Sára Rychlíková: Duší jsem z jiné generace

Role moderátorky Mony vám prý ovlivnila šatník. Jak?

Ano, tahle postava ráda chodí v kostýmcích a elegantně oblečená. To se mi zalíbilo.

Jaký je váš módní styl?

V módě jsem se vyžívala vždycky. Nosím ale všechno. Kdysi jsem se hodně věnovala sportu, hlavně krasobruslení, a díky tomu mám blízko i k teplákovkám. Ty nosím ve volném čase, když se jdu někam projít. Mám ale ráda i eleganci, takže oblékám šaty, košile, kostýmy. Střídám to, nemám jen jediný styl. Oblékám se podle toho, jak se ráno probudím.

Jste ochotná se i třikrát převléknout, abyste se cítila dobře?

Ano, klidně i desetkrát, bohužel.

V seriálu Lajna jste hrála ruskou milenku a v 1. misi zase vojačku. Jak vás ovlivnily tyto role?

Ne každá role mě ovlivní. Záleží i na tom, jak dlouho se hraje a kolik práce se jí dá. Marika z 1. mise mě ale docela zasáhla. Měly jsme společnou touhu jít si za svým. Taky se nenechám jen tak od ničeho odradit. V seriálu byla i linka s jejím tatínkem a rodinou, té jsem dala hodně času. Chtěla jsem, aby vyzněla věrohodně.

Víc než natáčení mě ale ovlivní zkoušení na divadle. To je práce, kterou si člověk bere domů víc. Emoce, které vznikají na jevišti, mě často zasáhnou.

Jak moc je vám blízké vojenské prostředí?

Moc ne, jsem žena. Ale párkrát jsem si zastřílet byla a absolvovala jsem i vojenský kurz. Výcvik se mi líbil, hodně jsme tam běhali. Když měl pak někdo z herců na natáčení menší akci, na kterou nebyl potřeba dubl, udělala jsem to většinou já. Asi je to tím, že se nebojím a ráda si věci dělám sama, pokud to jde.

Je vám blízká vojenská disciplína?

Je mi blízká celkem dost, více než chaos.

Asi je to i tím, že jste od dětství sportovala. Kdy jste začala?

Ve čtyřech letech, krasobruslením. Ve dvanácti jsem na dva roky přidala sportovní aerobic. A později i latinskoamerické tance. Ale krasobruslení jsem dělala nejvíc, od svých čtyř do osmnácti.

Kdo z vás chtěl mít krasobruslařku?

Mamka. Která toho možná litovala, když se mnou musela vstávat v pět ráno a vodit mě na tréninky. To samozřejmě žertuji.

Byl to její nesplněný sen?

Ne, to si nemyslím. Líbilo se jí to jako sport. A tak jsme to zkusily a ono to vyšlo.

Jak se čtyřleté Sáře vstávalo v pět ráno?

Do sedmi let si to vůbec nepamatuju. Vybavuji si až první třídu, vím, že byly ranní tréninky a pak škola. A to už se mi nelíbilo, ráda bych si pospala. Byla jsem takový medvídek, co po tréninku často usnul. Spánek jsem měla dost ráda a vstávat brzo se mi nechtělo. To se dělo vždy v pondělí, úterý a středu. Trénink, škola a pak zase trénink.

Byla jste poslušná, nebo jste protestovala?

Byla jsem poslušná. Asi proto, že protest by mi byl houby platný.

Měla jste čas na kamarádky?

Ne. Dvakrát jsem s krasobruslením chtěla skončit, což mi vždy vydrželo tak dva tři dny. Poprvé to bylo asi ve dvanácti, protože jsem chtěla chodit po škole s holkama na procházku a zmrzlinu. Tak moc jsem po tom toužila, že jsem prohlásila, že s krasobruslením končím. Jak říkám, vydrželo mi to dva dny a pak jsem se vrátila zpátky na led. Podruhé to bylo asi v šestnácti, kdy všichni spolužáci chodili po škole ven a vraceli se třeba až v šest. Ale zase to nevyšlo.

Co vás přimělo s krasobruslením definitivně seknout?

Nástup na DAMU. To opravdu nešlo časově skloubit. Docela dlouho jsem pak ještě trénovala děti.

Moc času na kamarádky jste tedy neměla. Jste solitér?

Vystačím si sama, ale zároveň mám ráda společnost.

Když jste se věnovala krasobruslení, kde vznikl nápad být herečkou?

Mělo to dva důvody. Chodila jsem do dramaťáku a do divadel - a to se mi líbilo. A zároveň jsem to cítila v sobě. Ráda jsem si na něco hrála, a když jsme navštívili divadlo, přehrávala jsem si pak některé situace doma.

Pro sebe, nebo pro publikum?

Pro sebe. Zavřela jsem se v pokoji a hrála jsem. Vystačila jsem si sama. Měla jsem i imaginární partnery. Mám sestru, která je o deset let starší, ale ta u toho většinou nebyla.

Máte v rodě nějakou babičku ochotnici?

Ne, vůbec nic takového. Rodiče jsou z jiného světa, mamka je z nemocnice a táta z obchodního průmyslu. Ale oba jsou velcí komici, extroverti a přirození baviči. Mám s nimi velmi dobrý vztah. Taťka mě vždy podpořil ve všem, co jsem si vybrala, mamka se trochu bála uměleckého světa. Po přijímačkách na DAMU se mě ptala, jakou další školu si ještě dám.

Co jste jí řekla?

Že žádnou, že už jsem přijatá. A že jsem nadšená. O ničem dalším jsem neuvažovala. Ale ještě ve druháku se mě ptala znovu.

Mnoho rodičů má obavy, že šoubyznys je zhýralý svět. Je?

Je, ale tak jako všude. Ne o mnoho víc než jiné obory. Jenže umělce všichni více sledují.

Nejásáte nad stavem světa. Co byste změnila?

Do politiky se pouštět nechci, na to si netroufám. Ale změnila bych toho hodně. Duší jsem trochu jiná generace. Nechci být pesimistická, ale změnila bych třeba celý způsob komunikace. Žijeme v době, kdy všechno, co si člověk myslí, může kamkoli napsat. V jakékoli formě. Přijde mi, že lidi začali být zákeřní a nepřející. Je mnoho věcí, co se mi nelíbí. Faleš dost převládá.

Změnou komunikace myslíte odklon od digitálního světa?

Ano, lidi příliš koukají do mobilů a jsou na sociálních sítích. A to i když nechtějí. To je i můj případ. V naší profesi je to totiž nutnost. Mnoho lidí sociální sítě odmítá, ale pak si je musí stejně založit, protože je to prostě třeba.

Je smutné, že je to nutné i v umění, kde by to podle mě být nemuselo. Ale umělci se naštěstí scházejí a chtějí spolu mluvit, nejsou pořád jen za počítačem. Jsem v angažmá v Divadle na Vinohradech a tam se scházíme v klubu.

Posloucháte ráda historky starších kolegů?

A jak ráda! Vždy jsem trávila čas se staršími lidmi. Jsem na Vinohradech od prváku, kdy jsme zkoušeli Zmoudření dona Quijota. Už tenkrát se mi dostalo hezkého přivítání a ta nálada pořád pokračuje. Pokud je člověk naladěn na stejnou notu, soubor ho přijme.

Jaké to je, stát na jevišti s někým, koho jste jako holka obdivovala?

Moc krásné. Stalo se mi to už několikrát, ale nesmím se na to moc upnout. Příliš to prožívat. Na škole jsem měla problémy s nervozitou, a pokud bych myslela na to, že stojím vedle někoho, koho jsem obdivovala, nezmohla bych se na slovo. Ale je to krásný pocit.

Co vám na nervozitu pomohlo?

Asi čas a praxe. Na nervozitu jako takovou jsem návod nenašla. Ale při poslední premiéře se mi poprvé stalo, že jsem si hraní užila. Neklepaly se mi ruce, netřásla jsem se, nezačala jsem si znovu říkat text, aniž by mi vypadávaly věty. Problémy s texty nemám, ale toto se mi občas stávalo. Najednou jsem před výstupem měla v hlavě prázdno. Prostě jsem nevěděla.

Klasické okno?

Jo. A to se mi teď, při poslední premiéře, nestalo. A díky tomu jsem si všechno dokonale užila. Asi je to časem, i když někdo řekne, že má trému už deset patnáct let. Myslím, že člověk hraje jinak, když nervozitu odhodí.

Kdo vás v životě inspiroval?

Takových lidí je víc. Častěji jsou to lidé, které jsem poznala i osobně, protože si na lidské stránce zakládám. Mnoho hereček se mi líbí, ale třeba Martina Preissová, která mě učila, pro mě vyniká.

Umíte si jít za svým?

Snad ano. Určitě bych chtěla být kvalitní v práci a odvádět ji co nejlíp. Věřit si. Být v divadle dobrá. Divadlo je pro mě oblast, kde se ukáže, jestli je herec skutečně hercem. Na kameru jde mnoho věcí zakamuflovat a pomáhá i střih či režisér. Na divadle je to na vás.

Divadelní platy jsou nízké. Peníze se vydělávají jinde. Je to pro vás problém?

Mám štěstí, že natáčím v televizi, takže peníze díky bohu teď nemusím tolik řešit. Nejsem ale ten, komu by vadila třeba manuální práce. Pokud bych nevydělala dost, nevadilo by mi jít za bar. Raději zůstanu u divadla a přivydělám si jinde.

Máte takovou zkušenost?

Rozhodně. Jsem z Příbrami a jsem vychovávaná tak, že si na věci musím vydělat sama. Dělala jsem za barem, v restauraci i v palačinkárně.

Jste teď single. Jak vám to vyhovuje?

Ano, už rok je to stejné. Stěží teď najdu jeden jediný volný den. Vyhovuje mi to, nevadí mi být chvilku sama. A na člověka, se kterým třeba někdy budu, chci mít čas. Jsem mladá, takže se nechci jen sejít, dát si čaj a podívat se na film. Chci chodit na procházky a jezdit na výlety. Taky vidím, jak moc se páry v době covidu rozcházejí a rozvádějí. Vztahy v poslední době moc nefungují. Takže se nikam ani moc nehrnu.

Jaký muž vás dokáže upoutat?

Vtipný, s vlastním názorem. Ráda se bavím a nemůžu mít vedle sebe úplného introverta. Jsem dost upovídaná a introvertovi by ze mě asi praskla hlava. Měl by být i hodný, no ale teď můžu říct všechno možné, co by ten chlap měl mít, a pak se mi stane, že se mi líbí někdo úplně jiný. Někdo, o kom bych vůbec neřekla, že mě zaujme.

Měl by mít svůj názor, říkáte. A co když bude úplně jiný než ten váš?

To nevadí. Jsem z rodiny, kde máme každý svůj názor, nejsme si názorově moc podobní. Nepotřebuji tedy člověka, který se mnou bude ve všem souhlasit. Samozřejmě pokud se to nebude týkat zásadních věcí, což se mi taky stalo. Týkalo se to politiky a je to už dávno. Ale nepotřebuji někoho, kdo mi bude přikyvovat.

Dokážete se o svůj názor pohádat?

Nemám ráda konflikt a hádat se nechci. Ale umím si stát za svým.

Co děláte, když je vám ouvej?

Nedávám to znát na první dobrou, nechci tím nikoho zatěžovat. Každý máme k řešení to své a stojím si za tím, že lidem máme předávat to dobré, a ne se navzájem vysilovat. Stávalo se mi to, a já to dělat nechci. Když mi není nejlíp, chodím se hodně procházet, běhám. Nemůžu být zavřená jen doma. Nepomůže mi ani spát nebo si číst. Musím se projít a být sama.

Co ráda čtete?

Všechno. Ať se to týká divadla, nebo memoáry, detektivky, romantiku. Čtu knížky, mám ráda papír, čtečku nesnáším. Neumím to s ní a není to ono.

Nechybí vám sport?

Ale já si občas zasportuju. Je to pro mě únik z reality i z únavy. Nevysiluje mě to. Chodím si zatancovat a zaběhat. Když to jde, vracím se na led. Každý týden či čtrnáct dní. Pokud nemám krasobruslení, cítím se, jako by mi chyběl člen rodiny.

Takže ostatní na ledě klopýtají, a vy si skáčete svoje rittbergry?

Je pravda, že jsem vloni chodila na kluziště, co byla po Praze. Chodila jsem tam s kamarádkou a občas jsme předvedly, co umíme. Ano, trochu to budilo pozornost. Ptali se nás, jestli bychom mohly dávat lekce. Ale jinak chodím na ledovou plochu, kterou mám sama pro sebe.

A co tanec? Věnujete se mu ještě?

Mám ho pořád ráda, dělám latinu i street dance. Mám ráda i hudbu, je spojená s krasobruslením i tancem.

Máte opravdu dost energie!

Jsou lidi, co se diví, odkud se to ve mně bere. Nevím, mám to tak od dětství. Ale dělám i jiné věci než sport. Radost mi dělá třeba moje dvouletá neteř. Když to jde, tetičkuju a beru si ji na hlídání. Ale mně biologické hodiny netikají.