Saša Rašilov: Konečně jsem umlčel vnitřního kritika

Znal jste postavu českého kontroverzního hermetika Jiřího Arvéda Smíchovského?

Ne, vůbec. Před natáčením jsem na jeho jméno nikdy nenarazil. Ve filmu se pohybujeme v období válečném a poválečném, hodně zejména v 50. letech. Je to i v rámci historické a tematické retromódy, jak tomu říkám. Ta móda se týká světových i našich filmů. U nás se dlouho těžilo z období normalizace a totality, jako to dělaly třeba Pelíšky. Sahalo se i do 60. neboli „šakalích let“ a žánry to byly různé. Melancholické, komedie i dramata.

Poslední dobou se ale pozornost filmařů začala přesouvat k padesátým létům, tedy do ne úplně veselé historie, která ještě není ve filmovém umění zreflektovaná. Když si přečtete životní příběh Arvéda, řeknete si: „To je na film! Jak je možné, že to doteď nikdo nenatočil? Ten příběh je tak výjimečný!“

Proč myslíte, že po něm doposud nikdo nesáhl?

Možná proto, že nezapadá do žádné vhodné škatulky. Není to totiž příběh, kde by dobro a zlo měly jasné polarity. Přelévají se, a to neodpovídá barvotiskovým příběhům, kde jsou tyto síly jasně označeny. Hlavní tvůrce režisér Vojta Mašek o Arvédovi taky neslyšel do doby, kdy mu látku přinesl kamarád Viktor. Výsledkem je tenhle film.

Hrajete parťáka Arvéda, pracovníka ministerstva vnitra Štěpána Plačka. Jaký je podle vás?

Nechci úplně říct, že je to prototyp člověka, který slouží moci prospěchářským způsobem. Jsou tam dvě roviny. Základní je ta, kterou známe všichni, tedy přání žít snesitelně a život podřídit tlaku okolí. Tou druhou rovinou jsou přesvědčení a ideály. I v tom se film drží skutečnosti.

Plaček je skutečná a zdokumentovaná postava, vyšla o něm i odborná historická literatura. Je jedním ze zakladatelů poválečné mašinerie StB a jejích praktik, tedy tajné policie a metodiky výslechů. Byl to do svých posledních dnů přesvědčený komunista. Tedy ne čistě prospěchář. Jeho víra ve stranu prošla nejtěžší zkouškou. Byl totiž v 50. letech taky vězněný.

Mnohé nadšené levičáky z řad kulturní obce či jiných společenských sfér vyléčilo, když se do kriminálu dostali jako přesvědčení a stranu milující komunisti. Plaček však důsledně psal z kriminálu všem možným osobám včetně Gottwalda, že došlo k omylu. Ale zároveň, že trest přijímá, pokud strana usoudí, že pochybil. Že se z toho nechce vyvléknout, ale přeje si, aby se vědělo, že nic neudělal ze zlého úmyslu. Stranu nikdy nezradil. A s tím přesvědčením prošel celý kriminál. Když ho po ne úplně krátké době propustili, vrátil se na své místo zpět. To je pozoruhodné.

Toto ale ve scénáři nebylo…

Ne, a ještě spousta dalších věcí, které se tam nevešly. Musel jsem si nabrat pár informací navíc, které jsem považoval pro věrohodnost postavy za důležité. Pokud život člověka a film podle něj natočený má nějakou hloubku, dá se snadno shrnout do tří vět. Anebo se do jeho života můžete začít nořit a třeba jenom v dětství strávit pět let. Stejně tak se můžete zabývat epizodou, co trvala jen rok, ale byla určující pro celý život.

Při natáčení nám režisér Vojta Mašek házel různé udičky a bonbonky, tedy různé detaily, které pak procházely uměleckým sítem. Bylo jich tolik, že jsme si ponechali jen ty, co na nás promluvily.

Plaček zásoboval Arvéda tím, po čem nejvíc toužil, tedy hermetickou literaturou. Jaký máte vztah k tomuto oboru?

Pro vnímání těchto věcí by se dal použít příměr ke komunismu, fašismu a vůbec totalitním režimům. Racionálně a zdravě uvažující člověk, který má srovnané hodnoty, ví, co obsahuje jakou myšlenku. Pokud však lidé podlehnou nějakému myšlenkovému systému a začnou mu věřit, on ožije a nabude neuvěřitelné síly. To se stalo u totalitních režimů a stejné nebezpečí číhá v okultismu.

Někteří lidé ho vnímají jako určitou alternativu náboženství. Pro ty, co nechtějí chodit do kostela, mešity či synagogy a chtějí si všechno řešit po svém, to může být lákavé. Jsou lidé, co se nechtějí něčemu odevzdat a pak doufat. V okultismu mají jasné návody, jak pracovat. Jak ho použít a využít v dobrém i ve zlém.

Protože jsem věřící člověk, má pro mě dost olámané hroty. Mám nadhled, který zabraňuje tomu, že bych mu začal podléhat. Co je vlastně okultismus? I to, když vás na ulici zastaví uhrančivý člověk, který vás požádá o cigaretu nebo pět korun. Vy se rozhodnete, že mu je dáte, on vás chytne za ruku a něco vám o vás řekne. A ono se to pak splní, protože jste tomu uvěřili.

Nebo vám kamarádka dohodí někoho, kdo věští z karet, a protože máte zrovna blbé období, taky si je necháte vyložit. A to, co vám kartářka řekne, pak už ve vás pracuje. Můj postoj je tedy pozorný a ostražitý. Jsem schopen to vnímat z bezpečné vzdálenosti.

Byl jste někdy u kartářky?

Nebyl. Vzhledem k dlouhým přípravám a studiím toho, čemu se říká divadlo, jsem se poměrně brzo setkal s podobnými tématy, jako má třeba drama Oidipus. Jsou to hrátky na téma, jaké je to bezvadné, když člověk zná svůj osud. Zrovna tato velká a nesmrtelná tragédie ukazuje, jaká to nese úskalí a že to ve skutečnosti zdaleka tak jednoduché není.

Arvéd se odehrává v 50. letech minulého století. Víte něco o tom, jak je prožil váš děda, slavný herec?

Rozhodovalo se, jestli můj dědeček a celá generační skupina umělců, herců, básníků a výtvarníků bude moci nadále působit. Rozhodovalo se, jestli tu budeme v roce 2022 sedět a vy mi budete moci říct: „Lidé znají vašeho dědu jako slavného herce.“

Básník Jan Zahradníček, kterého hraju v divadelním představení (Zahradníček / Vše mé je tvé), byl vymazán z historie literatury. Básník, který patřil do pokladu čítanek! Ale rozhodlo se to a dnes ho nikdo nezná. Děti, dvacetiletí a třicetiletí mají povědomí, kdo je František Hrubín a Vítězslav Nezval, ale jméno Jan Zahradníček znají jen zasvěcení. A takových je víc.

Můj dědeček sítem prošel, a dokonce měl to štěstí, že nepřišel o rodinný dům na Zbraslavi, který je dodnes naším rodinným domem.

Přijal role takové, jaké mu dali. I když se jako všichni snažil vyhnout největším politickým agitkám, což se mu víceméně povedlo. Rodinné trampoty oficiála Tříšky (1949) je komedie, která takzvaně nikomu nevadila. Děda přijal od státu i titul. Původně to byla státní cena, pak se z ní stal zasloužilý umělec, pak na čas cena Klementa Gottwalda. Tou byl poctěn a v roce 1955 zemřel. Měl podlomené zdraví a věci, které se tehdy děly, mu jistě neprospěly.

Dům na Zbraslavi ožil vaší rodinou, vychováváte v něm dvě holčičky. Jsou po vás?

Zatím to vypadá, že hereckého temperamentu mají dost. Převládá u nich emotivní stránka nad přemýšlivostí a usedlostí. Ale zdráhám se prorokovat. A vím dobře proč. Když se to přežene, děti mohou podlehnout tomu, že mají nějaké zvláštní schopnosti, že umějí něco víc.

Může se to stát dřív, než člověk dospěje a než se ukáže, že je to opravdu pravda a že má talent vhodný a použitelný k herecké profesi. Je to nešťastné, protože pokud ten mladý člověk skutečný talent nemá a není schopný tomu uzpůsobit život, je nešťastný.

Ale do divadla dcery berete, ne?

Samozřejmě že nemají klauzuru, že by nesměly vědět, co rodiče dělají. Do divadla s námi chodí a mají ho rády, i když dvouletá Emilka neví ještě nic. Ta má zásadní a jedinou povinnost: řešit především sebe.

Maruška se mnou už i vystupovala v soutěži Tvoje tvář má známý hlas. Když jsem dělal rekonstrukci klipu Ozzyho Osbourna Dreamer, vzal jsem ji s sebou mezi účinkující děcka. Nezdráhala se a šla do toho.

Jste již dědeček, máte vnuka. Takže obležení vaší rodiny ženami je už prolomeno?

Ano, je to zlomeno, i když za ta léta mám i spousty synovců a jiných chlapců ve svým okolí. Co se však týče mojí linie, mám vnuka Eliáše, což je báječné. A vnouče, to je jiný druh starostí, trochu příjemnější. Můžete si ho na rozdíl od vlastního dítěte téměř jen užít. A pak si ho vezme zase maminka s tatínkem.

Vraťme se ještě k práci. Co vás potkalo po Arvédovi?

Věnoval jsem se pocovidovému šílenství, kdy se divadla zase začala dávat do pohybu. Byla spousta odložených projektů a bylo toho moc. Ale já si na tom dokázal najít i něco pozitivního. Chtě nechtě jsem se musel osvobodit od příliš velké zodpovědnosti, kterou jsem měl vůči svému uměleckému působení.

Člověk se nesmí až tak kontrolovat a ostýchat. Někdy je třeba se odrazit a skočit. Díky tomu, co přišlo po covidu, jsem stál před problémem, který spočíval v mém přístupu k práci. Drobné chyby při představení, třeba v textu, které jsem udělal, ale které neměl šanci divák ani nikdo jiný odhalit, mě dokázaly rozhodit. Nebo ve mně vyvolat pocit, že výkon nebyl úplně fajn. Že měl být lepší.

Takže když jsem po covidu viděl ten seznam věcí, které mě čekají, říkal jsem si, že se to nedá zvládnout. Desítky stran textů různých her, každá jiná, jiné téma a žánr. Začalo mi být ouzko. Takové výkony!

Já myslela, že výkon herce dobíjí. Nebo ne?

Jsou věci, které díky tomu fungují. Uspokojí, když přinášejí radost. Ale já měl před sebou roční období, kdy jsem věděl, že radost mít nebudu. Věděl jsem, že to nezvládnu ani fyzicky. Pokud radost chybí, herec je vyřízen za týden. Z hraní se stane nezábavná rutina.

Jak jste to tedy řešil?

Musel jsem si říct, že se na všechno budu muset trochu vyprdnout, abych se z toho nezbláznil. Že herectví dělám čtyřicet let, a tak budu věřit tomu, že to dobře dopadne. A ono se to tak stalo. Zprvu mi to nešlo, ale byl jsem k tomuto přístupu donucen. Teď mi to pomáhá. Práce mě stojí o něco míň sil a méně se nervuju.

Vnitřního kritika jste tedy umlčel?

Ano, vysvětil jsem mu, že nervy nepomůžou. Že říkat dopředu, že to nedopadne dobře, je blbost. Často se totiž ukáže, že to bylo v pohodě.

Co příjemného máte před sebou?

Měl jsem mít malou, leč hezkou roli v novém filmu Bohdana Slámy, ale o tu jsem přišel covidem. Vidíte, jak jsem nevděčný, místo abych se na něco těšil, hned řeknu, co mě minulo. Herci by se asi neměli těšit na natáčení. „Dokud nejsi na place a nemíří na tebe kamera, na žádnou roli se netěš!“ říká jeden můj kolega. Ale moc se těším na divadelní diváky.

Mám radost, že chodí do divadla a že se to pomalu dostává tam, kde to bylo. Těším se na hry Bakchantky a Nebezpečné známosti (v Národním divadle). Jsem rád, že mohu profesi dávat, co jsem vždy chtěl.