Saša a Lída Rašilovovi: Jsme k sobě docela kritičtí

Saša: Bylo to fajn. Stalo se to po takovém životním oblouku, kdy jsem si vyzkoušel všechny možné alternativy, jak existovat v civilizaci. Žil jsem v úplném centru Prahy poblíž Václavského náměstí, pak následoval útěk na venkov, kde jsem byl poměrně dlouhou dobu. A místo, kde jsme teď, spojuje obojí.

Přírodu i město. Beru to jako přirozený návrat tam, kam i se svou rodinou patřím. Tohle místo mě naplňuje. Před pěti lety jsme s Lídou řešili, kde vlastně budeme žít, a ona, holka z Valašska, tehdy taky bydlela poblíž Václaváku. Takže tady je to taková voliéra pro pěkné holky z Valašska (směje se).

Lída: Souhlasím. Když sem přijede někdo od nás a rozhlédne se po okolních kopcích, řekne, že je to tady skoro jako u nás. Vyšla jsem z vesnického horského prostředí, vzala to přes Václavské náměstí a teď jsem někde na půl cesty. Cítím se tu doma, vyhovuje mi to.

Saša: Žiju tu od roku 2014, rok jsem pendloval mezi Zbraslaví a Jindřišskou, kde bydlela Lída. Ta za mnou přišla o rok později a teď už se cítíme usazení, sžití a spokojení. I kdyby byla velká zácpa, do centra se vždycky nějak dostaneme a je tu klid.

Lída: Divadlo bylo moje velká touha a odmalička jsem byla přesvědčená, že se do něj dostanu. A tak se i stalo. Dostala jsem se na hereckou školu a u herectví už zůstala. Ostatně se Sašou jsme se potkali v Národním divadle.

Saša: To ne, mělo to delší průběh, nebylo to vzplanutí. Nějakou dobu jsme se poznávali, přibližovali a zase oddalovali, až to dopadlo takhle.

Lída: Seznamování trvalo zhruba rok.

Lída: Dokonce se zapojujeme do místního života.

Saša: Začínáme si zvykat na to, že obyvatel Prahy může mít dvojí život. Ten pražský a pak trochu obecní. Zbraslav připomíná lesopark a místní úřad dělá všechno pro to, aby se tu žilo fajn.

Když byly zrušeny všechny kulturní akce kvůli koronaviru, nabídl nám v létě takový minifestiválek. Jeho zakončením byl večer věnovaný zdejším slavným obyvatelům, kteří tu dříve žili.

My kluci, co tu bydlíme, jsme je představili lehce pitoreskním, kabaretním způsobem. Na představení Elišky Junkové, která tu jezdila slavný závod Zbraslav–Jíloviště, se podílela Lída.

Představili jsme i Vladislava Vančuru, který se zde mocně otiskl, a filozofa a spisovatele Ladislava Klímu, který tu pobýval dva roky. Mého dědečka představím já četbou z knížky Achille Gregora, kterou dal dohromady právě s mým dědou.

Lída: Děda to tu koupil kvůli tomu, že to k Vltavě měl 250 metrů, a on rád chodil na ryby. Kdyby je nechytal, možná máme vilu na Vinohradech (směje se).

Saša: Je to až nebezpečné, jak jsme se tu napojili na místní život. Někdy zvednu pracovní telefon v momentě, kdy zrovna házím lopatou, a je z toho střet světů.

Saša: Ne, bylo to skvělé. Byl to pro nás návrat k sobě. Poslední rok jsem si neprozřetelně nabral fakt hodně práce. U nás v branži se plánuje hodně dopředu a stane se, že v uměleckém zápalu kolegovi něco slíbím v půl jedné v divadelním baru.

No a pak koukám do diáře, že to tam mám napsané, a divím se, že to je už tenhle rok. Ok, řeknu si, já to zvládnu, ale kdy? Holt budu v práci osmnáct hodin.

Lída: Takhle přesně vypadaly jeho dny na přelomu března a února. Spal tři hodiny denně. Já si říkala, že takhle to dál nejde. Volala jsem i jeho manažerovi, že Sašu musíme zbrzdit. A přišla korona.

Saša: Nebyla. Samozřejmě jsme nemohli od rána do večera bouchat šampus, protože nám bylo krásně. Uvědomovali jsme si, že jiní lidé jsou ohrožení a mají třeba zdravotní a jiné problémy.

Pochopili jsme, jak se mohou cítit lidé v zemích, kde se třeba válčí, a oni jsou zrovna v klidové zóně. Jako třeba v Egyptě, kde se dějí různé věci, ale cestovky vás přesvědčují, že turistická centra jsou v pořádku a tím, že přicestujete, zemi ještě pomůžete, protože jinak by neměla žádné peníze. V tomto smyslu to byl trochu zvláštní pocit.

Nás to prověřilo v tom, že se máme rádi, že se nesežereme a nezabijeme. Nebylo třeba říkat „hele, já se teď projedu na kole a vrátím se pozítří“. Naopak jsme zvládli i společné projížďky na kole. (Lída se rozesměje)

Saša: No dobře, byl jsem trochu hysterický. Nemám ty správné instinkty, a tak jsem vyšiloval, když Lída řekla, že jede s námi. Měl jsem laický dojem, že těhotné ženy jezdit nesmějí, že ty otřesy jim nesvědčí. Nu, vyrazili jsme a já pořád váhal.

Marušku jsem měl v sedačce za sebou a raději jsem zastavil na plácku a začal googlit: jízda na kole v těhotenství. Ve třech větách jsem se nejen dočetl, že to nevadí, ale dokonce, že je to i zdraví prospěšné. A opět jako u všeho záleží na tom, jak se žena cítí.

Lída: Když jsme se z výletu vraceli, potkali jsme naši sousedku Mirku Knapkovou Topinkovou, olympijskou vítězku, která je stejně těhotná jako já, jak právě nasedá na kolo a ještě má na sedačce starší dceru. To Sašu definitivně uklidnilo.

Lída: To ne, často se jimi řídím, někdy víc než rozumem. A strachy mě taky příliš nesužují.

Saša: Klidně to řekni, já si jdu zapálit. (odchází opodál)

Lída: Byl to jiný režim. Jak jsem říkala, předtím to bylo vyhrocené, byl pořád pryč. Korona pro mě byl dar z nebes.

Lída: Skvělý. Starostlivý – občas až moc. Má tendenci dceru rozmazlovat, s čímž nesouhlasím a trochu ho brzdím. Marušku si bere často, abych si odpočinula.

Je fakt bezvadný, ale velký workoholik, který chce lidem vyhovět. Když bylo to volno, dennodenně se pustil do práce kolem domu a zahrady, klidně i s krumpáčem. Je docela i kutil.

Lída: Viďte? Až mě to děsí. Zrovna včera jsem se bavila se sousedkou, že je hrozné, jak je talentovaný, jak mu všechno jde, až je to nepříjemné (směje se).

Lída: Tak to jsme zase k sobě docela kritičtí, oba. Neplácáme se jen po zádech, ale i si vytýkáme.

Lída: No určitě mě jeho názor zajímá. Dokážu to i odosobnit, beru to jako práci. Jeho názory mě posouvají a myslím, že i já mu dávám nové pohledy, řekněme mladšího diváka. Vzájemně se můžeme obohatit.

Lída: Tak to zrovna není můj sen. Neříkám si jo, jó, to by bylo super, mít spolu představení. Raději jsem, když budeme spolu v klidu doma.

Ale ne že bych se vzdala vlastních hereckých ambicí. Kdyby nebylo korony, tak bych hrála do konce sezony, i s břichem. Mám představení Vzpoura nevěst v Divadle Palace a tam by břicho nevadilo.

Lída: To ne, ráda to však kombinuju. Když přijdu do divadla, odpočinu si tam a naberu sílu. Divadlo a rodina je skvělá kombinace, jde o to nepřepálit to a udržovat rovnováhu.

Saša: Nemám s tím problém. Od té doby, co ženy chtějí žít plnohodnotně a dítě pro ně nemá být překážkou v kariéře a životě, je to myslím zcela normální. Chůvy, které by s námi žily, nemáme, a tak je jasné, že rodiče jsou dva a starat se musí oba.

Pracuji teď na jedné hře do Meet facory (centrum současného umění v Praze), je to skandinávská literatura, a autor tam vzpomíná na otce, učitele, který byl jedním z prvních, kdo šel v 70. letech s kočárkem ven. Tehdy to bylo průkopnické, ale i u nás už jsme někde jinde.

Lída: Ale stále je zažito, že tatínek „hlídá“. Jenže on nehlídá, on prostě je se svým dítětem, tak jako matka. Mně taky nikdo neříká, že hlídám své dítě.

Saša: Souhlasím. Prostě jsem doma se svým dítětem, velkým, malým, jedním, druhým nebo kolik jich ještě bude (směje se).

Lída: Velké holky (Tonička a Josefína, Sašovy dcery z prvního manželství s herečkou Vandou Hybnerovou), jsou bezvadné. Rády nám pomůžou, berou si Marušku na procházky, jsou z malé ségry nadšené.

Saša: Ty jsou teď v životní fázi, že naopak v centru dění musejí být. Ve městě, kde studují a poznávají. Ale rády sem za námi přijedou. Zrovna dnes se sem chystají.

Saša: Vyrovnává mě to. Mít osobní život s veškerou jeho intenzitou je dobrá protiváha k tomu pracovnímu a třeba k úspěchům, které někdy přijdou. Člověk si pak na nich tak snadno neulétne.

Když o tom přemýšlím, mám opačný problém, raději bych víc žil osobní život, ale moje práce má takový režim, že je samovtahující.

Saša: No jasně, moc rád. Říká, co si myslí, což je výjimečné, a člověk to potřebuje slyšet.

Lída: To mě taky.

Saša: Ale neprávem. Kdybyste si udělala průzkum, co někteří kolegové, co neměli to štěstí, že jim v koronakrizi běžel plat, dělali, možná byste se divila.

Herci jsou flexibilní a napodobovat činnosti jim jde, ostatně je to jedna ze základních lidských vlastností. Jasně že jsou i takoví, kterým se nářadí nesmí dávat do ruky, ale v rolích si vyzkoušejí kde co.

A tak obrazotvornost musejí mít bohatou. Když režisér chce, aby postavu hrál tak, že nejede na koni, ale v tanku, musí si to herec umět představit, i když v tanku nikdy nejel. Dost herců se dostane do stadia, že věci raději dělají doopravdy, a nejen jako, protože to je jednodušší.

Lída: Tak to jsi na dobré cestě. Pořád hraješ doktory, za chvilku mi doma odoperuješ kýlu.

Saša: Imaginace musí fungovat i pod stresem. Takže když dojde na zapojení myčky, protože riskovat hory nádobí, když je Lída těhotná, nechci, musím si k tomu sednout a říct si: jsem instalatér. Přece jsem to už mockrát viděl.

Instalatér si k tomu sedne, koukne se, kam jdou trubky, najde vodu, najde odpad, pak to propojí s druhou stranou… Tak jsem to udělal taky tak. A vida, povedlo se.

Lída: A já pak odcházím a říkám si, že to není možné, jak je multitalentovaný. (směje se).

Saša: Ale abych nebyl tak egoisticky hrdý na svůj talent, myslím, že to je spíš národní rys. O Češích se říká, že jsou národem kutilů. A na tom má podíl zpropadený minulý režim. Když se dnes v mladé domácnosti ulomí polička, nezbude jim než si koupit novou, protože poličku žádná firma neopraví.

Zkoušel jsem to, ale ani když naskládáte 12 drobných zakázek, nepřijedou. Takže muž to buď musí umět opravit, což dnes často neumí, nebo vyhodit.

Naše generace je zvyklá opravit, co šlo, a pokud to nešlo, zajít k sousedovi, protože on má jistě lepší nářadí, se kterým to půjde. To se dnes neděje.

Lída: Ano, brigádně. Mé srdce je ale pořád u jeviště.

Saša: Jen se pochlub, čím ses stala během korony.

Lída: Myslíš pekařkou? Ano, začala jsem péct z kvásku chleba a rohlíky a podařilo se to. Tedy první chleba se povedl, druhý a třetí ne, ale pak už to šlo. Přiučila jsem se.

Lída: Vlastně ano.

Lída: Právě že ne. Já k tomu netíhla. Ač jsem z poměrů, kde bylo hospodářství i zvířata, já byla věčně u knížek. Slýchala jsem, ať jdu dělat něco pořádného, ale nemohla jsem se od knížek odtrhnout.

Lída: Ano, jasně.

Lída: Já to tak nebrala. Všimla jsem si ho, když se vedle něj v Rodinných poutech objevila moje kamarádka z vedlejší vesnice Renata Víznerová. Tak s ním bych si taky zahrála, říkala jsem si tehdy. No, tak teď s ním mám hlavní roli (směje se).

Moje ségra měla jeho plakát na zdi v pokojíčku. Když k nám Saša jel poprvé, sykla, že jestli mu to prozradím, tak mě zabije. Samozřejmě jsem mu to řekla.

Lída: Znám. Moje babička je milovala a já koukala s ní. Historky, co vypráví Saša nebo jeho mamka, no to jsou klenoty. Vždyť ona je bývalá tanečnice, tancovala třeba u Wericha a zapomenutou spodničku jí na svatbu dovezl samotných kapelník Vlach!

Lída: Ještě moc ne, je malá, jsou jí tři roky. Tatínka v televizi zaznamená, ale myslí si, že je doktor a ona že bude taky doktor jako on. Když v televizi běželi Tátové na tahu, dost jí vadilo, že se tam stará o jinou holčičku. Když viděla strejdu Václava v nějaké pohádce jet na koni, volala na něj: „Vašíku, pozor!“

Lída: Hlavně ať je miminko v pořádku. Jinak já moc sny nemám, nelítám v oblacích, jsem praktik. Přijímám, co přijde, a buď se mi to líbí, nebo ne. Ráda bych si na konci října zahrála v Palace, mám tam představení, tak uvidím, jestli to zvládnu.

Saša: (Vzdychne) Vyplout na moře.

Saša: Jo. Zarostlou v kopřivách. Takhle to je s mým snem. (směje se).