Saša Rašilov: Nijak jsem si to kvůli svému jménu neulehčoval

„Už nikomu z médií nevěřím,“ odbyl mé dotazy na celou aféru. „V každém případě máte exkluzívní materiál, protože to je můj poslední dobrovolný rozhovor. S novináři jsem definitivně skončil.“

Náš dlouho domlouvaný rozhovor se odehrál těsně před onou smrští a odehrál se v prostředí milém a povznášejícím zároveň, v alternativní českoanglické mateřské škole Indigo Kids v areálu pražského Vyšehradu, kterou vede jeho kamarádka.

Jak mu to dovolí čas, obvykle jednou týdně, přijde s kytarou mezi děti a zazpívá si s nimi lidové písničky. Bylo vidět, že se na něho děti těší, hned navrhovaly, co má zahrát. Tentokrát dostala přednost Adámku náš, copak děláš, následovaná Cib, cib, cibulenkou. Herec si nechává od dětí poradit, jak dál, napovídat slova a vybízí své malé posluchače, ať ho doprovodí na bubínek, činely či xylofon.

„Muzicírování s dětmi mě baví, je to pro mě skvělý relax,“ komentuje Saša Rašilov své hudební účinkování daleko od světel ramp a kamer. S tím, že tahle činnost je hodně vzdálená převládajícímu mediálnímu obrazu, naprosto souhlasí:

„Lidé mají za to, že kdo je v televizi - herci, zpěváci, moderátoři, politici - tak si doma tapetuje pětitisícovkami. Mám chuť těmhle lidem říct, aby se podívali, jakým jezdím autem. Vystudoval jsem dvě umělecké školy, deset let jsem se na tohle povolání připravoval. To není, že jsem náhodou vyhrál v televizi nějakou talentovou soutěž, dostal milión a nechal se fotit na večírcích. Taky bych se zeptal, kolikrát byli jako já číst pohádky dětem na onkologii v Motole, co udělali pro Světlušku nebo na podporu výcviku psů pro postižené.“

Bulvární vichřice na něho udeřila uprostřed velkého pracovního nasazení. Finišovaly zkoušky na hru mladého českého dramatika Romana Sikory Snídaně s Leviathanem, kde hraje komorníka nejbohatšího podnikatele světa Leviathana, ten se však na scéně neobjeví.

„Původně to byla rozhlasová hra,“ přibližuje Saša Rašilov svou poslední divadelní premiéru. „Mladý režisér Jiří Honzírek ji nazkoušel v netradičním prostoru foyer Nové scény zpočátku jako scénické čtení, ale nakonec nás ten text tak strhl, že jsme se domluvili, že to nazkoušíme jako inscenaci. Hra Romana Sikory, který je považován za jediného českého levicového dramatika, je opravdu zajímavá,“ dodává s tím, že s autorovou „levicovostí“ nemá problém.

„Měl bych, kdyby ta hra jednoznačně reprezentovala levicový názor, ale Roman Sikora se k současnosti vyjadřuje na základě svých životních zkušeností. Divadlo tady naštěstí funguje jako svobodná platforma, kde není nikdo exkomunikován za svoje názory. On pochází z Třince, kde dělal v železárnách, pracoval jako vrátný v Městském divadle v Brně…“

Zanedlouho začne s režisérem Danielem Špinarem zkoušet na scéně Národního divadla roli tuláka v alegorickém dramatu bratří Čapků Ze života hmyzu: „Moc se na to těším, protože to nebude podle inscenační tradice, kdy se tulákovi ve snu vyjevují jednotlivé scény ze života hmyzu, ale vrátí se to do doby, kdy hra vznikala - do časů moderních kabaretů dvacátých let. Takže si tam zahraju na nějaké hudební nástroje a zazpívám. Hudbu dělá Roman Holý (frontman skupiny Monkey Business), takže se je na co těšit.“

Televizní diváci ho teď nejčastěji vidí v Ordinaci v růžové zahradě, kde hraje mladého pediatra, upoutaného na invalidní vozík. „Ten vozík je hlavně výzva pro ty, kdo se starají o scénu a rekvizity,“ odpovídá na otázku, zda je ztělesnění takto handicapované postavy hereckou výzvou.

„Autor mi sice můj příběh hezky literárně zpracoval, ale už nepomyslel na to, že se s křeslem na kolečkách nevejdu v ateliéru do dveří, nebo že rekvizita nemůže stát, kde podle scénáře má, protože bych kolem ní neprojel. Kolegové si ze mě dělají legraci, jak pořád musejí před kamerou pobíhat a já si to celé odsedím. Přiznám ale, že když se obraz točí tři čtvrtě hodiny a mně se po celou tu dobu nesmí nohy pohnout, dělá mi potíže vstát a rozejít se,“ říká a dodává, že je rád, že se dosud nepotkal s vozíčkářem, který by mu vytkl, že tam předvádí nesmysly.

Jeho první velkou seriálovou rolí byla postava syna doktora Blažeje v Nemocnici na kraji města po dvaceti letech. V ní před šesti lety pokračoval i v Nemocnici na kraji města - nové osudy.

„Než jsme začali natáčet poslední Nemocnici, poslal nás režisér Viktor Polesný, který se původně věnoval dokumentu, na přípravu do pražské Vojenské nemocnice. Byl jsem tam při dvou ortopedických operacích a byl to opravdu silný zážitek. Ne že bych tam odkoukal, jak se to dělá, ale získal jsem k tomu, co hraju, velmi pokorný vztah.“

Když hrál v pokračováních slavného seriálu mladého doktora Blažeje, stávalo se mu, že od něho lidé na potkání žádali medicínské rady. „Když se to stalo asi popáté a paní v řeznictví mi povídá: Dobrý den, pane Rašilov, viděla jsem vás v té Nemocnici, vy jste skvělý herec. Jenom se chci zeptat: pobolívá mě tady v koleně… už jsem nějaké vysvětlování vzdal a říkal: Podívejte, rozhodně si zajděte na vyšetření, já bych to nepodceňoval.“

Přestože je od roku 2002 členem činohry Národního divadla, nevyhýbá se účinkování i na jiných scénách. Nejnověji to je experimentální pražská scéna Studio Hrdinů.

„Je to pro mě mezi současnými pražskými scénami nesmírně inspirativní prostor, nabitý tvořivými lidmi a výjimečnými inscenacemi. S režisérem Janem Nebeským jsme tam nazkoušeli hru Pomocník Walser. Honza Nebeský je spolu s Michalem Dočekalem mým osudovým režisérem, dělám s nimi od školy.“

S tímto režisérem začínal i své angažmá na naší první scéně: „Cyrana z Bergeracu hrajeme už jedenáct let, byla to moje první premiéra v Národním divadle a červnovou derniérou se pro mě uzavře jedna kapitola,“ připomíná. „Divadelní postavy nestárnou, herci ano, takže jako mladý milovník Kristián ve svých dvaačtyřiceti letech už nevyskočím na balkón za Roxanou tak rychle jako dřív.“

Vloni patřil k umělcům, kteří na protest proti odvolání ředitele Národního divadla Jana Buriana v den jeho nástupu do funkce dali výpověď: „Řízení institucí, které jsou ,národní‘ - divadlo, muzeum, galerie - je velmi složité, protože to je něco s lvíčkem na prsou. Všechno se tu plánuje dlouhodobě, je nutná kontinuita, není možné je z politické zvůle rozkymácet,“ uvažuje.

„Přišel jsem do souboru s Michalem Dočekalem, s nímž spolupracuji už od školy a respektuji ho jako uměleckého šéfa - když na protest složil funkci, nechtěl jsem tam dál fungovat v nějakém vakuu. Pak se to všechno srovnalo, Jan Burian se vrátil do ředitelského křesla, Michal zůstal šéfem činohry, tak jsem vzal výpověď zpátky.“

Do stálého angažmá v Národním nastoupil ve svých třiceti, ale na jevišti se tam objevil už jako konzervatorista v Pirandellově tragédii Jindřich IV. „Setkal jsem se na jevišti s panem Kemrem, Somrem, Hrušínským, byl to pro mě úžasný zážitek. Měl jsem ale v sobě vůči Národnímu určitý blok, říkal jsem si, že to není pro mě. Proč? Protože jsem vyrostl se svým jménem a jako dědic určité rodinné tradice.“

Pocit zodpovědnosti byl pro něj tak silný, že představa, že bych tam měl fungovat v souboru, pro něj byla mimo realitu. „Když jsem pak dostal nabídku od Michala Dočekala, který vyhrál konkurz na šéfa činohry, měl jsem už herecky něco za sebou a s tím i větší sebevědomí,“ vysvětluje.

V zákulisí první scény pak skutečně potkal několik pamětníků svého slavného dědečka Saši Rašilova (1891-1955).

„Ptal jsem se starého garderobiéra pana Dvořáka, kde měl děda šatnu, jenže ten mi jen v zákulisí ukázal na výtah. Při rekonstrukci z osmdesátých let se celé zázemí divadla totálně změnilo. Na můj vkus moc, domnívám se, že i v tom zákulisí je jakýsi genius loci divadla, který se má zachovat,“ soudí.

I přes značné herecké zkušenosti ho zpočátku v souboru Národního divadla svazovaly pochyby: „Měl jsem pocit, že čekají, co předvedu, zda je to jenom o jméně, nebo zda ve mně něco je.“

Dědečka nikdy na jevišti neviděl, ale už od dětství vnímal jeho filmy: „Jeho výkony a výkony jeho vrstevníků jako Jindřich Plachta, Jaroslav Marvan, Hugo Haas by obstály i dnes, protože jsou lidské, přirozené, bez patosu, bez herecké machy, která tehdy byla tak rozšířená.“

„Dědeček neměl žádné vzdělání, byl vyučený typograf a sazeč písma. Když mu zemřel otec, musel jako nejstarší syn podporovat rodinu, a tak si udělal bedničku, přišel do hospody, postavil se na ni a bavil lidi. Když se jim to líbilo, něco mu dali, v opačném případě by ho vyhodili. Ve chvíli, kdy ho vzal Karel Hilar do Národního, byl úspěšným kabaretním komikem. Od Hilara to bylo dost odvážné - bylo to stejné, jako kdyby trenér národního mužstva našel nějakého nadaného hráče v okresním přeboru a vzal ho hned na mistrovství světa.“

S dědečkovými kabaretními začátky souvisí i poněkud neobvyklé rodinné jméno. Kdo hádá na nějaké ruské předky, mýlí se.

„Dědeček se jmenoval Václav Rasch, ale když začal hrát ve 20. letech v kabaretech, říkali mu, že má jméno, které se pro kabaret nehodí, že je málo výrazné. Přidal si tedy koncovku -lov, což sice zajímavé bylo, ale zase to moc nešlo s Václavem. Tak si k tomu vymyslel Saša. Jeho jméno tedy bylo kompletní pseudonym.

Když se narodil můj otec, dal ho dědeček zapsat do matriky jako Václava. To zdědil i můj mladší bratr, já dostal to kabaretní,“ vysvětluje vnuk slavného herce, který má ovšem v rodném listě zapsáno Alexandr - v 70. letech matriky Sašu nepřipouštěly.

U jeho jména je však pořadí III., protože jeho otec, sice pokřtěný jako Václav, je známý jako Saša Rašilov mladší. „Otec byl Václav asi do čtyř let,“ vysvětluje jeho syn. „Pak se děda rozhodl, že ho nechá přejmenovat na Alexandra. Ve chvíli, kdy se to stalo, dostal táta těžký zápal plic. Báby na Zbraslavi tvrdily, že to je proto, že se dítěti nesmí měnit jméno. Děda zase běžel na matriku, ale tam mu řekli, že to podruhé už nejde. Tatínek se uzdravil a už zůstal Sašou.“

„Odmala mě to k herectví táhlo, byl jsem od dětství múzicky orientovaný,“ odpovídá na otázku, zda o jeho životní dráze nerozhodla rodinná tradice. „Určitě mi neřekli: dědeček byl slavný herec, tak to máš nalajnované. Nijak jsem si to kvůli svému jménu neulehčoval - absolvoval jsem konzervatoř, byl bych už vystudovaný herec, ale řekl jsem si, že musím dál studovat, a tak jsem šel na DAMU.“

Na tuto školu má velmi dobré vzpomínky: „Byli jsme na DAMU první porevoluční ročník, mohl se vrátit režisér Luboš Pistorius nebo Jiří Adamíra, ti nás učili a dbali na to, abychom hodně znali.“

Na otázku, zda v jeho herectví převládá rozum, či emoce, nemá jednoznačnou odpověď: „Jsem spíš emotivní a impulzivní, ale zase ne natolik, abych při zkouškách říkal: Hele, vykašleme se na nějaké rozbory a jdeme už hrát. Do určité fáze mě rozebírání textu zajímá a baví.“

Ani impulzivnost ho však neochránila před trémou: „Trvalo mi dost dlouho, než jsem si zvykl na to, že jsem na jevišti každý večer před zraky desítek a stovek lidí obnažený. Teď už vím, že nelze hrát a být před diváky uzavřený v nějakém brnění.“

To, že se už ve svých dvaadvaceti oženil s o čtyři roky starší spolužačkou Vandou Hybnerovou a hned založili rodinu, považuje částečně za reakci na velký generační odstup ve své rodině: „Tátovi bylo šestatřicet, když jsem se narodil. Patřil ke generaci, která měla za to, že chlapi nepláčou - pokud ano, tak to je zženštilost - že příliš vyjadřovat emoce se nepatří. Já to chtěl v rodinných vztazích dělat jinak a toužil jsem mít k dětem blízko i generačně.“

Na své otcovství byl podle svých slov pyšný a nikdy neměl pocit, že by mu kvůli dětem něco uteklo: „Jsem si na sto procent jistý, že jsme se ani jeden nemuseli ničeho vzdávat. Jezdili jsme s dětmi všude, kam jsme chtěli, a ani to nebylo tak, že tam jeden jezdil s kočárkem a druhý si takzvaně užíval. Štvaly mě konvence a neviděl jsem nic špatného na tom, že se střídáme v péči o děti půl na půl. Nechápal jsem, proč bych měl raději místo přebalování sedět v hospodě.“

Starší dcera studuje výtvarnou pedagogiku, mladší je na francouzském gymnáziu a ani jedna o herectví jako profesi neuvažuje. „Nikdy jsme děti nechtěli do hereckého prostředí tahat. Je prašné, tmavé, zakouřené, nemluví se tam zrovna spisovně. Drtivá většina kolegů, kteří mají děti, k tomu přistupuje stejně. Lidé, kteří dělají v továrně nebo v nemocnici, tam taky neberou děti, aby viděly, jak je to tam zajímavé,“ uvádí herec srovnatelný příklad.

„Navíc znám řadu příběhů, kdy si děti, nad kterými se ve filmovém nebo divadelním prostředí rozplývali, jak jim to jde, vybudovaly úplně pokřivené pořadí hodnot. Myslely si, že už žádnou školu nepotřebují.“

I proto s manželkou Vandou dali před časem přednost venkovskému prostředí na Vysočině, kde rekonstruovali statek. „Žili jsme v samém centru Prahy, ale to se začalo měnit a vylidňovat. Všechny ty stánky s ruskými čepicemi a podobné nádhery nám lezly na nervy. Kvůli dětem a duševní hygieně jsme se odstěhovali na venkov,“ líčí tehdejší rozhodnutí.

Rustikální idylu však ukončila partnerská krize a Saša Rašilov je opět městským člověkem.