Sára Venclovská: Po podvazcích přišla uniforma

Máte ráda detektivky?

V knižní podobě je nevyhledávám, i když obecně moc ráda čtu. Zato dokumenty o zločincích mě ohromně fascinují. Obecně je pro mě zákoutí lidské duše, a o to víc té temné, nevyčerpatelně udivující. Někdo miluje romantické seriály, já krimi dokumenty.

V několika českých kriminálkách jste už hrála epizodní role. To vás také bavilo?

Nějakou dobu jsem byla takzvaná pověstná prostitutka českých kriminálek. Dokonce se stalo, že jsem se na stejném programu objevila v této roli hned ve dvou po sobě jdoucích seriálech, v Mostu! a poté v Raplovi 2. Následovalo pár podobných nabídek, kterým jsem se snažila vyhnout. Byla jsem tedy ráda, když se mi ozvali na roli vražedkyně. Myslela jsem si, že jsem se konečně dostala ze škatulky lehkých žen, a spokojeně jsem souhlasila. No a potom mi došel scénář. Má role byla vražedkyně, ale taky prostitutka. Člověk si pak začne klást otázku, jestli tak opravdu vypadá, nebo vyzařuje nějakou zvláštní erotickou energii, anebo to prostě nikdo jiný nechtěl hrát. Řekla jsem si dost a moje vražedkyně tak byla zároveň i mou poslední sexuální pracovnicí. Raději mám na sobě jiné kostýmy než upnuté tričko.

Po vyzývavých rolích přichází seriózní postava, v seriálu Oktopus hrajete policistku. Užíváte si tentokrát uniformu?

Poručík Šťovíková tráví většinu času v kanceláři nebo depozitu, takže ano. Po podvazcích přišla konečně uniforma. V civilu je však „Šťovice“ milovnice mrkvových kalhot, barevných mikin, kšiltovek a denimu. Honza Pachl (režisér seriálu Oktopus -pozn. red.) mi k ní řekl: Hlavně ať je normální. To, myslím, splňuje i styl oblékání mimo zaměstnání.

Patří k oblečení i rozverný charakter?

Svým způsobem ano. Občas umí být vtipná. Většinu její pracovní náplně tvoří administrativní práce, zároveň poskytuje i trochu osobní podpory svému nadřízenému Alexi Schwarzovi, jehož hraje Kryštof Hádek. Možná to může znít nudně, ale pro mě osobně sedět v temné kobce a vyhledávat informace je takové malé dobrodružství. Kdybych šla ještě někdy studovat, vyberu si kriminalistiku a forenzní psychologii.

To by byl velký skok od prostitutek a epizodních rolí. Titulní postava v kultovním seriálu Most! vám ale unikla jen o vlásek.

Je pravda, že jsem prošla několika koly castingu a zůstala mezi posledními uchazeči, Dášu nakonec vyhrála moje kamarádka Erika Stárková, za což jsem opravdu šťastná. Díky setkání s Janem Prušinovským jsem si v seriálu nakonec zahrála. Snad i díky tomu jsem byla doporučena Honzovi Pachlovi do Rapla 2.

Most! způsobil poprask. Dokážete si představit, že byste casting na Dášu vyhrála vy?

Myslím, že věci se dějí přesně tak, jak se mají dít. Podobnou postavu může hrát jedině transsexuál nebo právě skvělá Erika Stárková. Sebe si v té roli představit neumím. Při castingu jsem nepřemýšlela o tom, do čeho jdu, jak je u mě ostatně obvyklé.

Často se vrháte do věcí po hlavě?

Dnes už se snažím víc rozmýšlet a jednat nejen intuitivně, ale také racionálně. Dlouho to tak nebylo. Věci ke mně přicházely nahodile. Když jsem si zarputile šla za nějakým snem, obvykle se nezadařilo, a pokud ano, tak až v okamžiku, kdy jsem na to přestala tlačit.

Maminka z vás prý chtěla mít manekýnu. Modelkou jste se stát netoužila?

Maminka mě odmalička zapojovala do módních přehlídek, abych se zbavila introverze a přestala být typ osamoceného podivného dítěte, co se zabaví na hodiny v pokojíčku jen tím, že mění hlasy. Kdyby však kdokoliv otevřel dveře a vstoupil, měla bych ke své první one woman show i publikum. Modeling byl maminčin svět a maminka mým, tak jsem pro ni trdlovala na mole a občas mě to i bavilo. Když jsem vyrostla, ten svět jsem z logických důvodů opustila, neměla jsem pro něj žádné předpoklady. A to i přesto, že jsem v Miss ČR 2008 skončila v semifinále.

Dodnes jsem přesvědčená, že jsem se tam dostala díky humoru, nikoliv kráse. Do soutěže jsem šla čistě z praktických důvodů, potřebovala jsem nasbírat materiál na školní projekt, když jsem chvíli studovala Fakultu výtvarných umění VUT, obor tělový design. Jak jsem jen byla ráda, když jsem skončila – a odjela zpět do Brna, kde jsem si na nádraží koupila kebab a pivo a byla jsem to zase víc já. Komediant.

A komediantkou jste se stala také náhodou? Ani stopa po nějakém snu z dětství?

Kromě mých imaginárních představení v pokojíčku nic. Opravdu jsem neměla žádnou konkrétní představu, co chci dělat. Rodiče se nějak sami dovtípili, že bych mohla jít na konzervatoř, kde si budu víc hrát než se učit kombinatoriku. Dovedli mě k herečce Simoně Pekové, která si mě na dva roky vzala do parády. Na konzervatoř mě sice nevzali, ale v prvním ročníku na střední škole jsem si všimla konkurzu do Studia Dům Evy Tálské (divadelní režisérka a scenáristka, je označována za největší básnířku českého divadla, spoluzaložila Divadlo Husa na provázku - pozn. red.) a tam už jsem se dostala.

O Studiu Dům kolují legendy. Čím bylo tak unikátní?

Eva Tálská ho založila jako alternativní divadelní školu pro děti až čerstvě dospělé, se kterými tvořila a zkoušela experimentální formou nejrůznější představení. V rámci dílen jsme dávali dohromady texty, učili jsme se základy dramaturgie, výtvarného umění apod. Za tuto zkušenost a setkání s Evou Tálskou i s dalšími lidmi, kteří mě zásadně ovlivnili nejen umělecky, jsem moc vděčná. Díky nim jsem se vůbec odhodlala podat si přihlášku na JAMU, i když jsem ještě nebyla v maturitním ročníku. Šla tam kamarádka Martina Krátká, tak jsem to zkusila taky a stal se malý zázrak. V září mi zavolal profesor Ctibor Turba (herec nonverbálního divadla, mim, scenárista, pedagog a režisér - pozn. red.), že mu nedorazila studentka, a já byla první pod čarou. Bylo mi sedmnáct a s nejlepší kamarádkou jsem studovala klaunskou scénickou tvorbu. Můj život dostal nový řád a pravidla.

To vás klaunství tak „srovnalo“?

Byli jsme první experimentální ročník, profesor Turba sestavil nový studijní program a chtěl nám předat ve třech letech maximum. Rozvrh jsme měli od osmi od rána až do osmi do večera a následně jsme pracovali na úkolech na další den, dokud nezavřeli školu. Výuka tedy byla velmi intenzivní. Byla jsem nejmladší, všechno mě překvapovalo a byla jsem ráda, že mám kolem sebe starší spolužáky, hodně jsem se od nich učila. Umělecky i lidsky. Každý z nich byl a stále je originál se specifickým kreativním projevem. To jsem u sebe teprve hledala.

Když se řekne klaunství, automaticky mi naskočí Bolek Polívka s červeným nosem.

Byl by pořád klaunem i bez nosu?

Nevím. To je právě ta otázka.

Klaunství znázorňuje různé charakterové rysy humorným způsobem. Podívejte se na Charlieho Chaplina nebo Bustera Keatona (americké hvězdy zejména němého filmu - pozn. red.), měli oblek, stále smutný výraz, a přesto tvořili komickou postavu i bez červeného nosu.

Čím to, že se o klaunech říká, že jsou ve skutečnosti velmi smutní?

Existuje historka o slavném pierotovi Jeanu-Baptistu Gaspardu Deburauovi (Jan Kašpar Debrio alias Dvořák, 1796-1846, slavný česko-francouzský mim - pozn. red.), který přijde za doktorem, že je mu hrozně smutno, nic mu nedává smysl a neví, co s tím. Doktor mu poradí, aby šel večer na Deburaua, že mu to jistě udělá radost. Myslím, že to skvěle vystihuje klaunský splín. Když jsem klaunovala po různých brigádách, začalo mi po pěti šesti hodinách být fyzicky zle a energeticky jsem byla na dně. Dělat zábavu je velmi náročná disciplína. Paradoxně se cítím mnohem lépe, když hraji drama, protože mám pocit, že se na konci dostaví katarze. Jeden příběh se uzavře a člověk může jít zase dál. Ale samozřejmě jde o vyvažování, hrát pět večerů po sobě tragédii je taky vyčerpávající.

Jak jste se od klaunství dostala k činohře? Putovala jste po spoustě divadel.

To byl zase nápad Martiny Krátké, že bych se hodila do HaDivadla. Zkusila jsem se ozvat a měla štěstí. Dostala jsem angažmá a strávila tam několik skvělých let. Potom jsem hostovala v divadle Aréna v Bratislavě a v Činoherním klubu v Praze a po nějaké době mi opět zázračně vyšlo angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové.

Prožívala jsem tenkrát smutné období, zemřel mi táta. Na konkurz jsem odjela v kraťasech a reklamním triku, jediných čistých věcech, co jsem našla, nenamalovaná a s kruhy pod očima, kdežto na místě byly krásně upravené herečky v šatech. Kromě monologu jsem měla manifestovat, co mě štve, což mi v dané chvíli šlo dobře. Tak mě vzali.

Po dvou letech jsem opět odešla na volnou nohu, hostovala v divadlech v Praze a teď v září se vracím zkoušet do milovaného HaDivadla představení Jenom konec světa od Jeana Luca Lagarce a moc se těším.

Proč tak často střídáte hostování a stálé angažmá?

Dříve to byla touha po dobrodružství, zkusit toho co nejvíc na všemožných místech. Dnes už naopak vyhledávám divadelní domov ideálně ve městě, ve kterém žiju. Stávalo se třeba, že jsem ráno měla zkoušku v Hradci, večer představení v Brně, spala jsem čtyři hodiny, přesunula se na ranní představení v Hradci, večer zase do Brna a další ráno zase zpět do Hradce na zkoušku. Do toho jsem po nocích točila prostitutku v pohraničí, nemluvě o tom, že jsem žila v Praze. Prostě jsem se materiálově vyčerpala a potřebovala na chvíli zvolnit.

Kromě herectví píšete i scénáře. Jedna umělecká disciplína vám nestačí?

Vždycky jsem ráda psala, nejdřív básně. Během pandemie jsem se potřebovala vypsat ze samoty a napjatých vztahů. A tak vznikla první verze filmového scénáře, kterou jsem poslala kamarádovi a skvělému režisérovi Šimonu Holému. Kupodivu se mu ten opus líbil, stal se dokonce producentem projektu, na kterém momentálně pracujeme. Natočili jsme spolu i film A pak přišla láska, kde jsme se s hereckými kolegyněmi také podílely na scénáři. Letos jsme v Karlových Varech během festivalu natočili snímek Hello, Welcome. Jde o příběh tří hereček (Eliška Soukupová, Alena Doláková a já), které se vypraví na filmovou premiéru jedné z nich právě ve Varech.

Máte za sebou hodně životních zlomů včetně smrti tatínka. Zvládáte se s nimi vypořádat?

S každým z nich se vypořádávám jinak. Od tátovy smrti se snažím na ostatní dívat tak, že každý dělá to nejlepší, co v danou chvíli umí. I když by se mohlo zdát, že toho dělá málo, nebo naopak až moc. Obecně by lidé k sobě mohli být shovívavější a laskavější. Žít ve světě, kde je všechno závislé na výkonu, není přece legrace pro nikoho. Tatínek byl nemocný, oba jsme věděli, co se stane. Svým způsobem jsme to považovali za milosrdenství. Měli jsme čas se rozloučit, říct si, co nebylo vysloveno, milionkrát si vyznat lásku a být spolu naplno. Smutek jsem odjela odložit na Island s kamarádem hercem Ondřejem Novákem, což bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Táta sever miloval a snil o něm, i když tam nikdy nebyl.

Jak to probíhalo?

Tragikomické je, že jsem byla prakticky bez peněz, odjela jsem s tátovou starou krosnou, konzervami, co po něm zbyly, i s jeho ponožkami. Tak byl vlastně se mnou. Když jsme s Ondrou vyšlapali kopec k obrovskému vodopádu, zadívala jsem se do nebe a zeptala se: Tak co, tati, jaký to tam je? A zřetelně jsem viděla jeho usmívající se obličej, který mi odpověděl: Nemusíš se bát, drobečku. Tak mi říkal, když jsem byla malá. V tu chvíli jsem pochopila, že táta sice fyzicky odešel, ale duševně bude se mnou napořád. Nejen díky tomuto zážitku jsem se do Islandu zamilovala a někdy se i zasním, že by bylo krásné žít tam.

Plánujete se vrátit?

Ano, jen nevím kdy. Na rozhodování už nejsem sama, mám skvělého partnera, vyrábí čokoládu a teď se rozhodl i vinařit. Hodně spolu degustujeme a smějeme se. Až se vypravím zase na Island, určitě bych ráda, aby jel se mnou.

Může se vám hodit na Firmy.cz: HaDivadlo