Sára Milfajtová: Lásku k divadlu zdědila po obou rodičích

„Milovala jsem to tam od dětství a znám tam opravdu každý kout,“ usmívá se Sára Milfajtová, když začne vzpomínat na Městské divadlo v Brně, na jehož scéně začala hrát jako osmiletá holčička. Když tam tedy ve dvaceti letech získala stálé angažmá, splnil se jí sen.

Navzdory tomu před čtyřmi lety odešla. Toužila získávat více hereckých příležitostí a hlavně chtěla zpívat, ale odchod v té době vnímala také už jako nutnost.

„Najednou jsem měla pocit, že žiju pouze v divadle. Bydlela jsem i nedaleko, takže se mi s přijetím angažmá život najednou smrsknul do té jediné budovy. Ráno na zkoušku, pak na chvíli domů, večer hrát… Byla jsem hodně obsazovaná a hodně jsem se tam toho naučila, ale cítila jsem čím dál silněji, že potřebuji poznat ještě něco jiného,“ vysvětluje. Svoji domovskou scénu však neopustila úplně, stále tam hraje své oblíbené role v několika představeních, jenom už jako herečka na volné noze.

Lásku k divadlu zdědila po obou rodičích. Tatínek Jaroslav Milfajt je známý scénograf a maminka, herečka brněnského Národního divadla Dana Pešková, byla v době Sářina narození v angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích.

„Bydleli jsme tehdy v herecké ubytovně. Takže první divadlo, které jsem poznala a kde jsem se vlastně učila chodit, bylo to budějovické a potom samozřejmě jeho letní scéna, otáčko v Českém Krumlově,“ vzpomíná. Mezi její první divadelní vzpomínky tak patří inscenace Shakespearovy komedie Sen noci svatojanské, kterou s jihočeskými herci nastudoval v první polovině devadesátých let pro českokrumlovský zámecký park režisér Jiří Menzel.

Po přestěhování do Brna začala chodit na gymnastiku, do baletu a hlavně zpívat do dětského souboru Kantiléna. Díky němu se pak v osmi letech poprvé ocitla na jevišti brněnského Městského divadla: „Vybrali si nás několik do jednoho svého představení, potom mě pozvali na konkurz na Kdyby tisíc klarinetů a už jsem odtamtud neodešla.“

Přiznává však, že v pubertě ji tam drželi i starší „kluci z JAMU“, kteří jí v jejích dvanácti třinácti letech přirozeně přišli mnohem atraktivnější než spolužáci. „Skrytě jsem je obdivovala, ale myslím, že to moje tajemství znali. Oni to zřejmě v divadle věděli úplně všichni, i můj táta, protože s nimi jednou domluvil překvapení. Přišli mi k narozeninám zazpívat domů pod okno,“ směje se.

K divadlu ji to stále táhlo, jenže zároveň i pochybovala, jestli to není jen proto, že herecké prostředí zná důvěrně už odmalička. „Pak jsem se ale šla jednou podívat na nějaký muzikál, ve kterém jsem nehrála. A mrzelo mě, že v něm nejsem! Tehdy jsem konečně pochopila, že můj vztah k divadlu není daný jen rodinným zázemím.“

Když před čtyřmi lety odcházela z brněnského angažmá za vidinou nových příležitostí, objevila se šance zahrát si v pražské inscenaci amerického muzikálu z Broadwaye Čarodějka. Nemohla si ji nechat ujít. Jenže po několikaměsíčním náročném zkoušení z ní pouhý týden před premiérou sešlo.

„Vzalo mi to veškerou chuť hrát tady v nějaké muzikálové produkci,“ okomentuje s dodnes patrnou hořkostí velký pracovní karambol, který ji zaskočil.

Rozhodla se, že nebude sedět doma. Kamarádka jí pomohla sehnat bydlení a práci, a tak se mohla odstěhovat do Británie. Toužila studovat muzikálové herectví a měla v plánu pokusit se o studium na univerzitách v Cardiffu a v Londýně. Stihla však jen první kolo přijímacích zkoušek.

„Odjela jsem na otočku domů odehrát představení, přišla pandemie a doma mě zastihla zpráva, že se chystá lockdown. Ze školy mi pak napsali, že studium bude zřejmě probíhat dálkově. No to byl naprostý nesmysl. Seděla bych tam v pokojíčku a studovala muzikálové herectví online,“ líčí druhý osudový kotrmelec.

Do Británie se na druhé kolo přijímacích zkoušek nevrátila. Jakmile se ale v létě začalo opět cestovat a všechno už vypadalo nadějněji, lákalo ji to zpátky do Londýna.

„Pořád jsem se nemohla rozhodnout. Vždyť jsme nikdo netušili, jak to bude s pandemií dál. A tak jsem poprvé v životě šla za kamarádkou, aby mi vyložila karty,“ směje se. „Já vím, že to vypadá zvláštně… Potřebovala jsem si prostě s někým popovídat a taky si u toho trochu poplakat. A ona mi nakonec řekla: Zůstaň tady, přijde ti něco hezkýho!“

Ani ne za měsíc dostala nabídku z Primy na pořad Máme rádi Česko a v této populární televizní show začala vystupovat jako zpěvačka po boku Václava Noida Bárty a Venduly Příhodové.

První práce jí otevřela dveře, přišly další nabídky a od jara hraje novou průvodkyni v seriálu Zoo. Na podzim se objeví i ve dvou krátkodobějších projektech – v další řadě seriálu Einstein, kde má epizodní roli, a v pokračování seriálu Duch, kde ji budeme vídat o něco častěji.

„Hraju v něm kamarádku agentky Hanky a pomáhám jí řešit případy, většinou dělám něco jako volavku,“ zmiňuje milovnice krimi a detektivních seriálů, která na Primě dostala první příležitost sáhnout si na tyto žánry jako herečka.

„S mamkou jsme se před spaním rády dívaly třeba na Sběratelku kostí nebo Hercula Poirota,“ usmívá se při vzpomínce na doby společného bydlení.

Zpočátku dojížděla do Prahy z Brna, po čase se přestěhovala a nedávno si ještě pořídila štěně retrívra. „Jsem tady ohromně šťastná, už jsem si tu vytvořila svůj okruh přátel a začala jsem se tady cítit doma,“ zmíní a přiznává, že k pohodě po několika letech zvratů a nejistoty přispívá i vyhlídka na dlouhodobější práci v televizi: „Vím, jaká obrovská fronta mladých lidí o podobnou práci usiluje, tak jsem za to opravdu moc vděčná. A ještě ke všemu je na place skvělá parta.“

Díky seriálu jí dokonce přibývají příležitosti zpívat. Při natáčení se například potkala s herečkou Sandrou Novákovou, která organizuje pořad Barování, a domluvily si spolupráci. „Je to skvělé, všechno to najednou jde skoro ruku v ruce,“ těší se.

Na otázku, jestli by se jí povedlo získat role před kamerou i bez odchodu z angažmá a bez přestěhování z Brna, odpovídá, že možná ano, s velkým štěstím. Pro mladé divadelní herce z regionů, kteří by rádi točili, je ale většinou těžké na sebe filmaře nějak upozornit, a tak si nedávno raději našla agentku. Nechtěla jen spoléhat na štěstí.

„Bylo mi jasné, že potřebuju někoho, kdo se pohybuje v branži a kdo o mně dokáže dát informace producentům. Vždyť kdo vám dá práci, když vás nezná, neví, co jste už točila, jak se s vámi pracuje a jestli jste spolehlivá?“ vysvětluje.

Karta se jí v poslední době obrací i v muzice. V Praze si už vytvořila zázemí i v hudební branži, obklopila se partou lidí, s nimiž si po muzikantské stránce dobře rozumí, a tak mohla začít plánovat svoji první sólovou desku.

A konečně se jí podařilo najít si pro sebe vhodný hudební styl. „Jestli mi divadlo něco dalo, tak multižánrovost. Hudební divadlo není jednolité, na jedné straně zpíváte poprockový muzikál, na druhé klasický… Rozšířilo mi to obzory, ale najednou jsem kvůli tomu nevěděla, co mě nejvíc baví. Jestli je to jazz, swing, rock, pop, funky… Trvalo mi proto dost dlouho, než jsem se našla,“ vysvětluje.

Pomohl jí i pořad Máme rádi Česko, kde si mohla vyzkoušet celou plejádu stylů a zazpívat si hity všech slavných českých zpěvaček. A tak zjistila například, že jí nesedí písně její oblíbené Ewy Farné, zato v těch od Marie Rottrové se cítí jako ryba ve vodě.

„K mému hlasu se hodí spíš pomalejší lyrické věci, něco jako bondovky s orchestrem. Případně naopak citlivé, akustické jazzové skladby u piana nebo jenom s kytarou,“ míní.

A jak tedy bude vypadat její první sólové album? Sice miluje šansony a jazzové písně, jenže by se nerada uzavřela pro úzké spektrum posluchačů. Chtěla by zpívat pro větší publikum, a tak přiznává, že se inspiruje třeba stylem britské zpěvačky Adele. Na desku si ovšem budeme muset zřejmě ještě chvilku počkat, protože vzniká ve volných chvílích mezi natáčením. „Ale já nikam nespěchám,“ usmívá se.