Senior Parky - místo, kde se dobře žije

V atriovém objektu je po poledni klid, většina jeho obyvatel si užívá siestu. Čekám na zakladatele senior parků Jaroslava Plesníka, který šel navštívit své rodiče - místní obyvatele. Ti byli také důvodem, proč v roce 2002 začal uvažovat o postavení prvního bytového komplexu.

„Řešil jsem tehdy složitou situaci bydlení svých rodičů,“ říká mi s tím, že maminka byla dlouhodobě nemocná, odkázaná na invalidní vozík, a protože bydleli v Havířově ve druhém patře domu bez výtahu, jen těžko se dostávala ven.

„Vlastně už tehdy ani nechtěla vstávat z postele. Tenkrát jsem objel několik zařízení pro seniory, ale žádné se mi pro rodiče nezdálo být ideální. Celý život pracuji ve stavebnictví, mám svou firmu, tak jsem si doslova a do písmene vzal papír a tužku a začal si kreslit, jak by měl vypadat areál, kde by rodičům bylo dobře,“ vypráví Jaroslav Plesník.

Jeho rodiče v Senior Parku v Sokolči bydlí už několik let a jsou naprosto spokojeni. Společně s dalšími obyvateli jezdí na výlety, do divadel, kina, zoologických zahrad. Se svými sousedy se setkávají denně. Tatínek se také například účastnil soutěže v pétanquu.

Všechny Senior Parky, kterých je dnes už šest a sedmý se bude brzy otevírat v Kunicích u Prahy, jsou vesměs stejné. „Napadlo mě atrium, ani nevím, co mě inspirovalo,“ říká Jaroslav Plesník s tím, že od prvního areálu postaveného v roce 2007 se ten poslední v podstatě neliší, byty jsou úplně stejné, společné prostory také. V průměru má jeden areál 24 bytů velikosti 2kk.

Každý byt má vybavenou kuchyňku, na nájemnících pak záleží, jestli si zbytek chtějí vybavit svým nábytkem, nebo to nechají na provozovateli. Podle Jaroslava Plesníka si třetina lidí vaří zásadně sama, třetina si jídlo nechává vozit a třetina si vybírá z týdenního jídelního lístku.

Personál je většinou místní, což je výhoda, protože všechno v okolí dobře zná. Každé ráno zkontroluje všechny obyvatele, zda je vše v pořádku a něco nepotřebují. Člověk si podle chuti a možností může mikrobusem dojet na nákup, nebo si ho nechat dovézt. Mikrobus je využíván také pro cesty k lékaři a na výlety. A personál musí splňovat kromě jiného jednu zásadní podmínku: vždy s úsměvem.

„My nejsme podle zákona poskytovatel sociálních služeb, ale v každém areálu máme smlouvu s terénním poskytovatelem sociálních služeb a do každého areálu dochází domácí péče a také sociální služba. Všude se dokážeme postarat i o nemohoucí. Každému říkáme, tohle jsou byty. Obyvatelé mají svou nájemní smlouvu, svůj elektroměr, plynoměr,“ vysvětluje Jaroslav Plesník.

Za pronájem bytu 2kk se podle něj platí 8000 korun bez ohledu na to, jestli tam bydlí člověk sám, nebo v páru. A 3500 korun za služby, do kterých patří zmíněná každodenní starostlivost.

My jsme v areálu v Sokolči a já si prohlížím místní kroniku. Je napsaná krásným úhledným písmem, doplněná řadou fotek. Autorkou je místní obyvatelka, bývalá stevardka Jana Bergerová, okolo které pobíhá její pejsek.

„Mám tady Vendelínka, zahrádku, terásku. Celý život jsem pracovala v aeroliniích. Byl to hezký život. Když jsem se přistěhovala sem, měla jsem autíčko, jezdila jsem po okolí, pak jsem bourala. Onemocněla jsem parkinsonem, stárneme…“, říká mi.

Jaroslav Plesník mi říká, že se paní Bergerová před časem rozhodla přestěhovat se do Poděbrad. Ale vrátila se zpátky.

„To jsem udělala největší chybu! Měla jsem tam krásný byt a Poděbrady mám moc ráda, proto jsem se rozhodla. Jenže jednou jsem z ničeho nic upadla a celou noc ležela na zemi. Byla jsem čtyři měsíce po nemocnicích a pak mi doporučili, že bych se měla vrátit někam, kde by o mě bylo trošku pečováno, a tak jsem se vrátila sem,“ vypráví.

„Dvakrát, třikrát jsem byl na nějaké konferenci o bydlení pro seniory. A vždycky ze mě byli celí vedle, že z toho nedělám vědu. Já jim ale říkám, to není žádná věda, vždyť je to úplně jednoduché,“ říká Jaroslav Plesník.

Z jeho pohledu určitě. On to celé vymyslel, postavil, provozuje to a zná snad všechny obyvatele osobně. „Vždycky říkám, že mám nejhezčí práci na světě. Máme fantastické řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů, protože my si to postavíme a když je něco špatně, tak večer můžu nadávat jen sám sobě. I v provozu si to děláme sami. Není to žádná věda,“ říká.

„Vidím, jak mým rodičům, a nejen jim, bydlení v Senior Parku prospívá. To je důvod, proč všichni, kteří se podílíme na našem projektu, chceme v tomto úsilí pokračovat a budovat po celé České republice pro seniory, osoby se sníženou schopností pohybu a vozíčkáře síť bezbariérových bytových komplexů,“ dodává.