Šárka Vaculíková: Hledám, co by mi dělalo radost

Stejně jako mnoho lidí v tomto období jsem začala hledat svůj optimální režim. Mám víc času, a tak si mohu dovolit řešit věci, na které se jindy nedostane. Zkoumám, co mi sedí. Jak mi vyhovuje se stravovat? Jaké mě baví sporty? Jaký denní režim by mi vyhovoval, když mi ho neurčuje natáčení nebo divadlo? Hledám, co by mi dělalo radost a zároveň mě posouvalo.

V první fázi jsem se vrhla do psaní nového představení. Psala jsem ho velmi intenzivně, jen s přestávkami na jídlo. To mi vydrželo asi tři týdny. Ale pak jsem si řekla, že už to takhle dělat nejde. Byla jsem vyšťavená a nevyspalá, potřebovala jsem pauzu a novou inspiraci.

Také jsem vloni na jaře prošla jedenadvacetidenním detoxem. Přihlásila jsem se do online skupiny, kde nás bylo asi sto, a dostali jsme recepty na zdravá bezlepková jídla. To mi vyhovovalo, mám na lepek alergii. Detox byl bez lepku, masa, mléka a cukru.

Šlo to. Poslali mi recepty na jedenadvacet dní a díky tomu jsem nemusela nic vymýšlet. Je pravda, že jsem si musela vařit, což by v normálním režimu, kdy točím, moc nešlo. S divadlem by to šlo sloučit snáz. Jídla byla skvělá, brala jsem k nim ve vysokých dávkách chlorelu a mladý ječmen.

Překvapilo mě, že mi ty recepty chutnaly, a někdy to byly úplně nové chutě. Asi dva nebo tři recepty jsem si nechala do běžného života a vařím je i svému příteli. A fakt mu to chutná. To pak s radostnou chloubou říkám: Vidíš, to je z toho mého detoxu! Je neskutečné, když chlapovi chutná něco zdravého.

A taky jsem začala cvičit. Ze začátku jsem maličko běhala, jen pět deset minut, na probuzení. Pak jsem každý den nebo obden cvičila online se svojí trenérkou, posilovala. Musím říct, že mě to fakt osvěžilo a bylo to příjemné.

Zjistila jsem, že cukr mě naopak unavuje. Někdo si dá čokoládu a ta ho nakopne energií. Mě spíš uspává. Naopak chlorela mi moc pomáhá i na zažívání. Mladý ječmen si dávám jako energy drink.

Nechci to prozrazovat, je teprve u zrodu. Mám zatím napsaných asi jen třicet minut představení a ještě se to celé může posunout jinam. Jen vím, že to tentokrát bude pro dva herce, nejen pro mě. Taky bych chtěla, aby se tam zpívalo a tancovalo. Taková kabaretní forma – možná.

Zatím to tak vypadá, ale uvidíme, co se vyvrbí. Oproti Mileně by to mělo být odlehčené. Už to asi nebude téma, které čerpám ze svého života, ale fabuluju a vymýšlím si. Nevím, jestli to vyjde. Je to věc, ve které nejsem kovaná.

Síla mého předchozího představení je v tom, že vychází z reálných zážitků, které si člověk jen tak nevymyslí, a proto si najde diváky. Napsal to život, a i když jsem ty zážitky trochu upravovala, jejich podstata je pravdivá.

Jsem vděčná, že jsem si to zkusila, Milenu hraju dál a neplánuju s ní skončit. Zatím diváky mám. Spíš než na jevišti je mi smutno na zájezdech. Před představením jsem sama, musím se sama naladit. Když jsme dva, atmosféra se chytá líp. Člověk se lépe motivuje a není mu tak smutno.

Já tam tedy nejsem úplně sama, mám tam s sebou technika a muzikanta, který mě doprovází. Ale přeci jen bych tam chtěla mít ještě jednoho herce, aby mi bylo veseleji. I na jevišti je to snazší, když nemám zrovna den, tak kolega umí nakopnout.

Kolega, pro kterého to píšu, není můj přítel. Je to můj dlouholetý kamarád, který má svou rodinu a čeká druhé miminko. Můj přítel je taky herec, ale nechci o něm dál mluvit.

Ano, je to nefér. My svoje soukromí tajíme a pak se to stejně proflákne. Zatím s tím prostě nechci vyjít ven.

Ale já nemám s herci problém. Naopak. Někteří kolegové říkají „hlavně ne herečku“. Já tomu nerozumím, jsem taky herečka, mám se celkem ráda a nemám pocit, že bych kvůli tomu byla špatná partnerka. Nepotkávám moc nikoho jiného než svoje kolegy a nemám moc možností hledat jinde.

Všechny své vztahy jsem měla s herci, jen dvakrát jsem chodila s kameramanem. Ty vztahy neskončily proto, že jsme herci, ale ze stejných důvodů jako u ostatních párů. Prostě to mělo skončit a my se měli posunout dál. Už jsem v tom nechtěla pokračovat buď já, nebo ten druhý.

S minulými partnery společné hraní moc nefungovalo. Zkoušeli jsme to, a v jednu chvíli to dokonce vyústilo v partnerskou krizi. Já brečela, on se omlouval, ale fajn, posunulo nás to. Ovšem k brutálnímu partnerskému vyříkávání. A pak už to bylo dobré.

Se současným partnerem zatím podobnou zkušenost nemám. Je fakt, že mě láká to zkusit, ale zatím nebyla možnost. Je fakt, že spolu hodně řešíme herectví, diskutuju s ním o hře, co píšu, rozumíme si v komunikaci i tvorbě. Možná by nám šlo i spolu hrát.

Setkávám se s nimi na každé repríze. Vždy na mě čeká chumel nejen divaček, ale i diváků, z čehož mám největší radost, protože jsem se bála, aby moje představení neoslovovalo jen ženy. Tak totiž zamýšleno nebylo.

Jsem moc ráda, že má Milena úspěch, je to moje první hra a jsem z toho dodnes překvapená. Vždyť já nevěděla, jestli bude vůbec někoho zajímat, a ono je pořád vyprodáno! Na zájezdech, v Praze je konkurence větší.

To byla první reakce mého tatínka. Když viděl Milenu, hned spustil: No, Šarino, a napíšeš taky o mně?

Je to zajímavá myšlenka, ale nenašla jsem klíč, kudy na to. Mužský svět je pro mě ještě daleko nepochopitelnější než ten ženský. I kdybych vyzpovídala ty svoje muže, nevím, jestli bych to dokázala předat. Navíc mám v rodině muže, jejichž příběhy mi přijde nefér zveřejňovat. Přece jen jsou známí.

Ano. Nevím, jestli by s něčím takovým souhlasil. A zda by se to hodilo. Ale můj táta, ten by o to stál, už to zopakoval asi třikrát. Je mu líto, že jsem o něm nic nenapsala. Prý bych měla. „Já jsem zajímavý tatínek,“ říká!

Snad měl pocit, že i o něm psát nechci, ale to tak není! Jenže jsem žena a řeším si ženské věci. Kdybych byla kluk, možná napíšu o mužské linii. Ale budu o tom přemýšlet.

Můj táta se povedl. Perfektně splňuje všechny otcovské atributy. I při vzniku Mileny byl mou obrovskou podporou. Pomáhal mi s technikou. Cokoli jsem potřebovala nafotit, ozvučit, pomohl mi. Je zdatný v přístrojích a spoustu jich má. Půjčil mi kameru i mikrofony, takže jsme Milenu mohli hrát i pod širým nebem. I když bylo špatné počasí a foukal vítr, já měla tátův port v šatech a bylo mě krásně slyšet.

Ano, měli spolu literárně-písničkové večery. Byli celoživotní přátelé. Pana Vodňanského jsem znala a na některých jeho písničkách jsem vyrůstala. Mám jeho tvorbu ráda, je to pro mě nostalgie.

Ano, samozřejmě. Usínala jsem za zvuků písně Strom kýve pahýly. Zkoušeli ji u nás v obýváku a já se vedle snažila usnout. Ale bylo to krásný a já ji milovala.

Bylo hezké vyrůstat vedle divadelního světa. Asi mě to poznamenalo, byla jsem pořád v hudbě a v divadelním zákulisí. Viděla jsem, jak se co dělá, a strejda byl herec. To jsem taky brala jako samozřejmost, ale člověka to ovlivní, aniž by to tušil.

Je to blízký vztah, vidíme se na rodinných oslavách a jsme spolu schopni řešit lecjaký problém. Když si voláme kvůli něčemu, co je třeba vyřešit, zjistíme, že spolu mluvíme už tři čtvrtě hodiny, protože se bavíme už o něčem docela jiném.

Je to skvělá šance pro divadla, co žijou ze vstupenek, jak se udržet na živu. Je to i šance, jak nově pojmout natáčení divadelního představení. Obecně se ví, že záznamy z představení bývají špatné. Co se týče atraktivity, rozhodně nemohou soupeřit se seriály v televizi.

Divadlo má kouzlo, když v něm člověk sedí. Teď se divadla snaží najít jiný způsob než jen postavit kameru, snímat celé jeviště a pak tam vložit detail tváře herce, který hraje až pro balkon. Působí to nepřirozeně. Je to cesta a je fajn, že ji hledají divadla, která ji potřebují.

Zároveň je pravda, že naše vinohradské divadlo to nedělá. A myslím, že to je v pořádku. My jsme dotovaní městem, naše přežití je závislé na jiných věcech.

Hodně zabrat mi dala úplně první role, Líza Doolitlová v Pygmalionu. Ale i Ahoj, krásko!, které mělo jen dvanáct repríz, mi dalo zabrat. Trochu komedie, ale velké drama. Hrála jsem holku s psychickým traumatem z dětství.

Nazkoušeli jsme i Jak se vám líbí a to mi taky dává zabrat. Dostávám hezké příležitosti. Ale jako Líza jsem stála poprvé na jevišti v novém souboru, mezi novými kolegy. Měla jsem pocit, že premiéru nepřežiju, a vůbec si ji nepamatuju. Byla jsem asi v psychické horečce.

Ano, asi před půlrokem. Když jsem byla malá, jezdila jsem s Vašíkem Vydrou, který mě brával na koně. Pak jsem na to zapomněla, nebyl čas. A teď jsem začala znova. A je to úžasné. Chodím i k trenérovi a učím se správně jezdit anglický styl. Zažívám příjemný pocit, že si s koněm rozumíme. Že chápe moje pokyny, a ne že jen sedím hodinu ve výšce, snažím se tam udržet a kůň si dělá, co chce.

Jen v tom, že se zase týká vztahů a svobody v nich. Ale příběh je jiný, žádná postava se neopakuje. Téma se mi líbí, souzním s ním. Je to moc pěkně napsané, člověk se pak přiměje přemýšlet, jestli sám všechno dělá správně.

Myslím, že to bude příjemná komedie, kdy se budeme sami sobě smát a říkat si, pozor, abych neskončil taky tak. Poprvé hraju manželku, jsem v páru s Ondřejem Bauerem. On se zdá záletnický a já řeším, jak moc mám dát svobodu a jak nepřekročit hranice.

Nejsem nadmíru žárlivý člověk, potřebuji dost osobní svobody. Říkám si, že důvěřovat je důležité. A když někdo důvěru zklame, je to minus toho, kdo udělal přešlap. A ne toho, kdo věřil. Nemůžu říct, že bych nikdy nežárlila, potká nás to všechny. Když přijde, snažím se jí zasmát a nedávat jí moc velký prostor a důležitost. Někdy se to povede, někdy méně.