Šárka Kašpárková: Všechno, co děláte pořádně, je řehole

Rozhovor proběhl před vypadnutím Šárky Kašpárkové ze soutěže StarDance (pozn. red.).

„Nervozita je, ale díky sportu vím, že se i ve vypjaté chvíli dokážu soustředit a být relativně v klidu,“ říká dvaačtyřicetiletá Šárka Kašpárková, která v taneční soutěži tvoří pár s Janem Tománkem. Tréninky bere stejně poctivě jako přípravu na vrcholné závody, a na okamžiky, až se rozsvítí světla v sále, se vždycky těší.

Taneční tréninky mi připomínají, jaké to bylo, když jsem každý den trénovala atletiku. Na tanečním parketu jsme s Honzou před zahájením StarDance byli nejméně pětkrát v týdnu a zase to byl dril a disciplína. Byl to podobný kolotoč, jaký znám, a ještě nekončí. Z toho jsem měla radost, ale na druhou stranu jsem věděla, že se to bude střídat. Chvílemi je člověk šťastný, že se něco naučil, ale pak najednou zase přijde okamžik, kdy si myslí, že mu to nejde, a říká si, že to nezvládne. To je stejné jako ve sportu.

Při prvním tréninku jsem si myslela, jak Honzu ohromím, že si pamatuju promenádní polku a základní kroky u ča-ča a jivu. Když jsem mu je vystřihla, řekl jen: Na to rychle zapomeň. Soutěžní tanec je úplně jiná disciplína.

Hned jak jsme začali trénovat, šla kila dolů. Už mám dole jedenáct kilo a to jsem přivítala. Tancování probíhá v tepové frekvenci, kdy se člověk ani tak nezadýchá, aspoň já ne, ale když k tomu přidá i změnu jídelníčku, shodí spolehlivě. Kromě toho, že se hýbu, jsem také zmenšila porce jídla.

Právě že všechno, kromě koprovky. Ale když je nejhůř, dám si i tu koprovku. U nás vaří hlavně Michal (životní partner a bývalý trenér Michal Pogány – pozn. aut.), protože ho to baví. Já dělám jenom některá svoje vyvolená jídla.

Určitě k Bugymu (Imrichu Bugárovi – pozn. aut.). Když jsem byla v roce 1992 na olympiádě v Barceloně, svou kariéru tam tenkrát končil a já ji začínala. Bohužel jsem zaplatila nováčkovskou daň. Bylo šílené horko a pořádně jsem nepila. Organismus byl dehydrovaný a můj výkon najednou rapidně klesl. Odcházela jsem ze stadiónu a tekly mi slzy jako hrachy. Potkala jsem Bugyho, který mě vzal na svou rozložitou hruď a řekl mi, ať nebrečím, že mám všechno teprve před sebou. Měl pravdu.

Honza říkal, že standardní tance nám půjdou a s latinou se nějak popereme. Taneční boty na standardní tance mají ještě šesticentimetrový podpatek, u Honzy boty přidají dva centimetry, ale ani tak ho nepřevyšuju, i když to je těsné. (směje se)

Můj táta měl 193 a mamka měla na svoji dobu také dost – měřila 178 cm. Teta má 180 cm.

Na základce jsem čněla hodně. Mám fotku, kde stojíme v jedné řadě a já z ní vyčuhuju jako anténa. Prošla jsem si všemi možnými přezdívkami jako žirafa, lodyha, ale nevadilo mi to, protože ve sportu to byla výhoda. Horší bylo, když jsem jela třeba v tramvaji nebo v trolejbusu. Lidé po mně pokukovali a to moc příjemné nebylo. Dnes se tím bavím, obzvlášť když z toho někteří muži mají trochu komplex.

V Brně, kde bydlím, hraju už několik let basket, krajský přebor. Moc mě to baví. Kromě toho jezdíme s rodinou v zimě lyžovat a také ráda chodím s pejskem na dlouhé procházky nebo si přitom zaběhám. A ještě hraju badminton a tenis.

Na basketu jsme dobrá parta ve věkovém rozptylu od 26 do 44 let. Někdy se stane, že jdeme s holkami po tréninku ještě na diskotéku.

Jak kdy, někdy jdeme i na normální disko a užíváme si to. Pořád přitom skáču a jsem jako gumídek. Hodně lidí mě lituje, že dřív jsem na diskotéky asi chodit nemohla, protože vrcholový sport je řehole. Ale všechno, co děláte pořádně, je řehole. Jenže když děláte něco, co vás baví, ani o tom nepřemýšlíte. Na diskotéky jsem chodila i dřív, ale musela jsem vědět, kdy to je možné. Samozřejmě nemůžete jít třeba týden před mistrovstvím světa, ale když se to dobře skloubí, dá se všechno.

Krásný a moc bych to přála i svojí dceři Terezce. Je jí dvanáct let a chodí do sedmé třídy na základní školu s rozšířenou výukou tělesné výchovy se zaměřením na volejbal. Kromě toho hraje už několik let basket a také se věnuje atletice – v letošním roce skončila na letní olympiádě dětí a mládeže na 3. místě ve skoku vysokém a v dálce na 5. místě, v obou disciplínách předvedla své osobní rekordy.

Pevně věřím, že si jeden z těchto sportů vybere a zůstane u něj až do dospělosti. Ne proto, že bych si tím léčila vlastní ambice – ty mám uspokojené –, ale přála bych jí to. Žít sportem je totiž opravdu krásné.

Hrozně mě teď baví chodit fandit, třeba když mají na basketu zápas a můžu si tam zakřičet. Dokonce nosím i řehtačku. Michal také fandí, i když to někdy přežene a rozhodčí mu hrozí, že ho vyvedou. Už ho ale znají, a když naopak nepřijde, říkají, že bude nuda.

Jeho táta má národnost maďarskou a maminka slovenskou. U nás doma opravdu platí, že se protiklady přitahují. Kamkoliv přijdeme, Michala je všude plno, zatímco mně chvíli trvá, než se oťukám. Je opravdu hodně temperamentní, ale právě díky své povaze ze mě při tréninku i na závodech dostal maximum. Předtím jsem byla stydlivka a roztleskat lidi bych si nikdy netroufla. Díky němu jsem se trochu otrkala, ale když jsme spolu, i tak vedle něj působím hodně tiše.

Mluví maďarsky jako slovensky, ale radši se budu učit angličtinu. Nikdy nezapomenu, jak jsem s ním před lety odjela na soustředění, když ještě učil v Dunajské Stredě na maďarské sportovní škole. Z padesáti dětí uměly slovensky jenom tři. Poslal mě s nimi na výběh do lesa a předtím mě naučil tři maďarská slova: lassan (pomalu), gyorsabb (rychleji) a nem szabad (to nesmíš dělat). Takže to byla docela sranda.

Z prvního manželství má Michal ještě dvacetiletého syna, který hraje vrcholově házenou.

Asi byla výhoda, že jsme k sobě měli blíž. Většinou to bývá tak, že spolu dva lidé trénují a pak se z toho vyvine vztah, ale u nás to bylo obráceně a díky tomu jsem v něm cítila větší oporu. Vlastně to byl nápad Honzy Železného. Říkal, že když už spolu máme vztah, proč nezkusit spolu i trénovat?

Michal byl mladý, ambiciózní a předtím skákal do výšky. Měl zkušenosti i s trénováním, ale nikoli vrcholovým, a tak tréninky vedl hravou formou. Pokaždé to bylo úplně jiné, žádný stereotyp, a snažil se různé věci vymýšlet a kombinovat. Když jsme někde v restauraci a chutná mu, je schopný se zvednout a jít až do kuchyně za kuchařem, aby se ho zeptal, jak to vaří. A když mě začal trénovat, nebál se jít za jinými trenéry a zeptat se jich, co bychom měli dělat podle nich a co by nám poradili.

Vloni jsme to už naplánované měli, ale zemřel mi tatínek, tak jsme to zase odsunuli na neurčito.

Možná to vyjde nastejno. Kdykoliv jsem se v životě ocitla na nějakém rozcestí, najednou přišla rána, která mě nasměrovala někam dál. Když jsem byla po sportovní škole přijata na gymnázium v Havířově, najednou se tam objevil trenér z Brna, který hledal talenty po celé republice pro skok vysoký. Vytipoval si mě a stáhl do Brna. Po maturitě jsem odjela na juniorské mistrovství Evropy a tam jsem skončila třetí. Všichni mě najednou brali za velkou hvězdu a mně to trošku vlezlo do hlavy.

Pak jsem začala v Ostravě studovat vysokou školu pedagogickou, najednou jsem už neměla tak tvrdý režim, přibrala jsem, zranila se a chtěla s atletikou skončit. Ale zase to bylo jinak. Dostala jsem nabídku od trenéra Odehnala, jestli bych nechtěla zpátky do Brna trénovat skok do výšky, a protože můj tehdejší přítel řekl, ať se rozhodnu podle sebe, odjela jsem.

Brzy nato jsem potkala Michala a také se objevila nová disciplína – trojskok. Ani narození Terezky jsem vůbec neplánovala, ale v podstatě bych to ani líp naplánovat nedokázala.

Je to mladá disciplína, i když chlapi ho už skákali. Na olympiádě v Barceloně jsem v roce 1992 ještě skákala do výšky a tentýž rok se trojskok poprvé objevil oficiálně na halovém mistrovství Evropy. Je zrádný v tom, že jsou tři odrazy za sebou a ten první a druhý se dělá ze stejné nohy. Není to levá, pravá, levá, ale levá, levá, pravá nebo pravá, pravá, levá.

To bylo v roce 1997 v Aténách, kde jsem skočila 15,20 metru. I teď se ještě vejdu do první desítky ve světových historických tabulkách.

Trochu jsem se bála, že život bude najednou šedivý, ale přišly další aktivity. Začala jsem podnikat a v Brně si otevřela studio zaměřené na regenerační, rekondiční a redukční programy. Letos jsem ale podnikání ukončila a studio prodala. Byla jsem z toho už psychicky unavená. A najednou přišlo StarDance.

To ne, ale momentálně mě to zaměstnává nejvíc. Už dva roky se účastním projektu Odznak všestrannosti olympijských vítězů. Vlastně je to oprášení někdejšího odznaku zdatnosti – ne všechno, co u nás dřív fungovalo, bylo špatné. Založili to Robert Změlík, olympijský vítěz v desetiboji z Barcelony 1992, a Roman Šebrle, který stejný titul získal v roce 2004.

Je to projekt určený dětem a jsem moc ráda, že mě k tomu také přizvali. V současnosti je do projektu po celé republice zapojeno asi 1500 škol a dvě stě padesát tisíc dětí. Jednáme se školami a městskými úřady, ale především máme besedy s dětmi a při exhibici si s námi také můžou zasoutěžit v některé z deseti disciplín.

Jsou to sprint na 60 metrů, skok daleký, medicinbal, shyby, plavání, švihadlo, trojskok z místa, kliky, lehy-sedy, hod míčkem, běh na 1000 metrů a dribling. Disciplín je dvanáct, ale boduje se jich deset.

Kdyby to byl klasický desetiboj, těžko by Romana Šebrleho někdo porazil, ale tady jsou právě disciplíny, v nichž děti klidně lepší být můžou. A když může dítě říct, že je ve skoku přes švihadlo lepší než olympijský vítěz nebo mistr světa, je to pro něj v zájmu o sport obrovský motivační faktor. Je to propracovaný projekt a máme radost, že je o něj stále větší zájem.

To ano, ale jinak jsem z politických aktivit už vyléčená. Neměla jsem dobré zkušenosti a vyjádření sympatií pro mě teď bylo maximum. Někdy mám hrůzu, co čeká naši Terezku, a přeju si jediné – aby politici měli zodpovědnost za to, co dělají. Když udělají miliardovou botu a všem je to jedno a je jim odpuštěno, není se co divit, že to pak zkoušejí i ostatní.