Článek
Žena, která strávila deset let po boku fotografa Jana Saudka, ale čtyři děti zplodila s jeho synem, si ve svém životním příběhu nebere servítky. A že by se aspoň svých nejbližších zeptala, co o nich smí prozradit? To byste po ní chtěli moc.
U fotografky bych nečekala, že dá dohromady téměř tři sta čtivých stran.
Vždycky jsem měla vyřídilku, ale daleko lépe se mi vyjadřuje písemně. Spustí se to samo, jako když otevřete stavidla. Překvapilo mě, jak živě a pestrobarevně jsem viděla dřevní doby svého dětství a dospívání.
Aby to mělo šťávu, nemůžete vynechat ani to, co je nelichotivé.
Není v osmačtyřiceti brzy na to vydávat knihu vzpomínek?
Na memoáry jsem opravdu ještě příliš mladá a příliš blbá. Navíc si nemyslím, že bych měla co sdělovat. Ale tohle je můj životní příběh, něco mezi fikcí a realitou, který začíná tím, že chci spáchat sebevraždu. Jistěže jsem někdy pochybovala, jestli nejsem v případě svých blízkých až příliš otevřená, ale hned jsem si řekla: vždyť je to zaváto takovou vrstvou času a není důvod něco skrývat. Napsat věci tak, jak si je pamatuji, je úžasně osvobozující.
A konzultovala jste třeba s maminkou, jestli můžete napsat, že měla zadek plný ďolíčků?
Ne, to opravdu ne. (smích) Nemyslím si, že bych popisovala intimnosti do takové míry, až by to bylo nechutné. Na druhou stranu, pokud do knihy podobné detaily nedáte, bude moc vyžehlená a korektní. Aby to mělo šťávu a upřímnost, nemůžete vynechat ani věci, které jsou nelichotivé. Já se taky nešetřím.
Jenže vy jste ten hybatel. Neptala jste se ani svého partnera Samuela, jestli můžete psát o jeho ponožkách, které by podle vás měly být na seznamu omamných látek?
To tam je, jo? (smích) Když chcete psát, nemůžete se ostatních ptát, protože v tu chvíli by vám do toho rozumbradové začali zasahovat, každý by si to přál jinak a vyšel by z toho paskvil. Musíte to napsat sama za sebe i za tu cenu, že se třeba někoho dotknete.
Nejtěžší pro mě nebylo rozvzpomínat se, ale zachovat autenticitu vidění světa očima dítěte a dospívající holky, která ještě prdlajs chápe, nenávidí sama sebe. Snažila jsem se vcítit do té poďobané bytosti, která je zmatená, zamilovaná, nešťastná.
Jak se vám to podařilo?
Musíte hodně myslet na to, abyste do psaní nestrkala svoje aktuální mínění, předsudky, dojmy. Podobně jako se to teď snažím nedělat u své třináctileté dcery, kterou lomcuje puberta, že bych ji uškrtila. Pak si ale vzpomenu, že jsem byla ještě horší, a pokouším se nedělat to, co mi vadilo na mamince.
Máte na mysli třeba pasáž, jak vám slavnostně dala do ruky první podprsenku, ačkoli jste do ní neměla co strčit, nebo jak řešila vaše zakrvácené kalhotky?
Zrovna tohle se mi podařilo v pohodě překlenout. Když na to myslíte, dokážete si zachovat několikavteřinový odstup a proklatou větu, která se vám dere na jazyk, neříct. Anebo to neřešit. Co se týká fyzických proměn dcery, nezaznělo z mé strany mentorské: pojď, půjdeme si popovídat. Z podobných mezigeneračních důvěrností mám trauma, takže se jim ve vlastním zájmu vyhýbám.
O dětství se pokaždé zmiňujete jako o krutém období, ale vy jste přece nebyla za žádnou chudinku.
Dítě pořád naráží na to, že něco nesmí. Ale zároveň vás dětství úžasně formuje. Podle mě je nesmysl udržovat děti v jakémsi laboratorním prostředí, kde se nesmí zvýšit hlas, plácnout přes zadek, vystavit je nedostatku nebo něčemu stresujícímu. Takhle z nich vyrostou akorát skleníkové kytičky, které se při prvním střetu s realitou zlomí v pase. Aby člověk byl odolný, musí se naučit překonávat bolesti a nesnáze.
V partě dětí jste ale byla spokojená a našla jste si v ní svoje místo.
To ale neznamená, že se mi neposmívali Zrzi, zrzi, co tě mrzí, že jsem o sobě nepochybovala, když jsem v pubertě byla placatá jak stůl a připadala jsem si škaredá. Než jsem se potkala s někým, kdo mi vysvětlil, že to tak není, hodně mě to trýznilo.
O kterém období se vám psalo bolestně?
Nejvíc mi běhal mráz po zádech, když jsem popisovala své rozhodnutí všechno ukončit, a loučila se s dětmi. Ačkoliv jsem si to jenom vymyslela, abych udržela spád a napětí, jakmile jsem to dala na papír, strašně jsem se dojala.
Takže při rekapitulaci života vás nic vyloženě nezasáhlo?
Popisuji třeba případ, jak Jan, kdy jsme spolu byli ještě krátce, si vyjel s nějakou cácorkou na výlet. Protože jsem ho strašně milovala, padla na mě, když se dlouho nevraceli, taková panika, že se mu něco stalo. Bála jsem se, že umře.
Do jaké míry jste knihu brala jako odpověď na film Fotograf, kde vás Jan Saudek vylíčil coby mrchu?
Považovala bych za malicherné to někomu natřít, jenom abych si udělala dobře. Použít knihu jako prostředek pomsty je odraz hlouposti a prázdnoty. To jste byla tak pitomá, že jste trávila léta s debilem, na kterého teď házíte špínu? Náš vztah vidím pořád takový, jaký byl, a další vývoj včetně různých kotrmelců nemůže nic změnit na tom, co to pro mě a pro Jana znamenalo.
Kraviny typu, že jsem přišla jako zlatokopka, vyšumí, ale příběh lásky zůstává. Jasně, že Jana popisuji hodně upřímně, a to si myslím, že mu ještě hodně lichotím, ale nemůžete líčit vztah jako idylku. Láska je přece spojena s bolestí, zklamáním a trápením.
