Sedm velkých lží o boubelkách

Za obezitou nestojí vždy jen špatný jídelníček a životní styl. Vliv genetiky na metabolismus může být 50-70 %. Vědci dnes znají stovky genů, které způsobují obezitu. Když se u jedince sejde sada takových genů, je velká pravděpodobnost, že bude inklinovat k obezitě.

Kdo žádné takové geny nemá, může sice taky ztloustnout, ale musel by mít hodně špatnou životosprávu. Krom toho existuje takzvaná monogenní obezita, kterou způsobuje jeden konkrétní gen. Kdo ho má, bude obézní zcela jistě.

Za kilogramy navíc může stát i onemocnění či naopak léčba.

Řešení obezity není tak jednoduché a jednoznačné, jak si mnozí myslí. Stejně tak nelze tvrdit, že všichni obézní mají špatnou fyzičku, nejedí zdravě či se o sebe nestarají.

Lidé by si měli předně uvědomit, že ani ultra štíhlé tělo není zárukou dobrého zdraví a životního štěstí. Samotný fyzický vzhled tedy nehraje prim, ale to, jak se ženy ve svém těle cítí. Proto se dost často stává, že ve větší nepohodě jsou ženy s dokonalými křivkami, protože místo toho, aby se radovaly ze života, se neustále kontrolují a hlídají, něco si zakazují, nařizují a v životě se mnohem méně usmívají.

Ve své podstatě jsou se sebou neustále nespokojené a hledají nové a nové nedostatky.

Psychoterapeutka Leora Fulviová sestavila sedm největších mýtů, které ve společnosti panují o boubelkách.

Boubelky nejsou hloupé ani neznalé. Dost často vědí o zdravé stravě i cvičení víc než ostatní. Moc dobře znají zásady zdravého jídelníčku, včetně gramáže obsažených cukrů, tuků či vlákniny. Jejich hlavním problémem tak není neznalost.

Bohužel čím víc se ženy snaží za každou cenu zhubnout a víc se soustředí na svůj vzhled, tím víc chyb dělají a místo zdravého hubnutí si jednoduše ubližují. Často drastické snahy o hubnutí vedou nejen k rozhození metabolismu, podvýživě, ale také k jojo efektu.

Jak ukazují mnohé výzkumy, až 2/3 shozených kilogramů se do jednoho roku u většiny z nich vrátí a téměř veškerá ztracená hmotnost je zpět do pěti let.

Člověk může být fit a přitom mít nadváhu. Pravda je ta, že mnohé ženy s nadváhou cvičí víc než jiné ženy, a mají dokonce i lepší fyzickou kondičku, přesto vypadají hůř.

Možná nejsou tak často viděny v posilovnách a fitness centrech, ale to neznamená, že nesportují. Pravda je ale ta, že se mnohé z nich v prostorách posiloven a fitness center necítí dobře. Raději tak upřednostňují jiné aktivity mimo tyto prostory.

Aby žena byla svým dětem špatným příkladem, nemusí být tlustá. Nedostatkem sebevědomí, přehnanou sebekritikou a nízkou sebejistotou zajisté trpí i mnohé ženy bez kilogramů navíc.

Naopak některé ženy zaměřené na dokonalost svého těla mohou svým dětem ubližovat více než obézní ženy, což potvrzují i zjištění odborníků na anorexii. Za touto poruchou příjmu potravy může stát i posedlost zdravým životním stylem jejich matky. Samozřejmě důvodů může být i mnohem víc, ale i toto může sehrávat důležitou roli.

Navíc to, že máte nadváhu, ještě neznamená, že se o sebe nestaráte, že nejíte zdravě či že se utápíte ve své sebelítosti.

Pouhým pohledem rozhodně nepoznáte, zda je dotyčná zdravá, nebo ne. Mnohem více se dozvíte z krevních testů.

Nedávná studie například prokázala, že za vyšším rizikem úmrtnosti stojí častěji metabolický syndrom než obezita. Mezi nejhlavnější příznaky tohoto syndromu se řadí zvýšená hladina cukru v krvi, vysoký tlak a to, když se tuk ukládá výhradně v oblasti břicha. Metabolickým syndromem tak mohou trpět i jinak štíhlí lidé.

Krevní testy tak mají o zdraví jedince mnohem více vypovídající hodnotu než výše BMI, která o zdraví jako takovém nemusí říkat vůbec nic. I obézní lidé tak mohou být zdraví.

Podle vědce Keitha Devlina je navíc hodnocení obezity podle BMI přežité. Toto hodnocení vymyslel na počátku 19. století matematik Lambert Adolphe Jacques Quetelet. Jelikož sám nebyl lékař, nezohlednil ve svém výpočtu důležité fyziologické zákonitosti.

Například BMI vůbec nezohledňuje proporce kostí, svalů a tuku v těle. Kosti jsou hustší než svaly a dvakrát hustější než tuk, tudíž osoba se silnými kostmi, dobrým svalovým tonusem a nízkým obsahem tuku bude mít vysoké BMI a výživoví poradci ji mylně mohou považovat za jedince s nadváhou či obezitou.

Ano, některé ženy s kilogramy navíc nemají silnou vůli, ale ani toto nelze globalizovat či přičítat jen boubelkám. Naopak těmto ženám často uškodila právě přehnaná touha zhubnout a jejich vůle dosáhnout toho co nejdříve.

Mnoho z nich ve svém životě drželo nespočet diet, extrémně cvičily, a přestože na chvilku zhubly nějaké kilogramy, velmi záhy se dostaly zpět na svou původní váhu, či dokonce ještě v důsledku jojo efektu několik kilogramů přibraly. Není to přitom o tom, že by ihned po hladovění začaly jíst nadmíru. Jen jejich metabolismus už nefunguje stejně.

Spousta žen trpí nízkou sebeúctou a nedostatečnou sebeláskou ne proto, že jsou tlusté, ale proto, že podléhají mediálnímu tlaku, který ženám dává neustále na vědomí, že nejsou dost dobré.

Štíhlost jednoduše není zárukou vysokého sebevědomí. K tomu je zapotřebí mnohem víc. A více než na fyzické stránce je zapotřebí zapracovat na sobě po stránce duševní.

Láska nezná hranic ani preferencí. Příroda to tak zařídila, že každý je jiný a má i jiné touhy a preference. Z evolučního hlediska navíc vztahům více nahrávají spíše kilogramy navíc. Přitažlivost je úzce spjatá s plodností. A ženské křivky vypovídají o plodnosti žen.