Schindlerova pletárna v Krásné Lípě funguje už 170 let. Obléká i švýcarské pošťáky

Historie zdejší výroby sahá do roku 1854, kdy Stefan Schindler založil firmu na výrobu punčoch. Od té doby podnik plete v podstatě bez přerušení, nezastavila ho ani druhá světová válka či pandemie koronaviru. Na 170 let trvající tradici tu jsou náležitě pyšní. Déle v tuzemsku nepřetržitě funguje už jen plzeňský Prazdroj.

„Tento region byl před první republikou něco jako, dnes bychom řekli, Silicon Valley punčochářského průmyslu,“ směje se současný majitel firmy Martin Veselík, který továrnu koupil před pěti lety. „Odsud se punčochy dodávaly do celé monarchie a vozily se i do Ameriky a do Anglie,“ vypráví nám před prohlídkou provozu.

I v době socialismu byla pletárna jedním z největších vývozců punčochového zboží na světě. „Exportovala do celého východního bloku, ale byla schopná vyvážet i na Západ. Takových firem tady moc nebylo, a to svědčilo o kvalitě zdejšího sortimentu,“ zmiňuje.

Dnes jsou s pletárnou spojené značky silonek Schindler, Novia a Elite, která letos slaví sto let existence. Kromě jemných punčošek či legín se v Krásné Lípě vyrábí také svrchní pletené oblečení od čepic a šálů po svetry a vesty. Slouží jako školní uniformy či korporátní oblečení.

Tenké šedé svetry plete třeba pro švýcarské pošťáky, tuto spolupráci považuje Veselík za nejlepší referenci. „Švýcaři si velmi potrpí na preciznost,“ podotýká. Výrobu si zde zadávají také aerolinky ČSA a německá Lufthansa či městská společnost Prague City Tourism.

Na práci hlučných strojů tu neustále dohlíží necelá čtyřicítka zaměstnanců. Na začátku každého výrobku je kvalitní příze. „Pramínek příze pro punčochové kalhoty se skládá ještě z deseti pramínků tenkých jako pavučinka,“ ukazuje ve výrobně Veselík na jemný materiál.

Kdyby se pramínky rozpletly, jejich délka by podle něj byla až 54 kilometrů. „Jako vlakem z Prahy do Kolína,“ přirovnává s úsměvem majitel.

Všechno silonové zboží se plete vždy v bílé barvě, barví se až pak. Na jednom stroji se na upletených nohavicích - tubulárech - sešívají špičky, na jiném se zase spojují dvě roury k sobě a vytváří se mezi nimi sed.

Součástí procesu je i několikastupňová kontrola kvality, měří se tolerance natahování a smršťování, pod různými světly se dohlíží na jednotlivé odstíny, testuje se stálost barvy či výdrž při otěru.

„Technologie pletení, tedy princip tvorby očka, se dodnes nezměnil, nejde z podstaty věci udělat jinak,“ vysvětluje nám Veselík při obhlídce strojů. „Mašiny staré sedmdesát let i nové japonské stroje dělají mechanicky v podstatě stejnou operaci, jen k tomu dnes mají spoustu elektroniky, která pletaři pomáhá,“ dodává.

Pletař si po zadání tvoří úplet sám, při takzvaných hustotových zkouškách naplete hned několik různě hustých vzorků a ty se pak upravují a perou. Teprve ten, který nejlépe udrží formu a nesráží se, se dostane do výroby. „To je to know-how pletaře, není to o strojích,“ objasňuje továrník.

A když se na díle něco nepovede a objeví se vada, může se kus rozsoukat zpět do příze a začít od začátku. Šetří se tak materiál i finance.

Na případné opravy, i těch produktů, které si zákazníci poškodili, ale chtějí je nosit dál, tu mají šikovnou paní, jež je ve firmě už 24 let. „Jsou to často velké vady, na tom trénuju to spravování, je to pro mě výzva, to mě baví,“ říká nám u svého stolu s velkou lupou Regina Kinská.

Továrník Veselík se se svou ženou Vlastou zároveň snaží pletařské řemeslo zpopularizovat a přitáhnout k němu mladé lidi. Tak vznikla třeba spolupráce s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou a s návrhářkou Liběnou Rochovou.

„Oblečení není jen plytká módní záležitost, ale může dodávat sebevědomí. Navíc může být šetrné k přírodě,“ přibližuje svůj pohled.

V plánu mají také druhé pletařské symposium určené jak studentům a odborníkům, tak laikům. V letních měsících pořádají ve výrobě prohlídky pro veřejnost a prostřední patro továrny zažilo už dokonce několik koncertů, třeba rapera Vladimíra 518.

Přijít sem můžou i ti, které zajímá architektura. Třípodlažní továrna, která měla být podle původních plánů až osmipodlažní, je se svými nosnými sloupy a lehkým pláštěm podobná těm v baťovském Zlíně.

Jak přiznává majitel, budova by si po všech těch letech zasloužila „dát do pořádku“, což si bere jako svůj další velký úkol. Rád by v ní časem vybudoval i muzeum pletařského umění a prodejnu.