Seriálová hvězda Patricie Solaříková: Nejsem si jistá, jestli chci být herečkou

Za pět let natáčení už beru Jakuba Štáfka, představitele Matěje, fakt jako bráchu, kterému klidně zavolám, když se mi něco děje. Ve skutečnosti mám o dva roky starší sestru Lindu a teď bydlíme spolu v jednom bytečku, i když v domě rodičů.

Ale to zase úplně ne. Spíš my uvaříme rodičům a zavoláme: Mami, tati, máme večeři, nechcete přijít? Snažíme se o ně starat, protože jsou hodně zaměstnaní.

Původně oba pracovali jako produkční v České televizi. Tam se i seznámili, bylo to ještě před revolucí. Maminka Helena má už osmnáct let kosmetický salón, táta Jiří provozuje zhruba stejně dlouho cestovní kancelář, která vozí turisty do Prahy.

Úplně první bylo fotografování s Jaroslavem Šimandlem na obal trvanlivého mléka. Myslím, že tyhle fotky má máma dodnes někde schované. První zkušeností před kamerou byl v devíti letech cyklus Návštěvy u paní Hudby, který moderovalo na střídačku asi pět šest dětí.

Ani ne. Na základce jsem chodila hodně do školy. Druhá a třetí série Ranče U Zelené sedmy, v nichž jsem hrála Aničku Studničkovou, se točily většinou o prázdninách, takže mi do výuky nezasahovaly. Až s Ulicí to bylo náročnější, ale taky se dalo obojí zvládnout.

To jo, jsem o dva roky starší než moje seriálová Tereza, mně je už jednadvacet.

Mě to strašně baví a moc si vážím, že už pět let dělám práci, která mě stále ještě neomrzela. V Ulici je skvělý tým lidí, na které se vždycky těším, rozumím si s nimi i v soukromí… Takže mě nikdy nenapadlo litovat. Ohromně ráda vzpomínám i na Ranč U Zelené sedmy. Natáčeli jsme u Žebráku, kde je nádherná příroda. Dva měsíce jsme bydleli v hotelu, bylo nádherně teplo… Zkrátka jedny z nejlepších prázdnin.

To nejspíš netušil vůbec nikdo. Teprve když jsem roli získala, postupně mě informovali, že se jedná o první nekonečný seriál. Vůbec jsem nevěděla, co si mám pod tím pojmem představit. Tak teď už vím, co tím mysleli.

Ulici jsem začínala točit na konci prváku na střední, takže jsme se za ten rok poznali. Měla jsem tam tři kamarádky, s nimiž se přátelím stále. Máme partu asi patnácti lidí ze střední, s níž pravidelně plánujeme akce. Nikdo z nich se ke mně nikdy nezachoval tak, že bych vycítila závist, nikdo mi nedává najevo, že bych snad byla jiná. Naopak se mě třeba na akcích zastávají, když je na mě někdo nepříjemný. Vím, že to se mnou myslí upřímně.

Ale oni také všichni pracují, někteří víc než já. A hodnoty mají srovnány.

Angličtinu a němčinu na jazykovce a příští rok bych ráda na vejšku. Konečně. V prvním semestru jsem studovala němčinu večerně, což bylo časově výhodnější. Musím přiznat, že teď ve druhém semestru jsem ji vypustila. Uvažuji o intenzívnější formě studia, ale zatím jsem se k tomu nedostala.

Na škole, kam bych chtěla jít, budou až v srpnu, takže by to neměl být problém. Ráda bych pokračovala v tom, co jsem dělala, tedy v managementu.

Ani nevím, nepovažuji to za nutné. Podle mě je dnes důležité mít vzdělání v jiných oborech. Rozhodně nechci absolventy herectví urážet, ale myslím si, že by mě to tolik nebavilo. Před rokem jsem byla na přijímačkách na DAMU. Za prvé mě nevzali a za druhé mi to přišlo, jako když jsem chodila na dramaťák. Bylo to příjemné, ale není to druh studia, který bych si představovala. Baví mě literatura, jazyky, management, marketing… Naproti tomu třeba dějiny divadla nebo umění mě tolik neberou.

To si myslím také. Nehledě na to, že si nejsem jistá, jestli chci být herečkou. Musím přiznat, že v jednadvaceti letech nemám přesnou představu o své budoucnosti. Je možné, že přes management, ekonomiku a herectví skončím nakonec v úplně jiném oboru. Ráda bych však zůstala v téhle branži, jakmile k tomuto prostředí přičichnete, těžko si asi zvykáte na něco jiného. Ať už to bude před kamerou, nebo za kamerou, třeba jako pomocná režie. Prostě by mě bavilo zůstat „na place“.

O tom jsem taky přemýšlela. Myslím, že člověk může přestoupit kdykoliv. Říkali jsme si s Kubou (Jakub Štáfek - pozn. red.), že bychom třeba šli příští rok oba na filmovou školu do Písku. Cesty jsou otevřené, nevylučuji nic. Uvidím.

Tak to je opravdu vtipné. Věřím, že to tak může někdy vypadat, protože jsme velcí kamarádi. Známe se pět let, trávíme spolu hodně času a víme toho o sobě navzájem spoustu. Kuba je pro mě brácha, já pro něj ségra. Znám i Kubovu přítelkyni a mám ji ráda, je to skvělá holka. A rozhodně nemá proč na mě žárlit, tohle máme vyřešené.

Focení mě baví, ale zatím žádná nabídka nepřišla. Modeling jsem si vyzkoušela při charitativní módní přehlídce a můžu vám říct, že jsem byla pěkně vyklepaná. Žádná legrace to není, naopak velmi tvrdá práce. Navíc pro ni ani nemám potřebné parametry.

Pro Českou televizi jsem natočila dvě povídky z cyklu Trapasy. Pak s Milošem Zábranským a Lenkou Vlasákovou inscenaci, kterou napsal Pepa Klíma a která teď dostala cenu Elsa za scénář, což mě moc potěšilo. Je příjemné vyzkoušet si jinou práci a setkat se s novými lidmi. Ale vždycky se zase pokorně a ráda vracím do Ulice.

No to jo, spoustu! Produkce se snaží vycházet nám všemožně vstříc, což není vůbec snadné, když je tu zhruba osmdesát herců a každý má jiné závazky. Já jich nemám tolik, protože nehraji v divadle, takže si mohu dovolit trošku přitlačit, když plánuji dovolenou nebo volný víkend s kamarády. Nic není problém, vše se produkční tým snaží vyřešit. Například jsem chtěla jet s maminkou v zimě na dovolenou, byl to pro ni dárek k narozeninám. Bylo to složité, protože šlo o čtrnáct dní, přičemž mám běžně deset až patnáct natáčecích dnů v měsíci. Nakonec všechno klaplo.

Právě, navíc jsme skoro každý víkend točili školu, protože v budově pražského gymnázia Voděradská nemůžeme zaclánět ve všední dny. Teď jsme odmaturovali, takže máme za sebou poslední školní natáčecí den. Přiznám se, že mě hned napadlo, že mě teď už možná konečně čekají i volné víkendy. Po těch pěti letech mi to už připadá nereálné.

Jistě, připravila jsem si ho sama. Jediné, s čím mám stále ještě problém, je dostat se do kokosu. Vždycky se ozbrojím šroubovákem a kladivem a nakonec ublížím buď sobě, nebo kuchyni, eventuálně někomu v okolí.

Ne, svačina. Teprve pak si dám teplý oběd, kolem čtvrté odpoledne svačinu a potom normálně večeřím. Jídlo mě baví, jím ráda, rozhodně nejsem typ dietářky. Radši se projedu na kole. Začala jsem chodit i do posilovny, abych nahradila nedostatek pohybu v zimě. Táta a ségra chodí pravidelně, takže máme takovou rodinnou posilku. Zaplatila jsem si i trenéra a díky němu mě cvičení opravdu baví. Snažím se chodit dvakrát týdně. Je to příjemné, člověk má pak pocit, že pro sebe něco udělal.

Jak kdy. Rozhodně to není na drastickou dietu, ale člověk by se měl trošku hlídat. Nejen kvůli tomu, jak vypadá, ale také kvůli zdraví. Strava by přece jenom měla být trochu vyvážená.

Když tohle téma máte dnes úplně všude. Jak zhubnout do plavek, jak zhubnout na jaře, jak na podzim…

Spíše se snažím s ohledem na sebe, protože jsem dlouho jedla velmi málo ovoce a zeleniny. Šestnáct let jsem byla téměř závislá na nutelle a jako malá jsem byla hrozný kriplík a nejedla vůbec nic kromě pizzy, hranolků, těstovin s kečupem a chleba s nutellou. Teď jsem snad trochu rozumu pobrala a snažím se vrátit organismu, že jsem ho zamlada takhle týrala.

V sedmnácti jsem vypadala na čtrnáct, což byla nevýhoda, když jsme třeba šli s kamarády do hospody na pivo. Málem jsem už trpěla psychózou, že mě nikam nepustí a nikde mi nenalijí. Teď už to naopak pociťuji jako výhodu. Celá naše rodina vypadá dobře a mladě a jsem ráda, že mám z domova tak hezký základ.

To je jediné, co mám se seriálovou Terezou společného: Vzhled! Mám trochu jiný styl oblékání, ale nelíčím se téměř vůbec, stejně jako při natáčení. Tím víc mě pak lidé poznávají.

Ségra. Je mojí módní guru, když někam jdu, tak se jí šestkrát zeptám, jestli je všechno v pohodě. Občas mě i vrátí ode dveří, třeba když jdu ráno do školy.

Jasně, jsem totiž schopná brutálním způsobem se vypapouškovat. Linda mě zkritizuje, vynadá mi, převlíkne mě a můžu jít.

Určitě, jakmile mi někde něco vyskočí nebo mě bolí v krku, je po ruce. Tátovi i píchala injekce. Obdivuji ji, protože já když vidím krev, tak umírám. Mám to po tátovi, doktoři vám zkrátka většinou nedělají nic příjemného.

Jezdívali jsme dřív celá rodina a jsem ráda, protože teď už mám mnohem míň volna.

Určitě do Chorvatska, s maminkou, její kamarádkou a se ségrou máme tradici. Pořádáme dámskou jízdu, děláme jenom to, do čeho se nám chce. Je to odpočinková dovolená, takové povalováníčko. Loni jsme vyrazily na týden, letos bychom chtěly trošku déle, aby ta dvanáctihodinová úmorná cesta autem stála za to.

Řídím taky, ale pokud to jde, zamáčknu oči a spím. Za volant se drát nemusím.

Pravidelný ne, ale zrovna včera jsme se s kamarádkou dohodly, že vyrazíme na kole a se stanem po hradech a zámcích.

Tak zalezeme do hospody. Už jsme to podnikly před dvěma lety, naprosto neplánovaně. Vzala jsem auto, v osm večer jsme vyrazily na Slapy, seznámily se s bandou záchranářů, s nimiž byla neuvěřitelná sranda. Za dva dny jsme se vrátily do Prahy a ráda na to vzpomínám. Bylo to příjemné.

Docela jo, zatím je to ale spíše příjemné.

Takových je spousta. Teď jsme byly s mámou nakupovat, v obchodě pořádali ochutnávku sýra, slečna na mě koukla a povídá: Ahoj! Vzápětí se omlouvala. Často se mi stává, že mě někdo zdraví, chová se, jako bychom byli velcí kámoši, a pak teprve mu docvakne, že ho znát nemůžu.

Když se seriáloví rodiče rozváděli a Tereza prováděla hrozné věci, byly na internetu všelijaké drsné komentáře. Ale přímo mi nikdy nikdo nic neřekl.

Vůbec nic, jsou úplně odlišné.

Přála bych si dvě holčičky.

Asi ne. Maminka mi říká, jak jí závidí kamarádky, které mají kluky. Kluk vás tak často neobejme, vazba s dcerami se udržuje lépe. Myslím, že ideální věkový rozdíl je dva roky, jako mezi mnou a ségrou. Máme skvělý vztah. Nedám na ni dopustit, je mou nejlepší kamarádkou, můžu jí říct úplně všechno. Vždycky poradí a nikdy se na mě nevykašle. Je pro mě velmi důležitá.

Párkrát to zkusila, jednou dokonce i v Ulici. Ale má buňky na medicínu. Vždycky říkám, že po rodičích pobrala krásu i chytrost a na mě zůstaly zbytky. Každá máme prostě buňky pro něco jiného. Já bych nemohla studovat medicínu a Linda zase říká, že by se před kamerou rozsypala.

Určitě s těmi, s nimiž se setkávám před kamerou nejčastěji. Tedy s „bráchou“ Jakubem Štáfkem, „Gábinou“ Anetou Krejčíkovou, „Theou“ Kristýnou Maléřovou, Petrem Buchtou, který hraje mého nového přítele, no a s rodinou. Nedávno do ní přibyl jako nový maminčin partner Jiří Dvořák, to je úžasný člověk.

To si vůbec nedovedu představit. Třeba tu budu sedět ještě za dvacet let. Ty bláho! … A proč ne?