko raději a snáz by obětovala svůj stud, kdyby si tím otevřela brány ráje.“
Dnes už víme, že není třeba, aby se ženy v rámci emancipace své sexuality vracely ke starým zvykům. Tedy třeba k tomu, že budou hromadně zvedat sukně a odhalovat svůj genitál proto, aby zahnaly velké sucho a klimatické změny. Bude stačit, pokud se ho naučí mít rády. Přestane být pro ně neznámým místem vzbuzujícím rozpaky.
Pomůže jim, když si ho nějak pojmenují. Jen tak, samy pro sebe. Začnou si k němu vytvářet pozitivní vztah. Navíc toto dědičné tabu nebudou přenášet dál na své dcery. Není totiž pochyb o tom, že vztah těchto žen k vlastnímu genitálu formovaly hlavně postoje jejich matek.
A co vy? Když se řekne ženský genitál, jaké pocity to ve vás vyvolá? Místo ženské slasti? Místo vzniku nového života? Cesta, kterou přicházíme na svět? Něco, co má posvátný význam? Něco, co se musí skrývat a co ani neumíme pojmenovat? Rozkoš a krása, nebo stud a ošklivost? Je dobré to vědět.
