Sestřičky na zavolání jsou srdcařky

Markéta Vyhnálková zvládá cestu z Mladé Boleslavi do blízké obce Josefův Důl svižnou jízdou za několik minut. Aby ne, vždyť tudy jezdí každý všední den. Svůj vůz polepený motivy včelí plástve a křídel zaparkuje přímo u řadového rodinného domu a z naskládaných tašek v kufru vytáhne několik věcí, které jako zdravotní sestra bude potřebovat.

Pak se ještě na zápraží „zabalí“ do ochranných pomůcek – tenkého jednorázového obleku, gumových rukavic, návleků na boty a nezbytného respirátoru.

Sedmasedmdesátiletý pan Josef už se na ni těší. Nedávno prodělal „céempéčko“, jak sestřička zkráceně nazývá cévní mozkovou příhodu, a po návratu z nemocnice v její péči výrazně pookřál.

S kolegou fotografem jsme si pomůcky navlékli také a kromě toho si ještě ráno v kanceláři, odkud Markéta Vyhnálková vyrážela, provedli pro jistotu antigenní test.

„Potřebuju vidět, že jste negativní. Pán je moje zlatíčko a já si ho hlídám,“ usmála se sestřička, která pracuje pro sdružení pečujících organizací VČELKA. Ta zaměstnává dohromady 496 terénních pracovníků – sester v domácí péči a zaměstnanců v sociálních službách, kteří křižují republiku v autech s včelími motivy.

Domácí péče je služba, kterou předepisuje lékař, a je poté plně hrazena zdravotními pojišťovnami. Vykonávají ji pouze vystudované zdravotní sestry. Jejich náplní práce jsou čistě zdravotnické úkony, byť nezřídka nad rámec povinností pomáhají pacientům i s leckterými jinými problémy.

Osobní hygienu, pomoc s přípravou jídla nebo s chodem domácnosti však zajišťují pracovníci v sociálních službách, které jsou hrazeny především z příspěvků na péči.

„Denně mám tak deset pacientů, nanejvýš dvanáct, když třeba vypomůžu jiným sestřičkám, ale musím to mít ve svém harmonogramu a stíhat to i kvůli dětem,“ povídá třiatřicetiletá Markéta Vyhnálková, která si domácí péči vyzkoušela po první rodičovské dovolené. Po té druhé se k ní loni na podzim vrátila.

„Nejčastější úkony u klientů jsou monitorace fyziologických funkcí, to se dělá většinou při každé návštěvě, dále ošetřovatelská rehabilitace, převazy,“ vyjmenovává. Nedílnou součástí je i paliativní péče, tedy zmírňování obtíží tam, kde medicína už více udělat nemůže.

Markéta Vyhnálková dříve pracovala ve velkých pražských nemocnicích. Pro zdravotní sestry, které stejně jako ona založily rodinu, se domácí péče jeví jako ideální. Žádné noční směny, zato pružná pracovní doba a možnost samostatné práce. Na druhou stranu mzda v nemocnici je výrazně vyšší, zatímco v domácí péči se odvíjí z úhrad od pojišťoven.

„Naše kolegyně v domácí péči mohou dosáhnout na zajímavou mzdu, je však ‚vykoupena‘ prací nad rámec běžného fondu pracovní doby, víkendy či prací ve svátky,“ podotýká zakladatel a ředitel Včelky Vojtěch Kubec.

Podle jeho slov je třeba o rozdílech ve mzdách diskutovat a současný stav změnit, jinak bude dostupnost domácí péče ohrožena.

Ministerstvo zdravotnictví a zdravotní pojišťovny nemohou podle něj donekonečna spoléhat na to, že profesi vykonávají „srdcařky“, pro něž mzda není hnacím motorem.

Taková je ostatně i Markéta Vyhnálková. „Už dříve jsem se starala o babičku, o dědečky, a zjistila jsem, že mě to naplňuje. Vlastně celá zdravotnická práce. Pro mě to ani není práce, ale koníček.“

V době pandemie jsou návštěvy o něco komplikovanější už kvůli nutnosti se důkladněji chránit.

Většina klientů je v pokročilém věku, mají chronické obtíže, covidu mnohdy zůstali ušetřeni, avšak kontakt s nakaženým by pro ně mohl být fatální. I pro pana Josefa, jehož si Markéta Vyhnálková „hýčká“.

„Byl po těžké hemoragické mozkové příhodě, předali nám ho z nemocnice v zuboženém stavu, s dekubity (proleženinami), ležícího, s nepohyblivou pravou stranou,“ popisuje Ivana Parkanová, vedoucí mladoboleslavské pobočky Domácí péče Včelka.

„Markéta dokázala něco úžasného. Pán se postavil, píská na flétnu, zpívá. Rodina už nevěřila, že se takhle zvedne. Je na ni tak natěšený, že jeho manželka asi začíná žárlit,“ dodává s nadsázkou.

Z obýváku v patře rodinného domu se vchází do ložnice, kde pan Josef tráví většinu času. Jeho manželka, na níž zůstává největší tíha péče o nemocného, je dobře naladěná a hned se s námi dává do řeči. „V srpnu spolu budeme pětapadesát let, když se dožijeme. Děti máme tři,“ říká a vyjmenuje i všechna vnoučata, co které dělá nebo studuje, až se v tom ztrácím.

„Jak se vám spalo?“ ptá se sestřička pacienta, a když s radostí zjistí, že dobře, hned se pustí do práce. Změří mu tlak, natáhne kompresní punčochy a s pomocí manželky jej postaví k chodítku.

„Já můžu jenom chválit,“ odpoví pan Josef, když se zeptám, jak je spokojený s domácí péčí, a z očí mu začnou téct slzy. „Neplačte, broučku,“ utěšuje ho Markéta Vyhnálková a zavzpomíná, jak si ho po „céempéčku“ vzala do parády.

„Dokázali jsme trošku rozhýbat ruku, nohy, začali jsme hned s logopedií, mimikou, foukáme do flétny, pořád tady spolu žvaníme, křičíme, když se postaví, aby se plíce roztahovaly…“

S panem Josefem najdeme i společné téma – psaní. Kromě svých současných obtíží prodělal před několika lety rakovinu prostaty, jejímž důsledkem je trvalá stomie – vývod z močového měchýře.

„Psal jsem články ze setkání stomiků,“ pochlubí se a nechá si přinést pacientský časopis, v němž publikoval.

„Tak můžeme. Raz, dva, tři, narovnat!“ zavelí zdravotní sestra, když začíná trénink chůze v chodítku. „Hej! No, jen se nestyďte,“ pobízí ho, aby zakřičel, jak mu síly stačí. „To my tady křičíme i jiná slova,“ obrátí se na nás sestřička s úsměvem.

Ředitel Včelky, pětatřicetiletý Vojtěch Kubec, založil na sklonku roku 2016 nejprve domácí péči, k níž se po čase přidaly i sociální služby. Dříve pracoval pro velké poskytovatele pobytových sociálních služeb a k domácí, tedy zdravotní péči ho nasměrovala až osobní zkušenost s péčí o nemocnou babičku, která si přála zůstat doma.

Uvědomil jsem si, že se profesně věnuji rozvoji pobytových zařízení sociálních služeb, ale služby, které by jim měly předcházet a měly by být každému dostupné, takové nejsou,“ vysvětluje.

„Naší vizí bylo a je, aby potřebné zdravotní a sociální služby poskytované v domácím prostředí byly dostupné co nejvíce lidem, ideálně každému. A nejen dostupné, ale aby byly natolik kvalitní, aby skutečně redukovaly na minimum nutnost lidí opouštět jejich domov, pokud to nebude jejich přáním.“

Domácí zdravotní péče je příjemnější alternativou pobytu v nemocnici a často má blahodárný vliv na zdraví, délku rekonvalescence i psychickou pohodu pacientů.

Ukázalo se to ještě silněji v posledních dvou letech, kdy každá návštěva nemocnice přinášela seniorům stres kvůli riziku nákazy koronavirem. Hospitalizace s covidem, zvláště v době před očkováním, znamenala pro seniory a chronicky nemocné neradostné vyhlídky.

„Slyšela jsem za ty dva roky už hodně příběhů, jak se lidé izolovali, nechtěli se stýkat ani s našimi sestřičkami, a pak jim virus přinesl nějaký příbuzný, který chodí na návštěvu jednou za měsíc,“ říká Pavla Melounová, která je ve sdružení VČELKA regionální ředitelkou domácí péče.

Ivana Parkanová z mladoboleslavské pobočky si bere na starost brzké ranní návštěvy spojené s odběry a neustále vidí, jak se lidé bojí jet kvůli „banálním“ úkonům do nemocnice.

„Nechtějí si stoupnout do fronty, být ve skrumáži lidí a čekat. Navíc musí jet hromadnou dopravou. Takže mi dennodenně někdo volá, že potřebuje odběr, a děkuje pánubohu, když to tak řeknu, že taková služba existuje.“

Covid se podle jejích zkušeností podepsal na nárůstu počtu klientů. Často šlo o čerstvě propuštěné z nemocnic, a to ve stavu, kdy už sice mohli domů, ale potřebovali ještě podpůrnou kyslíkovou terapii.

„Ještě před vypuknutím druhé vlny pandemie jsme zakoupili více než padesát profesionálních oxygenátorů. Některé s průtokem pět, jiné až deset litrů za minutu,“ říká ředitel Vojtěch Kubec. Záhy se proto na ně začaly obracet jak nemocnice, tak lékaři kvůli péči o pacienty s postcovidovými respiračními problémy.

„Ačkoli se množství přístrojů zdálo přehnané, během jednoho týdne byly rozpůjčované.“

Někteří pacienti se z nemocnice vrátili ve vážném stavu a s posledním přáním dožít doma. „Je to specifikum, ale měli jsme jich během dvou let opravdu hodně,“ přiznává Kateřina Nováková, vedoucí Domácí péče Včelka pro okres Praha-východ.

„V nemocnici už řekli konec, ale ti lidé chtěli zemřít doma, tak jsme jim alespoň zajistili oxygenoterapii a oni skutečně třeba za dva dny zemřeli.“

Ivana Parkanová má čerstvou zkušenost z rodiny seniora, který byl po operaci kyčle tři měsíce doma. Při první návštěvě spojené s odběrem krve se jí ale nepozdával.

„Volala jsem praktikovi, že by za ním měl někdo zajít a že to vypadá na infekci. Odpoledne mi jeho manželka volala, že měl masivní CRP asi 500 (hodnota velmi závažného bakteriálního zánětu v těle – pozn. red.), rychlá ho odvezla do nemocnice, kde ale bohužel zemřel,“ popisuje.

„Mrzelo mě to, protože jim nikdo neřekl, že by měli po operaci kontaktovat domácí péči alespoň kvůli dohledu na základní životní funkce. Někdo s ním mohl i rehabilitovat. Jenže jak doma ulehl, nezvládal to. Mezi lidmi je nízká informovanost, o co mohou lékaře požádat a na co mají nárok,“ posteskne si.

„Když se řeklo domácí péče, představoval jsem si lidi, kteří přivezou důchodcům oběd, změří tlak, převážou bercáky a zase jedou,“ přiznává Matěj Lipavský z Klecan. „Nenapadlo mě, že to může být takový anděl.“

„Ježíši, vy jste milej,“ reaguje sestřička Jana Nováková, která s ním doma cvičí třikrát týdně. „Když je potřeba, tak si i zavoláme. Má plán úkolů, které musí denně plnit. Cvičení na karimatce, inhalace, rotoped. Má víc práce, než kdyby chodil do práce,“ poznamenává zdravotní sestra s letitou praxí z nemocnice, která si domácí péči přibrala na půl úvazku k invalidnímu důchodu.

Matěj Lipavský je ve svých pětatřiceti letech důkazem, že tato péče není jen pro lidi v pokročilém věku. Ještě na konci předloňského roku si podle svých slov připadal mladý, zdravý, nesmrtelný. „Nepřipouštěl jsem si, že by mě mohlo něco dostat, zvlášť ne nějaká ‚rýmička‘,“ naráží na covid.

Jeho život visel na vlásku, hrozila dokonce transplantace plic, než se jeho stav začal pomalinku zlepšovat. Od loňského července, kdy se vrátil z nemocnice a začal využívat domácí péči, se jeho svět smrskl na délku osmi metrů, kam dosáhne hadička oxygenátoru.

Naštěstí se přístroj dá přenášet. „Sestřička vymyslela, že chodím aspoň na chodbu, když cvičíme. Ale jsem jak pes na vodítku. Když sedím v klidu, kyslík si na půl nebo tři čtvrtě hodiny můžu sundat,“ popisuje svůj současný úděl.

Chodit ven se kvůli možné infekci bojí, brzy čtyřletá dcera raději nechodí do školky, s širší rodinou se neviděl ani na Vánoce. Nás výjimečně přijal, aby se mohl svěřit se svým příběhem.

Pětatřicetiletý muž, který pracoval v administrativě strojírenské firmy, se nakazil na konci roku 2020. „Ani nevím, kde jsem k tomu přišel. Doktoři říkali, že jsem asi měl oslabenou imunitu, ale nemusel jsem to ani postřehnout,“ s odstupem přemýšlí, proč jej covid tak silně zasáhl.

Příznaky se dlouho snažil zvládnout doma, na pohotovosti mu dokonce tvrdili, že to je asi chřipka, tak ať ji doma vyleží. Teprve po čtrnácti dnech jej napadlo zajít na test, jenž koronavirus potvrdil.

Když se dostavily horečky a bolest na hrudníku, přítelkyně zavolala záchranku. I s oboustranným zápalem plic jej však lékaři nepochopitelně poslali domů. Měli snad naplněnou kapacitu? „Nevím,“ pokrčí rameny.

Brzy se do nemocnice vrátil, partnerce stačil napsat, že jej uvedou do umělého spánku. To bylo 12. ledna. Jaké překvapení, když po probuzení uslyšel z rádia, že je 5. března…

Jen těžko se dá vžít do toho, co přítelkyně Andrea musela protrpět. „Během těch dvou měsíců mu dvakrát praskla plíce. Po tom prvním případu ho převezli na mimotělní oběh do jiné nemocnice, pak zpátky na umělou ventilaci. Zprávy nebyly vůbec příznivé, do toho samé infekce,“ líčí.

Hlava mu po probuzení sloužila, dokázal však pohnout jen jedním prstem. Od té doby tedy došlo k velkému zlepšení, byť plíce zatím fungují z třiceti procent. „Domácí péče není jen o fyzickém tréninku, ale minimálně z padesáti procent o psychické podpoře,“ uvědomuje si Matěj Lipavský.

„Ne všechny bitvy jdou vyhrát a ne všechno jde tak, jak si člověk představuje,“ navazuje zdravotní sestra Jana Nováková. Sama je po úrazu a dvou operacích kolena, ale protože sedět doma by ji nebavilo, nadále pokračuje v tom, co ji celý život naplňuje.

„Já jsem tuhle práci vždycky chtěla dělat. Možná je to divné, ale jsem ráda, když se rána hojí, když se pacient zlepšuje, zvedne se, začne chodit,“ popisuje.