Článek
V případě svého čtyřnožce jsem se však ze všeho nejvíc obávala jeho nadmíru přátelského vztahu k fenám. Když je totiž nějaká nablízku, není s ním kloudné pořízení. Co se týká veřejných akcí, ostudu nikdy neudělal, a to má za sebou jako divák dvě svatby, několik slavnostních zahájení školního roku a pár tenisových turnajů.
Na své lidské smečce je sice závislý, ale umí se dokonale přizpůsobit podmínkám, které má zrovna k dispozici. Mimo jiné i tyto dřívější zkušenosti mě přesvědčily, že stojí za to nabídku několika biografů v republice s označením Vezměte svého psa do kina využít. Zvlášť když se má v předpremiéře promítat animovaný snímek Psí ostrov vzdávající svým způsobem hold nejlepšímu příteli člověka.
Že to ale nepůjde tak hladce, jsem si uvědomila, jakmile jsme vyšli z domova. Cesta na metro, která mi běžně zabere sedm minut, trvá s vyřizováním psí „korespondence“ dvojnásobek času. Za dva bobky, které chlupáč stihne udělat těsně před vstupem do podzemí, jsem nakonec ráda. Co kdyby to na něho přišlo v sále…
Malí můžou na klín
Ke kinu nakonec dorazíme včas, a tak si ještě povídám s ostatními pejskaři, v drtivé většině mladými lidmi mezi dvaceti a třiceti lety. Svého zvířecího kamaráda přivedli poprvé, ačkoli například pražské Bio Oko, kde se také dnešní promítání koná, pouští psy do sálu – snad s výjimkou operních a baletních projekcí – od svého vzniku v roce 2009.
„Naším hlavním cílem je neoddělovat lidi a psy, kteří jsou zvyklí spolu trávit hodně času,“ říká ředitel zařízení David Beránek.
Čtyřnozí návštěvníci musí ale dodržovat několik podmínek: nikdo z nich kupříkladu nesmí na sedačku, přičemž menší plemena mají dovoleno sedět na klíně páníčků. Psa je nutné mít neustále na vodítku a pod kontrolou a zamezit mu v tom, aby rušil diváky a dělal loužičky. Obvykle smějí mazlíci pouze na balkón, ale dneska, kdy se sešli v hojnějším počtu – odhadem několik desítek –, je jim povolen i vstup do přízemí.
Od uvaděček pejskaři dostanou balení pamlsků, které se jim budou hodit při krocení uštěkaných či jinak neklidných zvířat.
„Když tak to bude moje nejkratší kino,“ krčí rameny Zuzka, majitelka temperamentního Jack Russell teriéra, který od příchodu na místo ještě nezavřel tlamu. „On je trošku asociál, ale protože nejradši trávím čas s ním, přišlo mi jako dobrý nápad vzít ho s sebou,“ dodává rozpačitě.
Strach i žárlivost
Hugo, dvouletý kříženec labradora, si očividně rád hraje a před kinem se tlapami snaží dosáhnout na ostatní psy.
„Beru ho prakticky všude, kam to jde, ale v kině máme premiéru,“ říká mi „jeho“ Šárka. Loni v létě byla s Hugem na festivalu pouličních divadel a jako divák se prý osvědčil. „Šíleně ho nadchlo představení, kde chodili na chůdách. Stál a fascinovaně koukal celou hodinu. Až jsem nevěřila, že tak dlouho udrží pozornost.“
Honza s Klárou přivedli svého ročního mopse Počonga, který občas zaštěká, aby se coby příslušník malého plemene také prosadil.
„Chtěli jsme vyzkoušet, jestli to zvládne. Sešlo se tu hodně psů a je otázka, jak spolu budou vycházet. Někteří nemají radost, že jejich páníčkové hladí ostatní mazlíčky,“ všimla si pejskařka. Její partner dodává: „Pokud se to osvědčí, budeme ho brát pravidelně, vždyť je to člen naší domácnosti, ale zatím se hrozně bojí.“
Štěkot na plátně a v sále
A co ten můj? Tváří se kamarádsky, až natěšeně, ale od fen, jak jsem předpokládala, ho není možné téměř odtrhnout. Ale teď už pojďme do sálu, abychom našli dobrá místa. Všímám si, že kolem sedí diváci, hlavně slečny, i bez zvířecího doprovodu. Ptám se: „Nevadí vám tolik psů pohromadě?“ Odpovídají: „Právě proto jsme přišly“. A v průběhu filmu si pak pejsky, na které dosáhnou, s chutí hladí.
Když se konečně usadíme, předpokládám, že se mi Mucac v cizím prostředí s chutí uvelebí na klíně. Vydrží však jenom chviličku, než zatouží prozkoumávat nejbližší okolí. Najednou se zpod sedadla před námi vynoří fena kokršpaněla, která přátelsky mává ocasem, ale mému bišonovi naštěstí brzy přestane vonět, takže se můžu soustředit na film. Překvapuje mě, jak hlasitý je zvuk. Vždyť psi slyší pětatřicetkrát lépe než člověk, a tak si dokážu představit, jak jejich sluch trpí.
Jako diváci se ale někteří z nich ozývají až v momentech, kdy zaslechnou štěkot nebo vytí ve filmu, a to zdaleka ne pokaždé. Po takových projevech, které však brzy umlknou, se z publika ozve smích. Není divu, nejspíš málokoho napadne považovat to za vyrušování, zvlášť když snímek je nabitý podobnými zvuky. Nicméně podle zvířecí psycholožky Lucie Kovářové není návštěva kina, pokud nejde o promítání venku, pro psa žádná legrace.
Kromě hluku ho může stresovat i množství pachů v uzavřeném prostoru, lidských i zvířecích, které musí celou dobu vyhodnocovat.
„Psychicky je to pro něj velmi vyčerpávající zážitek, protože zpracování pachů je pětkrát mentálně náročnější než třeba výcvik,“ tvrdí odbornice. Poukazuje také na společenský aspekt.
„S ostatními psy by se třeba chtěl seznámit, ale nemůže, protože ho majitel drží na vodítku u sebe. Stejně tak může čelit napětí, pokud dva metry od sebe cítí zvíře, které považuje za potenciální nebezpečí.“
Při odchodu z kina zaslechnu komentář dívky, která se svým přítelem dorazila bez mazlíčka: „Slyšel jsi to vytí? Možná by pro některé bylo lepší, kdyby zůstali doma.“ Psycholožka souhlasí.
„Představa, že vezmu psa do kina, aby se koukal na zvířátka, a on z toho bude mít nějaký zážitek, je totální nesmysl. Potřebuje něco hmatatelného, co si může očichat, a pokud možno v přirozeném prostředí, takže je lepší jít s ním do lesa nebo do zoo.“