Sarah Haváčová: Máme se až příliš dobře

Důvody byly celkem praktické. Přes léto jsem měla natáčet druhou řadu seriálu Profesor T., jenže z toho nakonec sešlo. Zničehonic jsem před sebou měla vidinu volného léta, ten čas bylo potřeba smysluplně využít.

Od kamarádky jsem dostala kontakt na Britku Fionu Hendy, která v Tanzanii založila sirotčinec a školu. Stačilo jí napsat e-mail a mohla jsem vyrazit pomáhat jako dobrovolnice. Touhu udělat něco takového jsem v sobě nosila už dlouho, jen chyběla příležitost. Konečně se mi to splnilo.

Sem tam se mě někdo zeptá, proč zrovna do Afriky, proč nepomáhám tady v Čechách. Já ale tvrdím, že pomoc je jen jedna a na její formě nezáleží.

V Tanzanii jsem si uvědomila, jak dobře se nám daří. Samozřejmě že i v Evropě je mnoho lidí, kteří strádají, s bídou v Africe se to ale naštěstí nedá srovnávat. Měli bychom si vážit toho, co máme.

Proti tomu, jak žijí ostatní vesnické děti, se ty v sirotčinci mají relativně lépe. Nespí na hliněné podlaze, ale v postelích s matracemi, třikrát denně jedí teplé jídlo, třikrát týdně dokonce maso.

Zakladatelka Fiona Hendy vybudovala takovou malou pevnost, kousek bezpečného světa. Celý sirotčinec je obehnaný zdí, na ní nedávno přibyl elektrický drát.

Má to své důvody. Vesničané tam po nocích kradli. Nepomohlo ani zaměstnat hlídače, ukázalo se, že ten dokonce kradl pitnou vodu a tajně s ní obchodoval.

Ta pitná ano. Měli jsme na ni kontejner se speciálním filtrem. Kromě pití jsme ji používali na oplachování ovoce nebo na čištění zubů.

Polknout vodu užitkovou by mohlo být nebezpečné, obsahuje různé bakterie. V místě, kde jsem byla, fungoval ale jinak vodovod i kanalizace.

Je to jiný svět, musela jsem si zvyknout na řadu věcí a přizpůsobit se. Už jen vystoupit na letišti a být najednou téměř jediná bílá mezi černochy. Zažít pocit odlišnosti je samo o sobě zvláštní a silné.

Odlišný je pochopitelně i jiný postoj k hygieně a zdraví. V sirotčinci jsme měli třeba dvouletého kluka, který měl malárii. Nechali ho s ní normálně běhat.

Nové pro mě bylo každodenní vstávání za rozbřesku, na to jsem si nemohla zvyknout. K sirotčinci patřily chlévy s dobytkem a pozemek, kde se pěstovala zelenina. V půl šesté ráno se chodilo dojit, čerstvě nadojené a ještě teplé kravské mléko se prodávalo, i s tím jsem pomáhala.

Dopoledne jsem pak asistovala ve škole a odpoledne v sirotčinci dělala všechno, co bylo potřeba, stejně jako ostatní pečovatelky.

Kromě péče o děti jsem měla na starost běžné domácí práce. Vytírala jsem podlahu, prala, myla nádobí. Pračku ani myčku tam nemají. I prášek na praní si vyrábějí.

Ženy jsou tam neskutečně zručné. Z nás Evropanek mají trochu legraci, jsme pro ně nemehla. Ani se jim nedivím. Pár kousků oblečení jsem prala skoro dvě hodiny, zatímco ty holky to mají hotové za dvacet minut, a kvalitně!

Když jsem vytírala podlahu, vyškolily mě, jak to dělat lépe, aby byla čistá a rychle suchá. Na mytí nádobí používají skvělý systém tří lavorů, žádné plýtvání tekoucí vodou. Přestože mají elektrický sporák, hlavní jídla se vaří venku na ohni. Jednou jsme pro celý sirotčinec dělaly i hranolky, to byla fuška.

Celkem jich tam žije dvaadvacet. Nejmladšímu bylo jen pět měsíců, nejstaršímu dvanáct let. Některé ztratily jen maminku, jenže otcové v Tanzanii moc nefungují. Postarat se v případě úmrtí ženy o potomky neberou jako samozřejmou nutnost.

Věděla jsem, že se na děti nesmím moc fixovat, protože brzy odjedu, ale stejně jsem si jednu čtyřletou holčičku hodně oblíbila, zrovna tu nejzlobivější.

Věděla jsem, že to nejde. Děti jsou vychovávané v tom duchu, že jejich domov je v sirotčinci. Adopce se nepřipouští. Jejich rodina jsou vychovatelky neboli tety.

Kromě toho tam jezdí dobrovolníci z Evropy. Dětem vozí třeba bonbony, to je něco, co jejich vrstevníci z vesnice možná nikdy neochutnají. Dostávají taky pastelky nebo DVD s pohádkami, o tom se holkám a klukům mimo sirotčinec ani nesní.

Když to vidíte, naplno si uvědomíte, že se na Západě žije až příliš dobře. I proto mám v plánu se zakladatelkou sirotčince Fionou dál spolupracovat. Pomáhám shánět prostředky a za rok se chci do Tanzanie znovu podívat a vzít tam i svou maminku.

Chtěla jsem, ale nakonec to nevyšlo. Pořád jsem to odkládala a pak už musela domů, protože se blížila divadelní sezona a s ní pracovní závazky.

V Divadle Kalich zkoušíme Lakomce s Pavlem Zedníčkem. Hodně mě baví inscenace Po konci světa v Divadle Bez zábradlí, která vznikla jako autorský projekt. Spolupracuju na ní s Karlem Heřmánkem mladším a režisérem Tomášem Mašínem.

S významným německým režisérem Arminem Petrasem chystáme inscenaci Švejka v rámci mezinárodní spolupráce divadla v Augsburgu a Městských divadel pražských. Mám s ním už zkušenost z práce na hře Stručné dějiny Hnutí, která vznikla v rámci spolupráce s divadlem v Norimberku.

Ani ne, mám co zlepšovat. Hlavně na němčině potřebuju zapracovat. Kromě angličtiny, němčiny a polštiny žádný další jazyk neumím.

Ve třeťáku na JAMU jsem odjela na studijní stáž do Krakova. Studium herectví tam je na vysoké úrovni. Za mnohé mluví už jen to, že se do ročníku hlásí zhruba tři tisíce lidí a vezmou jich třicet.

Moji polští spolužáci byli hodně šikovní a talentovaní, pedagogové na ně kladli vysoké nároky. Museli jsme přečíst třeba celého Dostojevského. Takže jsem si za ten půlrok konečně přečetla Bratry Karamazovy, Idiota nebo Bílé noci.

Zkoušela jsem to v polštině, ale pak jsem to vzdala a zajela si domů pro české překlady, i tak to bylo náročné. Naše učitelka chtěla, abychom inspiraci k tvorbě čerpali právě z knih.

Studenti tam tráví ve škole mnohem víc času než u nás. Chodili jsme povinně plavat, v zimě bruslit. Celé to bylo velmi intenzivní, a když jsem se vrátila, nějaký čas mi trvalo, než jsem si znovu uvědomila, kde a kým jsem.

Uvažovala jsem o psychologii a žurnalistice. Talentovky na JAMU byly ale dřív. A protože jsem je zvládla, už jsem to jinam ani nezkoušela.

Odmala jsem chodila na dramaťák, byl to pro mě ale spíš jen jeden z kroužků, nijak zvlášť jsem to neprožívala. Pak přišla role princezny Lenky v pohádce Škola princů, to mi bylo devatenáct.

Pro holku z Vyškova to bylo něco! Dodnes si přesně pamatuju ten pocit, když jsem v kostymérně viděla napsaná jejich jména. Nemohla jsem tomu ani uvěřit.

Podobný pocit jsem zažívala, když jsem po několika divadelních sezonách odešla z Ostravy do Prahy a v Národním divadle získala menší roli v inscenaci Jsme v pohodě. Už jen být v Praze pro mě hodně znamenalo.

Byla to báječná škola a jsem moc vděčná, že jsem tam mohla jako čerstvá absolventka JAMU nastoupit a strávit krásné tři roky. Prahu mám taky ráda, už jsem tu dva roky. Stěhovala jsem se hlavně kvůli příteli, ale zároveň jsem se chtěla profesně posunout.

Čas v Praze utíká jinak, rychleji. V Ostravě jsem měla svůj řád a soustředila se na jednu práci, jedno divadlo. V Praze se moje pozornost tříští i proto, že je tu tolik možností. Cítím se pořád trochu ve spěchu. Vnitřní klid a pohodu v sobě stále ještě hledám.

Když mám volno, jezdím tam ráda. Oblast Moravského krasu, kde teď moje rodina žije, patří k nejkrásnějším v naší zemi. Trápí mě ale jedna věc. Není to tak dávno, kdy tam bylo všechno zelené. Vlivem kůrovcové kalamity a sucha se ráz krajiny mění.

Kopec, na který máme výhled z balkonu, se už tak nezelená. Když venčím psy, všímám si rozpraskané půdy. Sloupský potok pravidelně vysychá a říčka Punkva měla letos nejnižší hladinu za posledních stol let. Klimatická změna se dotýká nás všech.

Nejsem žádný fanatik, ale snažím se ke zhoršování životního prostředí přispívat co nejméně. Třeba maso nemusíme mít každý den, abychom byli zdraví. Voda z kohoutku nemusí téct tím nejsilnějším proudem a bez plastového nádobí se západní civilizace taky obejde.

Neznamená to, že si nikdy nekoupím třeba minerálku v plastové lahvi. Moje heslo v oblasti ekologie i života vůbec je – všeho s mírou.