Severní Čechy jako kouzelná krajina, ráj filmařů, ale i nových výzev

Milovníci drsného humoru Luďana a jeho kumpánů stále rádi navštěvují legendární hospodu Severka, a pokud se vypraví i na vrch Hněvín, kde přistihl Eda randit Dášu s Frantou, mohou být překvapeni. Vinice by v krajině, která byla dlouho považována kvůli těžbě uhlí za měsíční, možná nečekali.

Čedičové terasy na vrchu Hněvíně tyčící se nad severní stranou Mostu bývaly až do roku 2003 zarostlé nevzhlednými křovinami. Jak se ukázalo, ukrývaly staré keře vinné révy, která se tu pěstovala už ve 12. století.

Vinař Ivan Vána, který dokázal přesvědčit úřady o budoucnosti révy vinné na Mostecku v době, kdy starý Most ustoupil těžbě a začal se budovat Most nový, neváhal. První čtyřiatřicetihektarovou mosteckou vinici vysadil mezi zdejší kopce sopečného původu v letech 1976–1977. O třicet let později osadil révou i vrch Hněvín. Úspěšně, zdejší ryzlink získal značnou oblibu.

Krajina, která v sobě kloubí industriální průmysl i malebné scenérie, se dostala častěji než dřív do hledáčku filmových štábů.

„Severní Čechy mají velkou výhodu, že jsou blízko Prahy a točit tam není zas tak drahé. Unikátní je kontrast nádherné krajiny a smutně vypadajících měst. To filmaři teď vytěžují. Ale jsou tam také pěkná města, která nabízejí i jinou atmosféru: Louny nebo Litoměřice,“ myslí si Jiří Mádl, který jako policista bojoval za spravedlnost v televizním seriálu Sever.

Při natáčení v severních Čechách strávil dost času a velmi si pochvaluje ochotu úřadů a místních vyjít filmařům vstříc. I díky tomu se tu natáčely také seriály Svět pod hlavou, Pustina, Cirkus Bukowski nebo Rapl 2.

Míříme-li severněji, mineme čedičové varhany zvané Panská skála v Kamenickém Šenově, kde se skrývala filmová pyšná princezna Krasomila s králem Miroslavem a kde sklárna Preciosa dává světu své jedinečné lustry.

Zastavme se v České Kamenici, kde na radnici sedí nejmladší starosta České republiky, čtyřiadvacetiletý student posledního ročníku Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

„Když k nám někdo přijede poprvé, očekává ghetta a smog. Bývá pak mile překvapen,“ říká sympatický lídr Koalice pro Kamenici Jan Papajanovský. Poprvé kandidoval, když mu bylo devatenáct.

Měl jasno: jeho rodné město potřebuje nové impulzy. Už tehdy koalice, kterou starosta pomáhal založit v pětitisícovém městečku, zvítězila, skončila však v opozici. O čtyři roky později s 37,5 % s přehledem zvítězila znovu a Papajanovský se ocitl na radnici.

„To víte, že jo,“ odpovídá na otázku, zda se setkal s výhradami ke svému věku. „Ale spíš před volbami. To se psalo i o tom, že nám tu chce vládnout nějaký kluk,“ směje se starosta.

„Dnes už to neslýchám. Možná proto, že je za námi vidět kus práce a taky nemám problém nechat si poradit. Kdybych chtěl všechno rozhodovat sám, asi by to vypadalo jinak,“ tvrdí. Za jeden z největších problémů České Kamenice považuje dostupnost bydlení.

„Část mladých lidí, která odejde studovat do větších měst, by se i ráda vrátila. Práce je v okolí celkem dost, ale bydlení je problém. Neudržovaný bytový fond, nezasíťované pozemky, to vše se chystáme zlepšit a přilákat mladé lidi zpět.“

Na otázku, zda považuje region za problematický, krčí rameny. „Ano i ne. I v našem městě máme problémové spoluobčany. Snažíme se pracovat zejména s jejich dětmi, protože dospělé lidi změníme jen těžko. Ve městě zatím chybí nízkoprahové centrum, které by se dětem věnovalo zejména ve volném čase. Je to mravenčí práce.“

Další výzvu starosta vnímá v možnostech cestovního ruchu. „Potenciál kraje je větší než příliv turistů. Je ojedinělé, že se u nás sbíhají hned tři národní parky, a to Labské pískovce, Lužické hory a České středohoří. Za humny máme i České Švýcarsko. Toho bychom rádi využili,“ tvrdí starosta, kterého zajímají moderní technologie a ve volném čase rád hraje počítačové hry.

Posuneme-li se ještě severněji, směrem do Šluknovského výběžku, dorazíme do vesnice Lipová, která své jméno získala podle zdejší malebné lipové aleje. První zmínky o ní pocházejí z roku 1344. Lipová letos získala titul Vesnice roku a v soutěži, kde se hodnotí třeba společenský život, občanská aktivita, stav podnikání, péče o stavební fond a obraz vesnice i občanská vybavenost, za sebou nechala 205 obcí.

„Dříve se tvrdilo, že tady ‚chcíp‘ pes. Co si budeme povídat, nálepka Šluknovského výběžku a celého Ústeckého kraje nebyla moc dobrá. A najednou se tu vyloupla vesnice roku,“ myslí si zdejší starosta Pavel Svoboda, který sedí na radnici vísky s necelými šesti sty obyvateli od roku 2006.

„Pospolitě,“ odpovídá na otázku, jak se tu žije. „Táhneme všichni za jeden provaz, i když neříkám, že nejsou výjimky. Dlouho už ale neplatí, že si každý uklízí na svém pozemku. Dávno před akcí Ukliďme svět, ukliďme Česko se u nás do veřejných prací pravidelně zapojovalo asi deset procent obyvatel. Další nabízejí pomoc nárazově. Čím dál víc se angažuje mladá generace, na tu sázím. Cítím z ní zdravé nadšení a vesnici bere za svou. To se mi líbí. Obec ožila, pořád se tu něco děje. Když jsem se ženil, upozornil jsem manželku, že jsem Lipovák každým coulem. Žiju v Lipové, hraju fotbal za Lipovou a v Lipové taky umřu,“ směje se starosta.

Vítězství Lipové bere jako úspěch celého regionu, který na sebe dlouho upozorňoval sociálními nepokoji.

„Jasně že nezmizely mávnutím kouzelného proutku. Zrovna nedávno jsem tu měl občana s výraznými finančními problémy. Přišel s tím, že nemá kde bydlet. Dali jsme mu šanci a přidělili mu obecní byt. Ale pokud nezačne na své situaci pracovat, podpora skončí. Někdy je třeba postupovat tvrdě,“ má za to Pavel Svoboda. To pozitivní však převládá.

„Lipováci, já vás miluju! Kdo má ruce, nohy, ten maká, kdo nemůže, ten vaří, peče, smaží pro ostatní. My jsme prostě vesnice vesmíru!!!“ pochlubila se na Facebooku jedna z obyvatelek Lipové v předvečer slavnostního vyhlášení ocenění Vesnice roku 2019.

Obyvatelé Lipové nejčastěji pracují ve zdejším dětském domově nebo v domě seniorů, který až do 70. let minulého století provozovaly řádové sestry. Také továrna Mikov v sousedních Mikulášovicích, kde se vyrábí pověstný skládací nůž rybička, je významným zaměstnavatelem Lipovanů.

„Část obyvatel jezdí za prací do Německa, což se výrazně projevuje na jejich finanční a sociální situaci,“ nezakrývá starosta. Má radost, že se bude stavět hned na dvaceti místních parcelách a doufá, že mladí lidé se tu budou usazovat i nadále. „Vracejí se i ti, co odešli za štěstím do města a vystudovali tam. Zjišťují, že je tu fakt hezky,“ obsáhne rukou okolí, zahrnující síť turistických stezek, opravený barokní kostel, jedenáctihektarový rybník a ruinu kdysi vznešeného barokního zámku, který v 17. století za pouhé dva roky nechal vybudovat vzdělaný rod Salmů.

I dnes působí druhá největší barokně minimalistická stavba Ústeckého kraje impozantně. Skrývá v sobě symboliku kalendáře, neboť měla dvanáct komínů jako měsíců v roce, sedm schodišť jako dnů v týdnu, dvaapadesát pokojů jako týdnů v roce a konečně 365 otvorů oken a dveří.

Úspěch je pro starostu a jeho kolegy ze zastupitelstva zejména motivací k další práci. Plány na obnovu prvního pivovaru ve Šluknovském výběžku, kde se vařilo pivo do roku 1946 a vozilo se až do Ameriky, jsou zatím ve stadiu úvah. Ale kdoví? Třeba se uskuteční.

Doby, kdy si pro lahodnou vodu, díky níž bývalo zdejší pivo tak žádané, jezdily kolony cisteren z Plzeňského Prazdroje, pamatuje i čtyřiasedmdesátiletý Werner Hentschel. „Bylo to v padesátých letech v období velkého sucha,“ vzpomíná.

„Tehdy nejezdilo tolik aut jako dnes, a tak kolona deseti cisteren budila rozruch. Pamatuju si, jak jsme vyskakovali ze školních lavic a hrnuli se k oknům, abychom si auta s cisternami mohli prohlédnout.“

Werner Hentschel byl v kočárku, když v roce 1945 byli u kostela shromážděni všichni zdejší Němci. O tom, kdo bude odsunut, se dohadovali místní obyvatelé.

„Jestli to bude do západní, nebo východní zóny, rozhodovalo, jaká kolej byla zrovna na nádraží ve vedlejším Jiřetíně pod Jedlovou volná. Naši rodinu neodsunuli, protože táta byl odborníkem na seřizování strojů, které ve zdejší továrně vyráběly hliníkové fólie. Představte si tenoučký alobal, ale s ornamenty,“ vysvětluje pamětník, který působil jako vedoucí Správy chráněné krajinné oblasti Labské pískovce v letech 1991 až 2007 a výrazně se zasloužil o vznik Národního parku České Švýcarsko.

O historii obce, která až do roku 1945 nesla název Hainspach (z německého Haynsbach neboli zarostlý potok), by mohl vyprávět hodiny. „Támhle stála barokní fara, tady zase rozhodčí rychta,“ ukazuje před parádně zrekonstruovaný podstávkový dům, který slouží jako infocentrum.

„Faru zbourali, rychtu podpálil místní Němec. Kobky pod ní, ve kterých ještě zůstaly řetězy, tu jsou dodnes. Jako kluk jsem se v nich byl podívat.“

Pamatuje také místní zámek, když ještě v 50. letech sloužil jako škola pro nevidomé a slabozraké. Učili se v něm ladiči pian a opraváři hudebních nástrojů. „Na zámku bývaly koncerty. Škoda, že po roce 1989 tak zchátral.“

Hainspach patřil k lénu pánů z Tolštejna a byl založen stejně jako mnoho míst v okolí coby lesní arová ves. Tři ary půdy z vykáceného lesa pro církev, jeden starostovi. Místu se nevyhnulo desetileté husitské plenění, které mezi lety 1430 a 1440 místní obyvatele tvrdě a nemilosrdně zdecimovalo, ani morové rány.

První udeřila patnáct let po odchodu husitských vojsk, další o více než sto let později, roku 1556. Význam Lipové posílil roku 1572 dědičný soud neboli rychta, k níž přibylo i popraviště na tzv. šibeniční louce. To už tady stával i pivovar, o němž se traduje, že byl první ve Šluknovském výběžku.

O dvě stě let později byl Hainspach povýšen na městys a byl mu propůjčen i erbovní znak. Spravedlnost – panna v bílém rouchu s převázanýma očima – na něm třímá v pravé ruce meč a v levé zlaté váhy.

Zřízení okresního soudu 2. 1. 1850 na místě bývalé rychty posílilo prestiž tehdy už okresního města. Vystavěn byl klášter a na náměstí škola. Malé továrničky vyráběly třeba stuhy nebo umělé květiny. Za lipovským pivem, kávou a dorty se jezdilo i ze sousedního Saska. Ještě před první světovou válkou tu působilo 26 pohostinských zařízení a kolem třiceti občanských spolků – pro srovnání: dnes tu jsou restaurace dvě.

„Z vyprávění rodičů vím, že tu bývalo dobře. Po druhé světové válce se poměry zhoršily,“ tvrdí Werner Hentschel.

„První osadníci po vystěhování Němců jen vyjedli, co zbylo na zásobách. Další vlna zase neměla k místu žádný vztah. To se samozřejmě odrazilo všude, chátralo to tu. Přírodu máme pořád krásnou, ale nežilo se tu snadno. Posledních deset jedenáct let však mám pocit, že se okolní kraj vzmáhá a podmínky k životu se zlepšují,“ pochvaluje si zdejší rodák.

Propadnout kouzlu krajiny plné skal, pramenů a pobořených továrniček je snadné. Vždyť ji po své návštěvě před dvěma sty lety opěvoval i dánský pohádkář Hans Christian Andersen.

Naposledy učarovala štábu režiséra Ondřeje Trojana, který tu natáčel film Bourák. Scénář černé gangsterky o tom, co všechno může způsobit letní bouřka, městská vyhláška, sada golfových holí, rokenrol a jedna hodně naštvaná dcera, napsal Petr Jarchovský a objeví se v ní třeba Ivan Trojan či Jiří Macháček.

Smyšlený Šlukdorf, který vznikl sloučením Varnsdorfu a Šluknova, představuje město, kde po revoluci zavřeli všechny fabriky a místo nich se vyrojily nonstop herny, kasina a šlapky.

„Je tam krásně,“ tvrdí manželka Ondřeje Trojana, herečka Bára Trojanová.

„Lidé k nám byli moc vstřícní, žádné a jéje, Pražáci. Pro nás je samozřejmě všechno to, co asi nepůsobí pro běžný život moc vesele, tedy ruiny fabrik i omlácené německé vily, hodně fotogenické. A hned vedle toho všeho paneláky, herny. Moc jsme si to tam oblíbili, nejlepší punčocháče nakupujeme ve Varnsdorfu, pivo v Krásné Lípě, v Rumburku jsme našli skvělý komparz a nejlepší filmové vrakoviště jsme objevili ve Šluknově. Můžu říct, že jsme už všichni docela seveřani!“