Článek
V jejich pražském bytě jsme si povídaly o šťastných cestách osudu. Senait se narodila do křesťanské rodiny ve městě Asebe Teferi. Harer, metropole provincie, v níž leží, je prý něco jako náš Český Krumlov. Od středověku kulturní, politické a náboženské centrum oblasti – s křivolakými uličkami a podmanivou atmosférou.
Otec byl farmář, maminka obchodnice. Jako nejstarší z šesti dětí se musela Senait pořádně ohánět, zvlášť po smrti maminky. Všem dětem se podařilo vystudovat, což je v Etiopii skoro zázrak.
„U nás panují obrovské třídní rozdíly: hrstka hodně bohatých a většina strašně chudých, živořících často ve slumech. Své místo na slunci si vybojují jen ti nejsilnější. Fyzicky i psychicky. Přetrvává představa, že žena se má starat o domácnost, k tomu vede celá výchova. Do školy bývá daleko a chodí se do ní z hor i několik hodin pěšky,“ líčí usměvavá, na Etiopanku netypicky zaoblená paní domu.
Její rodina byla na žebříčku životní úrovně asi uprostřed. O budoucnosti měla brzy jasno: „Chtěla jsem pomáhat lidem jako fyzioterapeutka. Jenže jsem nestihla dostudovat, zamilovala jsem se.“
Etiopií zmítá občanská válka
Uměl amharsky
Týden před koncem své pracovní mise v Etiopii jel diplomat Pavel Mikeš s manželkou svého kolegy a její dcerou na výlet. V Asebe Teferi hledali slušnou restauraci, až náhodou zastavili u hotelu, kde pomáhala Senait majiteli – svému strýci. Pavlu Mikešovi se hned zalíbila a začal se s ní bavit, na což reagovala nejdřív podrážděně.
„Myslela jsem, že je tam s rodinou – a před jejich očima si mě namlouvá.“ Při návratu se pan Mikeš zastavil už cíleně: vysvětlil Senait situaci a nabídl, ať za ním přijede do hlavního města Addis Abeby, které zatím nepoznala.
„Body u mě získal tím, že jako první běloch mluvil mým jazykem – amharsky. Navíc jeho krajané postavili místní pivovar Harar Bira. A byl mi sympatický.“
Když myslím, že je něco správné a důležité, nikdo mě nezastaví.
Přijela za dva dny, ale když dorazil na adresu jejího hotelu, čekala na něj rodinná rada starších a řádně ho proklepla. Báli se, aby nenaletěla nějakému lumpovi, často se objeví borec, který v Evropě hlídá parkoviště a v Africe ze sebe dělá milionáře. Nakonec u strýců i díky diplomatické značce auta prošel a Senait se s ním směla vídat.
„Takový postup není v Etiopii běžný, většina dívek by to, k čemu jsem se odvážila, neudělala. Ale já jsem jiná. Když myslím, že je něco správné a důležité, nikdo mě nezastaví. To může Pavel potvrdit. Cítila jsem zkrátka, že je dobrý člověk, a to rozhodlo.“
Damales Mukaka: Mít rodinu je sice dar, ale v Zambii také překážka pro lepší budoucnost
Praha je nejhezčí z jara
Nejprve chtěli jet do České republiky, aby Senait poznala jeho příbuzné. Problém nastal při její žádosti o české vízum, což bývá dlouhodobý proces. Rada k urychlení proto zněla: Vezměte se! A tak se po třech měsících známosti kurážná dvacetiletá etiopská dívka a dvakrát tak starý český diplomat vzali. Šli do toho srdcem – a jejich risk vyšel.
Typická velká africká svatba s 200 hosty a trvající týden se ovšem nekonala. Jen obřad na radnici a večeře s 50 nejbližšími. Všichni Senait fandili a leckterá dívka by ji asi ráda napodobila.
„Poprvé jsem se tedy ocitla v Praze v květnu 2010. Byla to moje první cesta mimo Afriku a Praha na mě velmi zapůsobila. Možná i proto, že vše kvetlo a bylo teplo, skoro jako u nás. Na podzim to bylo horší, když opadalo ze stromů listí, myslela jsem, že dostaly nějakou nemoc. Chtěla jsem se vrátit.“
Přesvědčil ji skokem z oblaků
Manžel sehnal učitelku češtiny a vzal si neplacenou dovolenou, aby své ženě usnadnil aklimatizaci. A šikovným trikem ji přesvědčil, aby zůstala. Vyvezl ji na výlet do Mladé Boleslavi, kde je měl čekat vyhlídkový let.
„Podíváme se na Česko seshora, tvrdil. Až nahoře jsem zjistila, že dolů se dostanu jen tandemovým skokem padákem. V té hrůze jsem si uvědomila, že hlavní je být s člověkem, kterého milujete. Základ je být naživu, ostatní se poddá.“
A poddalo. „V Česku funguje mnoho věcí úplně jinak než v Etiopii, ale já se toho nebojím, co neumím, to zkusím. U nás žena moc nemluví, drží se zpátky, což není správné a jde to proti mé povaze. Metodou pokus a omyl jsem nabírala zkušenosti a měnila chování. Kromě manžela mi pomohla kamarádka – Etiopanka, která bydlí náhodou ve stejném domě jako my.“
Život jim změnila cesta do Afriky
Zpočátku občas došlo k trapasu kvůli špatné výslovnosti, Senait třeba tvrdila, že si přeje košík. Manžel ochotně jeden koupil – jenže pak zjistil, že přáním jeho ženy je kožich. „Pořád ho nemám,“ směje se.
Po třech letech v Praze, z nichž Senait rok pracovala u inženýrské firmy podnikající v Africe a vedle češtiny zvládla angličtinu, osud rozhodl jinak. Rodina odjela do Nigérie, kde byl Pavel jmenován velvyslancem. A po dalších pěti letech se roku 2018 stal velvyslancem v Etiopii. „Vrátila jsem se tak nečekaně domů a přivezla s sebou i kousek Evropy,“ usmívá se.
Mezitím se jim narodily dvě hezké čokoládové děti: Valentýnka (5) a Kristián (3). „Mluví česky, amharsky a učí se anglicky. Až vyrostou, dáme jim prostor žít, kde budou chtít, svět je velký.“
Za dva roky se Mikešovi znovu vrátí na delší čas do Česka. Zda a kam se vypraví příště, je zatím velkou neznámou. Ale Senait se tu už cítí skutečně doma a Prahu vnímá jako nejkrásnější město světa. Od rodilé Češky ji rozeznáte jen podle barvy pleti.
Dokonce se také s pomocí kuchařek naučila skvěle vařit tradiční česká jídla. Manžel si pochvaluje, že jich připravuje stále víc, a to nejen o svátcích, jako jsou Vánoce, ale i během roku. Včetně majstrštyku, svíčkové. Ještě se chce zlepšit v pečení cukroví.
Z praktických věcí jí v Česku chybí snad jen čerstvé etiopské koření a vyhlášená káva, obojí si vozí.
Šikovné ruce
Africká dáma je nejen bystrá a inteligentní, má taky dobrý vkus a šikovné ruce. „Jako holka jsem zničila spoustu maminčiných šatů – rozstříhala je a přešívala na sebe. Mockrát bylo zle, že jsem sáhla po oblíbeném kousku. Později jsem šila i pro sestry a kamarádky, bavilo mě vymýšlet a měnit tvary. Šiju pořád, ale přidaly se další koníčky. V Nigérii jsem se naučila vytvářet slavnostní kloboučky, tzv. fascinátory. Je to krásná práce a dává prostor fantazii.“
Látky Senait hledá všude po světě, hodně i v Česku. Přímo v Etiopii velký výběr není, přestože jinak celá Afrika hýří jásavými barvami. „U nás se vyrábějí jen ručně tkané látky v přírodní barevnosti,“ dodává.
Ivana Cinková učí nosorožce svádět
V Praze začala tvořit i bižuterii. Inspirovaly ji vyhlášené české korálky. V Nigérii je doplnila o přírodní kameny a výsledkem jsou originální kousky, které se líbí ženám v Praze i Addis Abebě. Své výrobky Senait vystavuje a prodává na diplomatickém bazaru nebo v galeriích v Africe i tady – a výtěžek věnuje na charitu.
„Taky je dávám jako netradiční osobní dárek. Dělám tím vlastně reklamu oběma zemím.“ Svoji roli ženy velvyslance bere vážně, průběžně si doplňuje znalosti, pořádá besedy, kulturní setkání…
Šikovné ruce by Senait uplatnila i v profesi fyzioterapeutky, kdo ví, možná svá studia jednou opráší a dokončí. Lákalo by ji také hlouběji studovat módu a vytvořit vlastní značku. Zatím ale běží život s malými dětmi dost rychle.
Ve chvílích volna se s manželem ráda dívá na staré české filmy, miluje Buriana, Menšíka, Bohdalovou nebo Nového. Film Kristián ji inspiroval při volbě jména syna.
Hrabal i Gott
Ostatně i v Etiopii jsou Češi zapsaní dobře. Už v 18. století tam působili jako misionáři čeští františkáni. V 19. století naši stopu prohloubil cestovatel Antonín Stecker, ve 20. století se prezident Beneš zastal Etiopie proti italské agresi, a to nejen diplomaticky, ale i dodávkami zbraní.
A vzpomeňme etiopského císaře Haile Selassieho, jehož několik poradců pocházelo z Československa, kam sám přijel roku 1959 a našemu prezidentu udělil Řád královny ze Sáby.
S básnickou licencí císaře zachytil Bohumil Hrabal v povídce Jak jsem obsluhoval anglického krále. V současnosti zná každý Etiopan Karla Gotta a sportovce jako Rosický, Poborský, Petr Čech.
Na Čechy jako takové nedá Senait dopustit, jen jim z jejího pohledu chybí občas respekt k odlišným rasám a náboženstvím.
„V Etiopii žijí napůl křesťané a muslimové a nikdo neřekne křivé slovo o tom druhém. Jsou tolerantnější, hodně srdeční a pohodově naladění. Tady jsem se párkrát setkala s rasismem, třeba mě pronásledoval hlídač v obchodě tak neodbytně, že jsem nechala stát vozík a utekla. Jindy na mě kdosi pokřikoval sprostě z auta. Ale většina se chová hezky a snaží se mi pomáhat. Taky tu ale někdy postrádám úctu k možnostem, které lidi ve vyspělé Evropě mají, a příliš je nevyužívají.“