Saša Rašilov: Chlap se vedle dětí musí zbavit velké části svého mužského ega

Takhle úplně bych to neřekl. Mění se způsob, jak to prožívám. Nemám pocit, že bych si vynahrazoval, co mi u starších dcer uteklo. Vůbec ne. Všechny tři dcery jsem od malička krmil, přebaloval, zvládal jsem všechno, tedy kromě kojení.

Neměl jsem s tím nikdy problém a nemám ho ani v současnosti. Naopak mi teď práce přijde míň důležitá, nežene mě žádná ctižádost a užívám si, že můžu být s rodinou. Klidně něco odřeknu, protože hlídám Marušku. Přijde mi to důležitější. Těší mě, že být s Maruškou baví i moje starší dcery, to jsem fakt pyšný, když je vidím pohromadě.

Přirovnal bych to k situaci, kdy dlouho neřídíte auto. Řeknete si pak: Řidičák mám, tenkrát mi to docela šlo, proč si zase nesednout za volant. Zjistíte však, že se v provozu mnohé změnilo. Trochu se přece jenom musíte rozkoukat.

V roce 1994 jsem byl jeden z prvních otců, kteří byli u porodu. Od té doby se to stalo zcela běžné. Byli jsme tehdy jedni z prvních, kdo měl tzv. chůvičku, vysílačku zachycující zvuky asi do 30 metrů. Stálo to hrozné peníze. Teď jsem zjistil, že frčí monitory dechu, a to už mi přišlo moc. Před dvaceti lety se mi zdálo, že osm devět tisíc korun za kočárek je hrozně moc. A dneska?

Na druhou stranu se mi líbí, že si lidé mohou vybrat: kdo chce investovat, má nepřeberné možnosti. Je mi to nakonec sympatičtější, než když si tatínek čechrá ego nějakým superdrahým autem.

Nevylučuju. Já jsem na děti nikdy žádné grafy nekreslil.

V Národním divadle při zkouškách Čapkovy hry Ze života hmyzu. Já v roli Tuláka a Lída jako jeden z mravenců.

Moc rád. Teď má nejraději Like a Ship od skupiny The Traveling Wilburys. Taky se jí líbí skladby Petra Kalandry a vůbec české blues, hitparádu ovšem u ní momentálně vede Eskalace dobra od J. A. R.

Ve skutečnosti je daleko širší. V autě jí dělají dobře symfonie a operetní melodie, které pouštíme na rádiu Classic Praha a na stanici Vltava. Doma ji fascinuje gramofon. Připomíná mi to dětství, kdy jsem taky hrozně prožíval, jak se z černé točící se placky line hudba.

Jako by se uzavřela nějaká životní spirála a žiju tam, odkud pocházím. Vrátil jsem se na Zbraslav.

V extrémech. Když jsem se oženil, žili jsme přímo v centru Prahy na Starém Městě. Když se tam kvůli turistům nedalo žít, odstěhovali jsme se na statek uprostřed samoty na Vysočině. Jenže to bylo složité s dojížděním za prací. Takže jsme se vrátili zase zpátky do centra Prahy.

Zbraslav teď považuju za ideální kompromis. Žijeme uprostřed přírody a do práce se dostanu po krásných cyklostezkách. Libuju si, že nejsem závislý na autě, které uvázne v zácpě, nebo autobusu, který může jet včas, ale taky nemusí. Když na to přijde, došel bych do Prahy máchovsky i pěšky. Nebo švejkovsky?

Kromě divadla to je nový seriál Tátové na tahu. Je o čtyřech kamarádech, kteří jsou z různých důvodů na rodičovské dovolené a zažívají vtipné i výbušné situace.

Hraju tam otce, který převzal starost o prvňačku, protože jeho žena lékařka (Jana Stryková) se připravuje na atestaci. Mými „kolegy“ jsou Karel Dobrý, Petr Vaněk a Štěpán Benoni.

Někteří herci jsou s malými dětmi bezradní, já jsem naopak dlouhodobě proškolený – stal jsem se otcem ve dvaadvaceti, druhá dcera se narodila zanedlouho, děti mám odjakživa kolem sebe a rád. Chlap se ovšem vedle nich musí zbavit velké části svého mužského ega a přizpůsobit se jim.

Tak to zdaleka nemůžu říct. Naposledy to byla moje seriálová dcera: stál jsem o přestávce natáčení s cigaretou, ona ke mně přišla a na něco se zeptala, já odpověděl a poodešel jsem kousek dál. Ona zase za mnou. „Nechci, aby na tebe šel kouř z cigarety, tak za mnou nechoď,“ povídám. A už to začalo: „A proč kouříš?“ – „No, já vím, že bych neměl, ty s tím určitě nikdy nezačni. Já už taky přestávám, protože to není zdravé,“ machroval jsem a myslel, že to mám odbyté.

Jenže skutečnost je taková, že teď mám vedle sebe malou policajtku, která do mě při každé cigaretě zabodne pohled: Ty už zase kouříš? Vzpomněl jsem si na svoje dcery, které mi cigarety napřed schovávaly, pak když zjistily, že si můžu koupit nové, ukrývaly zapalovače nebo mi v krabičce všechny cigarety zlomily v půlce.

Na divadle to je snazší, zkoušíme, je víc času se soustředit, zvyknout si na sebe. Filmování podle mě děti víc stresuje.

Všichni se spolu mezigeneračně bavíme, ale vnímám už, že je tady nová generace. Vzpomínám, že když jsem v roce 2002 s několika stejně starými kolegy nastoupil, chtěl jsem, abychom dostali prostor. Teď se těším, kam se vydají ti noví. Rád tam půjdu s nimi. Nerad bych zkostnatěl.

Ne, měl jsem to štěstí, že jsem vždycky byl u toho, kdy šly věci dopředu.

Ale jistěže se po čtyřicítce dostavila. Ale za to jsem si mohl sám. Nabíral jsem si pořád novou práci, všechno se valilo jedno přes druhé a nešlo z toho vyskočit. Začaly mi docházet síly i motivace, jel jsem už jen z podstaty. Zasáhlo to i osobní život. Prostě klasické vyhoření.

Sešly se velké role na několika scénách, intenzívní natáčení seriálu Ordinace, charitativní akce a spousta dalších věcí, které jsem nedokázal odmítnout. Navíc jsem neměl nikoho, kdo by se mi staral o smlouvy, časový rozvrh, harmonogram.

Snažil jsem se zredukovat objem práce a získat si odstup. Profesoři na univerzitách ve světě mívají po určité době rok placeného volna, tzv. sabatikl, aby pracovali sami na sobě a nabrali nový dech. To bych býval potřeboval. Představte si, že máte krásný silný hlas, ale když od rána do večera řvete, přijdete o něj.

Debata o divákovi Národního divadla asi nikdy neskončí. Je sice Národní, ale není to muzeum. Hodnoty, které jsou v budově uložené, v nápisu Národ sobě, v bustách slavných Čechů můžete plně vnímat, když tam půjdete na vlastivědnou exkurzi. To ale neznamená, že když hrajeme Shakespeara, budeme hrát v historických kostýmech, recitovat pod balkónkem či šermovat. To je, jako kdybychom chtěli po národním fotbalovém týmu, aby po hřišti běhali v podkolenkách po Káďovi (legendární český fotbalista Karel Pešek 1895–1970 – pozn. red.).

Samozřejmě že v Národním divadle hrajeme klasické věci, ale moderní autoři ani experimentální inscenace na repertoáru nechybí. Především na Nové scéně uvádíme současné hry, z nichž mnohé vznikly právě pro naši činohru. A mají vynikající divácký ohlas.

Celý život jsem vyhledával provokativní, kontroverzní divadlo, které vyvolává v publiku protichůdné ohlasy. Takže se třeba někdo zvedne a odejde, jiný je zase nadšený.

Mám takové výrazné divadlo radši než představení, které vás vlastně moc nebaví, ale ty dvě hodiny si tam odsedíte, a když se vás někdo zeptá, jaké to bylo, řeknete: „Ale jó.“

Tuhle konfrontaci jsem si odbyl, když jsem ve 2. ročníku na konzervatoři tady hostoval v Králi Jindřichovi IV. To bylo jako rána do hlavy. V šestnácti letech jsem stál na jevišti Národního divadla vedle Miroslava Macháčka, Rudolfa Hrušínského, Josefa Somra, Josefa Kemra… Ti všichni dědu znali.

Na rozdíl ode mne, který se narodil sedmnáct let po jeho smrti. Musím říct, že jsem si tehdy myslel, že tím pro mě Národní divadlo skončilo, že to není nic pro mne. Moje představy o herectví byly tenkrát docela jiné.

Věřím, že nově příchozí kolegové vstupují do přívětivějšího a vstřícnějšího prostředí. Tehdy panovala přísná pravidla, některé věci byly nemyslitelné. Tuhle zvláštní aureolu pak radikálně po revoluci naboural nový umělecký šéf činohry Ivan Rajmont.

Jestli se to stalo, tak dělám, že to nevidím. (smích) Už jsem ale párkrát zažil, že ke mně přiběhne krásné mladé děvče a ptá se, zda se se mnou může vyfotit.

„Samozřejmě, s radostí,“ odpovím polichoceně. Ona se rozzáří a řekne: „Děkuju, maminka bude mít obrovskou radost! Ona vás má hrozně ráda.“ Takže jen čekám, že se brzy budu fotit pro babičky.