Sexuolog Jaroslav Zvěřina: Pohromy a války zvyšují porodnost

Také po obou světových válkách, ve kterých zahynuly miliony vojáků i civilistů, následoval vzestup porodnosti. Jako by se lidé instinktivně snažili nahradit ztráty na lidských životech, které války přinesly a přinášejí.

Mimořádné situace, živelní pohromy, války i revoluce mají, a vždy měly, významný vliv na porodnost nebo demografickou skladbu obyvatel. Není vyloučené, že se i po současné koronavirové pandemii krátkodobě zvýší počet porodů.

Nucená karanténa, utlumení výroby a prodeje přinutily totiž většinu lidí, aby trávili dlouhé dny a týdny ve svých domovech. Jde o počet osob do té doby nevídaný a nepředstavitelný.

Každá situace, která svede lidi dohromady, nahrává samozřejmě také intimním vztahům mezi nimi. A zvlášť když je to na takto dlouhou dobu, navíc s omezením pohybu i zábavy. Je ale pravdou, že otěhotnět v karanténě není moc rozumné.

Pokud se žena nakazí koronavirem, zvyšuje tím v počátku těhotenství riziko potratu. Lepší je počkat, až epidemie odezní.

Co je příčinou této větší potřeby sexu a snahy rodit víc dětí? Důvodem nepochybně není jen fakt, že lidé mají čas a příležitost. Nebo že by se pouze nudili a chtěli příjemněji trávit čas. Podstatnou roli hraje podle všeho i evoluční vybavení našeho živočišného druhu. Jeho pud sebezáchovy. Na nejrůznější pohromy, válečné hrůzy nebo hrozbu vyhynutí instinktivně reaguje tím, že se množí. Motivem je snaha přežít na matičce Zemi.

Podobně reaguje i většina savců a dalších živočichů. V přírodě, kde bojují o přežití, se snaží mít tolik mláďat, kolik jich jen uživí a dokážou ochránit. V zoo, kde jsou v bezpečí a mají zajištěnou potravu, se do množení zdaleka tolik nehrnou.

I tady najdeme paralelu s člověkem. Kdysi měly hlavně chudé rodiny hodně dětí, aby se aspoň některé dožily dospělosti a mohly stárnoucí rodiče živit. Dnes je pro průmyslově vyspělé země na celém světě typická nízká porodnost. Dokonce tak nízká, že to nestačí ani na udržení stálého počtu obyvatel. Ten významně neklesá jen díky tomu, že se v nich zvyšuje věk, kterého se lidé dožívají, a také díky přílivu cizinců.

Klesající porodnost však není typická jen pro industriální země. Ještě v roce 1990 rodily ženy v Africe v průměru šest dětí. Dnes už je to jenom pět a v roce 2030 by měla porodnost klesnout pod tři děti. Roli hrají důvody ekonomické i sociální.

Je jasné, že trvale obrátit křivky populačního vývoje pomocí blackoutů a válek nejde. Stejně tak to nedokážou ani epidemie nebo pandemie. Demografové si zatím marně lámou hlavu, jak toho dosáhnout. Pamatuji dobu normalizace, tedy sedmdesátá léta minulého století, kdy se vládě podařilo pomocí ekonomických a sociálních stimulů významně zvýšit porodnost. Výsledkem byla populační vlna „Husákových dětí“.

Byla to ovšem vlna jenom dočasná. A skončila jako většina podobných politických akcí: během několika roků se vytratila, pak přišel naopak kompenzační pokles, takže se počet obyvatel prakticky nezměnil. Výsledkem bylo jen to, že se stát musel vyrovnat s demografickým výkyvem, který přinesl řadu komplikací. Třeba opakující se nápor na školy a školky.

Představy některých ekonomů, že společnost funguje jako automat, do kterého nasypete na jedné straně byty, levné půjčky nebo rodinné příspěvky a na druhé straně začnou vypadávat čerstvě narozené děti, mají ale tuhý kořínek. Ukazuje to třeba podobný švédský experiment z devadesátých let, který také nepřinesl očekávané výsledky.

A to nemluvím o vysloveně populistických nápadech. Například maďarská vláda došla před pár lety k závěru, že mladí maďarští vysokoškoláci nemají pro samé učení i povinnosti čas na zábavu a seznamování. Uvažovala proto o tom, že by investovala devět milionů forintů (tehdy asi 776 tisíc korun) na zorganizování tanečních večerů v Budapešti a v dalších osmi krajských městech. Chtěla tím podpořit seznamování mladých lidí, a zároveň tak bojovat proti vytrvale klesající porodnosti.

Tu vnímá jako problém celá naše euroatlantická civilizace. Ale s racionálním řešením nepřišla a nejspíš ani nepřijde. Místo toho se setkáváme spíš s nesmysly toho typu, že nám pohlaví není od přírody dané, naopak, můžeme si ho údajně svobodně vybrat, a to už jako děti.

Jasně vymezené sexuální role se různí aktivisté snaží zpochybňovat nebo devalvovat. A podobně to ve společnosti dopadá i s nenahraditelnou mateřskou rolí žen.

V ČR matky rodí v průměru kolem 1,7 dítěte, což nestačí ani na pouhou reprodukci páru. A změna tohoto počtu je v nedohlednu. K tomu přistupuje i smutná skutečnost, že v určitých sociálních skupinách přibývá mladých žen, které ve svých životních plánech vůbec nemají mateřství jako cíl a smysl svého života.

Může se vám hodit na Zboží.cz: