Šárka Vaňková: Dan je moje láska z dětství

Myslím, že jsem maminku docela trápila, byla jsem rošťák, ale tím, že jsme byly nějakou dobu samy, tak jsem byla už od útlého dětství hodně samostatná. Když mi bylo osm, narodil se bráška Martin a musela jsem doma více pomáhat. Určitě jsem byla veselá, podnikavá.

Zpívání a tancování. Vždycky jsem si doma něco nacvičila a celá rodina se na mě musela koukat. Maminka mě pak přihlásila na balet, hrála jsem na klávesy, chodila jsem do výtvarného kroužku. Ráda jsem se parádila a s tetou Hankou, která je jen o osm let starší, jsme vymýšlely různé modely, tanečky, blbiny. Bylo to krásné období. Pořád jsme se do něčeho převlékaly, také Martina jsme vystrojily za princeznu, namalovaly jsme ho. Chudák malý!

Jo, jednou přinesl poznámku, že má ve škole zákaz prodávat moje fotky a plakáty. Je mu patnáct a končí základku. Je to zlatíčko a hrozně hodný kluk.

Opravdu. Strašně se mi líbila. Hrála jsem si na to, že uvádím nějaké ceny, sbírala jsem kazety a vyhlašovala jsem soutěže, vymýšlela jsem si jména výherců. Každý si na někoho hrál, já na Terezu Pergnerovou.

Docela mě to překvapilo a mrzelo, ale nikdo neví, čím prošla, co všechno se muselo stát, že po drogách sáhla. Ale nikdo by to neměl soudit, protože do toho nikdo nevidí. Jen doufám, že je teď šťastná.

Určitě maminka a ještě má. Vytváří projekty dotované Evropskou unií, různé vzdělávací programy pro školy, tatínek je geodet. Hudební nadání mám po mamince a jejím tatínkovi. Děda byl velký muzikant, hrál na klávesy, kytaru a vždycky se chlubil, že má nový mikrofon, zesilovač a spoustu věcí. Večer jsme spolu vždy, když jsme za ním přijeli, dokázali muzicírovat i několik hodin. Jsou to krásné vzpomínky...

Měla jsem ráda zpěvačky osmdesátých let. Když nastala éra Britney Spearsové, poslouchala jsem hlavně ji a milovala jsem Dana Hůlku. To mi bylo dvanáct. Měla jsem nahrané jeho kazety, a když k nám přišla nějaká kamarádka, musela je povinně poslouchat. Takže můžu říct, že Dan je moje celoživotní láska.

Měl nádherné písně, třeba Ráj nebo Ať láska, Kat, Ten právě příchozí... Nejenže krásně zpíval, ale líbil se mi, a zároveň vzbuzoval respekt.

Je tam příroda dost zničená těžbou, ale teď už se ten kraj docela zlepšuje, nejsou tam takové inverze jako kdysi, také Chomutov se hodně zvelebil. Krušné hory se docela dávají do kupy. Mám to tam ráda.

Narodila jsem se v Chrudimi a do mých dvou let naše rodina žila v Hlinsku v Čechách na Vysočině. Pak se maminka rozhodla jít za prací do Jirkova. Vyrůstala jsem na sídlišti v paneláku. Mrzí mě, že se to město nevyvíjí, naopak uvadá. Nic se tam neděje a lidé spolu moc nedrží. Jirkov byla ubytovna pro pracující z Chomutova. Tím bych nerada někoho urazila, ale žila jsem tam do svých osmnácti a trošku to tak vnímám.

Tenkrát ve finále už bylo úplně jedno, kdo vyhraje, jen jsem si přála, aby to všechno už skončilo. Bylo to hodně náročné. Pak následoval týden prázdnoty. Nevěděla jsem, co budu dělat, najednou se o nás nikdo nestaral, netušila jsem, co se mnou bude dál. Naštěstí přišla spousta nabídek...

Když loni běžela ČeskoSlovenská SuperStar, stačilo, abych slyšela znělku, a rozbolelo mě břicho. Tehdy mi to nejdřív moc nepřišlo, byla jsem v rozjetém vlaku a nemohla jsem vystoupit, ale přiznávám, že jsem to v polovině soutěže neustála. Při rockových baladách jsem sebou švihla a rozbrečela jsem se. Tak jsem byla psychicky vyčerpaná.

V kontaktu nejsme. Každý jsme se rozprchli někam jinam, o Sámerovi nebo o Anetě si občas něco přečtu, s Tomáškem Savkou zpívám v muzikálech.

Do Prahy jsem se přestěhovala po SuperStar, tedy v necelých osmnácti letech. Nejdřív jsem bydlela v podnájmu, pak jsem se zamilovala do Jakuba Vytáčka a sestěhovali jsme se k sobě. To už pak šlo, ale ze začátku to bylo těžké, nikoho jsem v Praze neznala. S Jakubem jsme žili tři roky. Hodně mi pomohl. Měla jsem tu jenom jeho.

Zdál se mi zajímavý, ale neměli jsme nic společného, vůbec jsme si nerozuměli. On byl z Marsu, já z Venuše. Vydrželi jsme to jen půl roku.

Ano, poznali jsme se na zkouškách, když se připravovala obnovená premiéra Draculy, tedy někdy na přelomu roku 2008–09. Teď spolu hrajeme v Baronu Prášilovi. Předtím jsem zpívala ve čtyřech muzikálech – Angelika, Kleopatra, Adéla ještě nevečeřela a Tři mušketýři, ale bez něj.

Byl strašně milý. Nevěděla jsem, jestli mu mám tykat nebo vykat. Vždycky si sedl k panu režisérovi Bednárikovi a pozoroval mě. Já jsem se styděla a nechtěla jsem zkoušet, když na mě Dan koukal. Bylo mi to trapné. Takhle mě trápil půl roku a pak jsem se do něj zamilovala.

Jakub Vytáček mě naučil netlačit na pilu a mít trpělivost, být tolerantní a hledat kompromisy. Od Jakuba Ludvíka mám pár krásných fotek, jinak mě ničím neobohatil...

Daník mě obohacuje každý den něčím – tím, jak je klidný, vyrovnaný, jaký má pohled na život, na lidi, na práci, jak je poctivý a neskutečně dobrotivý.

Ano, asi na měsíc. Už jsem měla sbalené věci, protože jsem si vyhlédla nový byt a chtěla jsem se od Dana odstěhovat. Jenže řekl, že chce, abych zůstala. Tak jsem si zase vybalila. A ráda. Byla jsem hrozně šťastná.

Jsem opravdu šťastná.

Každou chvíli mi říká připomínky, nebo mě pochválí, ale že bychom se celý večer věnovali práci, to ne.

Během zkoušek v divadle nám byl k dispozici pan profesor Eduard Klezla. Je hrozně hodný...

Ranní vstávání. Teď jsme zkoušeli už od devíti hodin Barona, naštěstí to skončilo, protože už je po premiéře.

Helenu Vondráčkovou. Je skvělá jak pracovně, tak osobně. Líbí se mi hlas Jitky Zelenkové. Slyšela jsem ji zpívat s big bandem a úplně jsem se zbláznila. Swing mě baví.

To mně taky dělá radost, jinak bych to nemohla dělat. Baron Prášil je krásný, ale nejvíc jsem se cítila v muzikálu Adéla ještě nevečeřela. A pak samozřejmě v Draculovi, ten je nádherný a jsem šťastná, že jsem v něm mohla hrát. Jinak Baron je raritka, všechny vás zvu...

To je moc pěkné a díky Danovi mám na jevišti větší nadhled.

Mně to nepřijde, ani Danovi. Když nemusí být v Praze, sbalí se a jede do Jevan, kde má domeček, chodí pravidelně na kulečník, má svoji partu a já taky.

Mě také baví lodě. Každý rok jezdím na jachtu se svou partou, je to týdenní dámská jízda s kapitánem. Plujeme třeba kolem Korsiky nebo kolem Sardinie. Nejsem žádný zkušený námořník, jednou mě pořádně majzlo ráhno do hlavy, když jsem nedávala pozor. Ale plavba je krásná. Ráno vylezete na palubu ještě s kartáčkem na zuby, skočíte do vody, ochladíte se. Viděli jsme delfíny, skákali nám kolem špičky, také nás ale spálily medúzy. Mám spoustu zážitků.

Měla jsem ji jen jednou, když jsme jeli na katamaránu. Ten mě moc nebavil. Nejlepší je klasická plachetnice, vlny, vítr a rum.

Jasně, ráda čtu knížky, dívám se s oblibou na české filmy, ráda vařím, ráda chodím do kina, do divadla, občas jen tak lenoším.

Teprve se domlouvám s vydavatelstvím a dávám dohromady tým spolupracovníků. Mám v plánu oslovit nějaké naše skladatele, ale zatím víc neprozradím.

Moje životní přání je mít – zní to jako klišé – zdravou rodinu, se kterou se odstěhuji někam za Prahu.

Třeba.