Saša Rašilov: Láká mě všechno, co jsem ještě nevyzkoušel

Používám ji občas pro přesun v centru města. Vím, že pro mnoho lidí jsme otrapové, kteří se kolem nich motají a pak zaparkují napříč chodníkem. Přiznám se, že zpočátku mě koloběžky a lidi na nich ve vnitřní Praze štvali, ale jak ubylo turistů, ubylo i zvonění a překážejících koloběžek na chodníku.

Uvažuji, že bych si jednu pořídil. Nebo kolo s přídavným pohonem, abych mohl vozit děti. Zvětšilo by nám to akční rádius. A uleví to dopravě.

Musí se na tom jezdit hodně opatrně, mezi auty to není sranda. Jsem víc řidič než koloběžkář, a tak se snažím neprovádět věci, které by těm za volantem přivodily infarkt. Chovám se ohleduplně i vůči chodcům. Počítám s tím, že z každého vchodu může někdo vyběhnout.

Na to jsem zvědavý, jestli to někdy nastane. A jestli se najde někdo, kdo to rozumně vysvětlí. Doufám, že dojde k nějakému rozumnému kompromisu, extrémní řešení mě odpuzují.

Proti elektroautům už mluví tolik věcí, včetně ekologických nebo bezpečnostních (v případě, že začne hořet), že mám hodně pochybností.

Odborníci vám řeknou, že kvalitní motory na benzín nebo naftu s moderními katalyzátory nejsou taková katastrofa. Do toho úvahy o vodíkových motorech, o kterých se diskutuje už od války… A co se po roce 2035 stane s lidmi, kteří pracují v odvětvích navázaných na těžbu ropy?

Jako nejspíš všichni třídíme doma odpadky. Doba covidová přinesla víc online nákupů, a věc, která má 20 x 10 centimetrů, přijde v jednou tak velkém balení.

Vymyslel jsem díky tomu novou relaxační metodu, při níž ukájím atavismus bojovníka: koupil jsem si ostrý řezák na papír a s velkým uspokojením ty kupy kartonů a obalů před vyhozením do kontejneru rozřežu.

Možná si tím ventiluju nějakou úchylku z Dextera (americký seriál o policejním expertovi a sériovém vrahovi v jedné osobě), kterého jsem daboval. Štve mě, když někdo nacpe do kontejneru prázdnou krabici a všichni další pak mají smůlu.

Další věc je zásadnější. Když jsem byl malý, jezdila naše rodina se třemi dětmi v jednom žigulíku. Proč bychom to nemohli dělat se dvěma dětmi, řekl jsem si. I když se změnila doba, možnosti.

Před časem jsme se rozhodli, že si nebudeme pořizovat druhé auto. A nejenom kvůli penězům, ale i kvůli ekologii. Dvě děti a dvě auta znamenají čtyři autosedačky, všechno to začne bobtnat: kapaliny, pojištění, dálniční známky, myčky…

Žena je taky pro. Ve dnech, kdy ona potřebuje jet s dětmi, jedu ze Zbraslavi do Prahy veřejnou dopravou. Tenhle přínos mi přijde lepší než jezdit dvěma auty a posílat úlitbu na konto nějakého ekologického spolku.

Snažili jsme se dodržovat všechna pravidla, která měla smysl, pokud je dodržovali všichni. Neriskovali jsme. Zaplaťpánbůh nikoho z nejbližšího okruhu to nezasáhlo. Jistý pocit lítosti však mám.

V téhle situaci se prověří, jestli si je tenhle národ schopný říct: Ano, teď má smysl něco udělat s ohledem na druhé, i když z toho nejsem úplně nadšený. Ano, vezmu si roušku, nechám se očkovat. Prostě se podřídím autoritě, protože jde o vážnou věc.

I kdyby byla jen promile procenta, že někdo v důsledku mého sobectví nebo lhostejnosti zemře, viděl bych krev na svých rukách. Národ se měl semknout tak, aby každý mohl říct, že nikdo z jeho okolí nedošel újmy. I ti, které nezná. To se bohužel nestalo.

Ukázalo se, že nejsme Izraelci, Němci nebo Britové, kteří dokázali být zajedno a poslechnout hlas rozumu. Mají tam taky větší důvěru ve vedení země, ale i větší nároky na kvalitu vlády a jejího rozhodování. U nás spíš věříme, že nás všichni chtějí oblbnout. Rýpeme i do dobrých a prospěšných věcí.

Zasáhla, ale nemá smysl hořekovat, když to více či méně zasáhlo všechny. Živou kulturu každopádně hodně. Mnoho projektů se zastavilo, jednu chvíli práce byla, pak zase ne, pak ano…

Ne, nabídku jsem dostal dávno před covidem. Bylo to lákavé, měl jsem do toho chuť. Věděl jsem, že to bude zápřah, ale mám rád výzvy. Láká mě všechno, co jsem dosud nevyzkoušel a patří to do mého oboru. Včetně těch lehčích zábavných žánrů.

Vzhledem k mým pracovním závazkům se to dřív nepodařilo. Až teď napotřetí. Já měl chuť a odhodlání, druhá strana se nenechala odradit termínovými překážkami. I teď jsem se musel dopředu vzdát několika nabídek. Štve mě to, ale jinak to nešlo.

Jsem ctižádostivý a taky soutěživý. To je jako, když vám někdo řekne, že poběžíte maraton. Maraton jsem ještě neběžel, řeknete si, ale co to zkusit. Pak z toho sice sejde, ale v hlavě to zůstane. Považoval jsem Tvář za kapitolu, která se neuzavřela. Teď napotřetí jsem pro to udělal maximum.

A všechno to je zkombinované do jednoho výstupu o délce 120 sekund. Týden po týdnu desetkrát. Kdybych si myslel, že na to nemám, neriskoval bych svoji pověst. Je mi jasné, že u nás se diváci těší hlavně na to, až někomu něco nepůjde, s čím se bude prát. Chci si to vyzkoušet a zažít, včetně těch masek. Jsem třeba zvědavý, jak budu zpívat s tváří vystlanou silikonem a přidělanými zuby.

Zpívám její písničku Beautiful Trauma, partnera mi bude dělat kolega ze souboru Patrik Děrgel, který už v Tváři vystupoval. A bude tam všechno: paruka, umělé zuby, sporé oblečení.

Travestii kabaretního typu už jsem na divadle zažil a bavilo mě to. Máloco je tak divácky vděčné a vtipné, než že se chlap obleče za ženskou. Komu se ostatně nelíbil film Někdo to rád horké… V jednom okamžiku tam Tony Curtis a Jack Lemmon konstatují, že „ty ženský jsou fakt úplně jiný“. Když jsem na sobě musel mít silonky a ty další voloviny, které k tomu patří, musím to potvrdit.

Ten rozdíl je dost zásadní. Jako herec stavím figuru přes fyzický projev, to jsem dělal nepočítaně, ale vždycky to byli chlapi. Pokud to byla ženská, tak jen na chvíli a byla to záměrná parodie. Tady se musím pokusit tu iluzi vyvolat.

U Pink jsem si uvědomil, že to začíná od konečků prstů. Chlap používá ruce úplně jinak. A celé tělo. Je to pro mě neuvěřitelně zajímavé a lákavé. Tvář pro mě bude deset večerů s nabídkou deseti miniaturních dvouminutových rolí.

To jste ještě formulovala velmi decentně. Nebyla tam sprostá slova. Tenhle druh práce ale pro divadelní herce není žádné tabu. Ne že by v žánrech nebyly rozdíly. Samotný žánr ale předem neurčuje, jestli to bude kvalitní, nebo dehonestující.

Blbě zahrané představení v kapličce je stejný problém jako něco pokazit v populární televizní show.

Upřímnou odevzdaností, poctivou snahou a dřinou mě dojal Mirek Etzler. Ten byl ve své snaze tak autentický a dojemný, že pro mě jako pro diváka to bylo daleko silnější než vystoupení někoho, kdo ho suverénně vystřihl.

Oceňuji, když se do toho někdo celým srdcem položí, i když ví, že dokonalé to nikdy nebude. Třeba Honza Cina byl dokonalý, on je naprosto multifunkční. Z Patrika Děrgela zase čišela dravost a chuť bavit. Uprostřed tohoto trojúhelníku dokonalosti, srdce a snahy bych se rád ocitl.

Nepřemýšlím tak, že mám splněno a odškrtnuto. Fakt je, že co se týče velkého zábavného televizního žánru, to bude největší porce, kterou jsem si naložil.

Věnuju se jim průběžně. Covid k nám byl v tomhle smyslu laskavý, protože herec bez práce znamená tatínek doma. To jsem si užíval a užívám.

S dětmi zapomínám na vnější svět víc než jako mladší otec. To jsem měl tendenci od nich vyrážet do světa. Teď mě ten svět tolik nebere.

Hraju, a ještě se k tomu tancuje. Teď ale máme kytarovou pauzu, protože Emilka se ve svém roce a půl po kytaře pořád sápe a nechce mě nechat hrát samotného. Vychází z toho pak zvláštní atonální hudba.

Asi jako každý rodič mám v otázce, které dítě je nejkrásnější a nejtalentovanější, jasno. Předesílám tedy, že půjde o hodnocení nekritického milujícího otce. Podle mého soudu krásně zpívá, slyším, jak čistě intonuje, vnímá rytmus a hlavně spontánně na hudbu reaguje. Emilka má taky hodně temperamentu, zatím není jasné, zda hudebního.

Děkuji, vyřídím manželce, hlavně to, jak jste zdůraznila „velmi“. V jejím lehce středním věku to bude určitě považovat za lichotku. Spíš to asi měla být narážka na určitý věkový rozdíl, který mezi námi je.

No, je to třináct let. Kdyby to bylo třiadvacet, uvědomoval bych si to víc. Dvě malé děti dávají Lídě hodně zabrat, takže to jsem někdy já, kdo má víc sil a energie.

Nikdy jsem se dětem nebránil ani jsem nekreslil žádné grafy. Poté, co jsem si v komedii Už tě mám dost, kde hrajeme s Lídou, zažil zákrok zvaný vasektomie (chirurgická sterilizace), jsem si uvědomil, že to je pro mě něco lidsky i kulturně nepřijatelného. Oba jsme ze tří dětí, máme dvě… Je možné, že se ještě něco přihodí.

A jestli konečně kluk? Platí tady nějaké statistické pravděpodobnosti? Narodí se jedna holka, podruhé to tedy bude kluk? Ne. Tak potřetí? Ani počtvrté. Mám čtyři dcery, takže to popáté musí být jasné. Nebo to už je jedno? Můžu o tom klidně vtipkovat, ale žádná ješitnost mnou necloumá.

Mám kamaráda, který po třetí holce přestal kvůli chlapům a jejich poznámkách chodit do hospody. Já si dopředu říkám, že kdyby přišlo další dítě, bude to jistě zase holka. Asi jsem se pro to narodil. Nijak mi to nevadí. Mám několik synovců, vnuka…

Jsem, ale od dcery Pepiny (z prvního manželství s herečkou Vandou Hybnerovou) mám zakázáno se o tom šířit. Chci říct, že deficitem mužského prvku v rodině netrpím. A úplně nerozumím urputnosti, kterou bych asi měl mít.

Za spoustu věcí v životě, které se mi staly, jsem vděčný, protože nejsou tak docela samozřejmé. Když má někdo při tom všem, co se kolem děje, tolik neskromnosti a není spokojený, že se mu narodily čtyři krásné zdravé holky, a považuje to za něco, co se mu holt v životě nepovedlo, tak to je vůl.