Sbohem, můj deníčku: Holokaust očima dvanáctileté Věrky

Přesto po Věrce něco zůstalo: devadesát stran popsaných úhledným písmem, vázaných v kožených deskách s pozlaceným nápisem. Obyčejný dívčí deník, který je však výmluvnější než mnohá literární díla.

Dvanáctiletá Věrka si ho psala od konce srpna 1941 do poloviny ledna 1942. S bezprostředností danou věkem v něm zachycuje první lásky, rozmíšky s kamarádkami, školní povinnosti, dětské hry i lumpárny. Nevědomky však také podává výmluvné svědectví doby.

Dětskýma očima sleduje poslední měsíce života Židů v Plzni: narůstající diskriminaci, segregaci a přípravu na transport. Realitu prožívá jako dobrodružství, neboť ve své naivitě nemůže tušit, k jakému strašnému konci události směřují.

Věra Kohnová se narodila 26. června 1929 v Plzni Melanii a Otakaru Kohnovým. Tatínek pracoval jako úředník v továrně na kovové zboží, maminka se starala o domácnost.

Věrka měla o pět let starší sestru Hanku a stejně starou sestřenici Editu zvanou Eda, se kterou byly odmalička nejlepší kamarádky. Ve škole seděly v jedné lavici, trávily spolu většinu volného času. Jen jednou, nakrátko, je rozdělila náklonnost ke stejnému chlapci.

Kluci totiž v myšlenkách dvanáctiletých slečen zabírali nemalé místo. „Povídaly jsme si o svých láskách. U mě je to Harry Neugröschl, u Evy Vláďa Polák, Alice zbožňuje učitele Arnu Ehrlicha, Eda Pepíka Šmolku (našeho učitele) a Alena Honzu Poláčka. Eda a já však ještě zbožňujeme kromě těchto našich hlavních lásek Honzu Goldscheidera, hrozně hezkého kluka,“ zapsala si do deníku hned v prvním záznamu 23. srpna.

„Dnes večer byl zpěv v kostele. Když jsme odcházeli, zastavil mě Harrýk, jestli bych mu nepůjčila na zítřek kolo. Musela jsem mu odříci. Pak jsme šly, Eda a já, s Honzou Goldscheiderů. Honzovi to ohromně slušelo a byl tak hezký, že nevím, pro koho se rozhodnout. Asi pro oba,“ uvažovala. Ale…

„Přišla jsem k názoru, že já vlastně neblbnu za žádným. Dost mě to mrzí,“ podotýká o pár dní později.

Leč koncem roku už bylo všechno jinak: „Emil si přines deník, který si začal nedávno psát. Napsal tam, že blbne za hezkou, chytrou dívkou, která má černý vlasy a oči. Domnívám se, že jsem to já, protože Emil nezná žádnou jinou dívku s černými vlasy. Pak tam napsal za sebou několik lidí podle toho, jak je má rád. Nejprvnější napsal tedy rodiče a hned potom mě…“

Zatímco Věrka prožívala nevinné dětské lásky, stihla ukončit pátou třídu s výborným prospěchem. Chtěla pokračovat na měšťance, protektorátní vláda však od školního roku 1940/41 vyloučila židovské děti ze škol.

Plzeňská židovská obec pro ně proto zorganizovala soukromé vyučování: střídalo se v jednotlivých bytech a učili i čerství absolventi gymnázií, jako už zmíněný devatenáctiletý Arnošt Ehrlich, nebo studenti, jimž Němci zavřeli české vysoké školy.

Zpočátku výuka probíhala skoro jako ve škole. „Tak se mi zdá, že teď nebudeme dělat ve škole nic jiného než psát komposice. Dnes jsme totiž psali zase početní. Měli jsme 4 příklady. O prvním vím určitě, že je špatně, a o posledním zase naopak. Ten jsem také poctivě opsala,“ přiznala Věrka v deníku.

Zachovat zdání normálního života však bylo čím dál těžší. Židé se museli sestěhovat do menších bytů, probíhaly konfiskace židovského majetku. Nakupovat mohli jen ve vyhrazených hodinách a jen některé potraviny.

Nesměli vlastnit domácí zvířata, takže děti závistivě pokukovaly po psech šťastnějších „árijských“ kamarádů. Nesměli také jezdit městskou dopravou, chodit do kin, divadel, cirkusů a jiných zábavních podniků, navštěvovat parky a veřejná koupaliště. V Plzni pro ně byl vyhrazen pouze Třemošenský rybník, ležící daleko za městem.

Vše probíhalo postupně, zákaz stíhal zákaz. Zároveň se Plzní začaly šířit protižidovské nálady.

„Kdyby měly být v Čechách zavedeny norimberské zákony, budu hlasovat pro,“ nechal se slyšet plzeňský arciděkan Antonín Havelka, který stál v čele antisemitského hnutí Vlajka.

„Židé nebyli mezi českým obyvatelstvem příliš oblíbení, protože mluvili německy a pomáhali rozšiřovat německý vliv. V Plzni byla situace o to horší, že se nacházela na hranici českého a německého jazykového území a žila zde silná německá menšina,“ podotýká historik Jiří Sankot, který spolu se spisovatelkou Janou Poncarovou zachytil příběh celé rodiny v knize Deník Věrky Kohnové, která právě vyšla.

„S příchodem nacistů v březnu 1939 však získal antisemitismus úplně nový rozměr a s tím, jak nacisté začali s Židy nakládat, se postupně rozešel i bývalý horlivý antisemita Havelka,“ dodává historik.

Od 12. září 1941 museli všichni Židé starší šesti let povinně nosit na oděvu viditelně našitou žlutou látkovou hvězdu s nápisem Jude.

„Pokud se občané budou k takto označeným chovat ostentativně a provokativně srdečně, budou vzati do ochranné vazby a postaveni Židům na roveň,“ varoval denní tisk po nástupu Heydricha do funkce. Lidé se Židům začali vyhýbat. Násilná protižidovská opatření vyvolávala soucit, ale i hořkost: Horovali jste pro německý jazyk, a takto se vám Němci odvděčili! Přesto se za dveřmi Kohnových několikrát ocitl pekáč buchet, úplatek za špatné svědomí. Zaklepat se sousedé báli.

Snaha organizovat vyučování nakonec ztroskotala. Místo váznoucí výuky trávily děti stále víc času na rabinátu: „Ten rabín je blbej! On nás napsal do třídnice… Přišly jsme o 12 minut pozdě. A Edě kromě toho ještě udělal poznámku, že mu zapomněla pravděpodobně schválně podat třídní knihu,“ stěžuje si Věrka koncem roku.

Místo výuky se totiž židovské děti musely podílet na organizaci antisemitských opatření: registraci osob pro transporty a rozdělování potupných žlutých hvězd.

„Dnes jsem byla víc na obci a na rabinátě než doma. Od zítřka totiž budou nosit všichni Židé odznaky. Na obci s tím měli velikou práci, a proto my, děti, jsme jim musely pomáhat,“ poznamenala Věrka v deníku.

Byt Kohnových v Koperníkově ulici byl se svými 135 metry čtverečními shledán příliš velkým. Během roku 1941 do něj byly sestěhovány další dvě tříčlenné rodiny: manželé Steinerovi s dvacetiletým synem Františkem a Stránští s patnáctiletým Jirkou.

Zatímco maminka byla nešťastná, bezelstná Věra metala v uprázdněných pokojích kozelce a těšila se na nové nájemníky.

„Včera jsme měli doma blázinec. Stěhovali se k nám Stránských. Zůstaly nám dva pokoje. Máme tam nábytku přecpáno. Jinak je to tu však pro mě moc veselé,“ napsala 23. září.

O tři roky starší Jirka Stránský Věrku okamžitě zaujal, a zřejmě to bylo okouzlení vzájemné. „Jirka hraje moc hezky na mandolínu. Byla jsem s Irenou smluvená, že půjdeme ven. Jirka šel s námi… Eda mi asi nepřála, že jdu s Jirkou, protože byla moc protivná. Pořád mi dávala zlé odpovědi,“ stěžuje si Věrka.

„Dnes večer, když jsem měla jít ze školy, hrozně pršelo. Nevěděla jsem, jak se dostanu domů. Dělala jsem si však zbytečné starosti. U domu na mě čekal Jirka s deštníkem,“ svěřuje se deníčku vzápětí.

Bydlení tří rodin v jednom bytě zákonitě vyvolalo třenice. „Maminka se pohádala se Steinerů, že prej já nezdravím, že jsem ,xindl zelenej, fracek drzej, smrad nafoukanej‘. Maminka zase, že Franta nezdraví, že on je nafoukanej…“

Děti se však bavily skvěle: „Večer jsme měli psinu u Stránských. Nikdo nebyl doma, a tak Eda, Jirka, Honza a já jsme řádili. Najednou postavil Jirka něco na stůl, načež spadl kaolinový popelníček. Rozbil se a jeho obsah se vysypal právě do pekáče s pečeným králíkem… Pečínka, na které si pan Stránský velmi zakládal, byla posypána popelem a maso obloženo zbytky cigaret. To vše jsme museli lovit… Večer si pan Stránský moc pochutnával na pečínce a liboval si, jak je chutná.“

Rodinám spojeným společným osudem nakonec nezbylo než spolu vycházet: „Slavíme doma Silvestr. Měli jsme tu po domácku udělaný obložený chlebíčky. Jé, ty byly fajn! Teď je tu zrovna Franta Steinerů. Je trošku vožralej a povídá hrozný nesmysly. Pořád se směje a my s ním. Za chvíli půjdem i se Steinerů k Stránskejm a tam budeme slavit Silvestra. Je to dnes hrozně hezký a veselý. Tak na shledanou v příštím roce, deníčku! Co asi bude ode dneška za rok?“

V novém roce 1942 se z Věrčina deníčku vytratila bezstarostnost. Realita na ni dopadla s prvním transportem, v něm odjely kamarádky Alice a Irena.

„Ráno jsem přišla k Epsteinům. Už tam byli všichni: Emil, Oli a Dolfi. Emil mně dal svoji fotografii. Od Alis a Oli už jsem si vzala včera. Vezmu si je s sebou. Za chvíli jsme šli všichni k Sokolovně. Každej má své číslo, které si musí dát na kufry a jedno přišít na sebe. Byla to smutná cesta. Pro Alisku snad naposled. U Sokolovny nastalo loučení. Alis a Oli plakaly. Já jsem se jen stěží opanovala. Dala jsem Alis pusu. Jestli ji ještě jednou uvidím?“ ptala se.

Tehdy už věděla, že do dalšího transportu je zařazena celá její rodina. „To je fajn! Emil a Dolfi jedou taky. Aspoň pojedeme spolu… Tolik jako včera jsem se ještě nikdy nenaplakala. Maminka pláče pořád a je tak hrozně smutná a vše vidí černě. Já pláču s maminkou, protože je mi jí líto, a Hanka pláče taky. Ty nejnutnější věci si sbalujeme, a sice každý zvlášť, protože tam nebudeme dohromady,“ popisuje.

Krásné dlouhé vlasy do půli zad jí maminka nechala ostříhat prakticky nakrátko. Věrka se ještě téhož dne vyfotografovala na památku pro známé, fotografie se však nedochovala.

Poslední záznam napsala do deníku ve čtvrtek 15. ledna: „Už jsme tu jenom zítra a pozítří, a pak, kdo ví, co bude pak. Dneska už odjel první transport ze Sokolovny. Popozejtří nastoupíme my jeho místo. Jak se mi bude po tobě, deníčku, stejskat. To jsem si, věru, nemyslela, když jsem v srpnu po zkouškách začala psát své zážitky, že takhle smutně skončím. Nezažila jsem sice ten půl roku mnoho hezkého, ale jak ráda bych tak zůstala. S Bohem, můj deníčku! S Bohem!“

V mrazu klesajícím pod dvacet stupňů Celsia nahnali ozbrojení němečtí vojáci deportované do vlaku, který po dlouhých hodinách dorazil do Bohušovic nad Ohří. Odtud šlapali vězňové se zavazadly dva kilometry pěšky do Terezína.

Matky, dcery a malé děti oddělili od otců a starších chlapců. Byl zakázán styk mezi muži a ženami, stejně jako kontakty s civilními obyvateli města. Za porušení zákazů následovaly tvrdé tresty. Hygienická a zdravotní situace v přelidněných kasárnách byla zoufalá, vládla zima a hlad.

V březnu 1942 odjel z Terezína transport o tisíci lidech do polské Izbice, která byla přestupní stanicí vyhlazovacích táborů Belzec, Sobibór a Majdanek. Musela do něj nastoupit i rodina Věry Kohnové.

„Jsme zdraví a máme se dobře. Moc děkuji za balíček,“ napsala odtud Melanie přítelkyni Marii Kalivodové v létě 1942. Jiný text nebyl povolen. A další vzkaz už nepřišel.

V říjnu 1942 začali Němci v koncentračních táborech na dobytém polském území vraždit ve velkém. Stopy Kohnových se v té době definitivně ztrácejí.

V lednu 1948 prohlásil okresní soud v Plzni rodinu za mrtvou: Otakara, Hanku a Věrku k 11. září 1942, Melanii k 25. říjnu 1942.

Ve dnech 18. až 26. ledna 1942 byly z Plzně do Terezína vypraveny tři transporty. Šlo o jedny z prvních transportů v protektorátu. Nejstarším člověkem v nich zařazeným byla devadesátiletá Marie Ebenová, nejmladším osmiměsíční Eva Fischerová.

„Na plzeňských ulicích je možno pozorovati nebývalý shon Židů, kteří, označení Davidovou hvězdou a příslušným pořadovým číslem, svážejí na saních a kárách příslušný majetek, který potřebují na cestu, ze které se, k nemalé radosti všech rozumných Čechů, již nikdy nevrátí… Pro židovskou drzost jest charakteristické, že někteří Židé dávají se odvézt na místo soustřeďování ve fiakrech, a tak v poslední chvíli ještě provokují,“ napsal místní Český deník 14. ledna 1942.

„Jen člověk, nemající dostatek pochopení pro zájmy vlastního národa mohl by sentimentálně vzdychat nad konečným dořešením židovského problému… Převážná většina rozumně a klidně uvažujících lidí vzala toto dořešení na vědomí s uspokojením,“ tvrdil Český deník o čtyři dny později ve článku pod titulkem „Dořešený problém, Plzeň zbavena Židů“.

Ze 2613 plzeňských Židů se konce války dožilo pouze 209 deportovaných. Celkem bylo ve 2. světové válce zavražděno 277 000 československých občanů židovského původu.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Deník Věrky Kohnové - Jana Poncarová, Jiří Sankot