Sára Korbelová: S princeznou mám leccos společného

Jemná hnědovláska tvrdí, že jí žilách nekoluje ani kapka modré krve, přesto si nese i v civilu kus princeznovského kouzla. Do kavárny na rozhovor vejde s přirozenou noblesou a přes dopravní zádrhele je v pohodě. Na nic si nehraje a s nadhledem líčí veselé historky z natáčení i osobní zákruty života.

Blíží se Štědrý den. Co vám nesmí chybět o Vánocích?

Rodina. A celková atmosféra, tradice. Krájíme jablka, pouštíme plovoucí svíčky za všechny blízké – i za ty, kteří nemůžou být právě s námi. Někdy taky lijeme olovo. A jdeme do kostela Panny Marie Andělské v Praze na Hradčanech. Ne přímo na mši, ale po ní se v něm otevírá speciální místnost s papírovým betlémem v životní velikosti. Na konci hodíme do klobouku minci a ovečky z betléma zabečí. Kvůli nim tam chodíme už jednadvacet let, je to takový náš rituál.

Pečete cukroví?

Zatím moc ne, mám kliku na aktivní babičky, které dodávají úžasný základ. S mámou k tomu pečeme jen linecké ve tvaru kytičky, aby to u nás hezky vonělo. A něco dokupujeme, třeba moje oblíbené úly, takže výsledek je hodně pestrý. Ale hlavně u nás o Vánocích pořád někdo je, příbuzní, kamarádi, známí, je to hezký a rušný čas. Já už od maturity bydlím sama, ale i vzhledem k tomu, že jsem zrovna bez partnera, mě o to víc těší prožívat svátky v širším kruhu rodiny.

Kdo ji tvoří?

Naši jsou rozvedení a oba ještě mají další děti. Celkem je nás pět. Z máminy strany Eliáš (15) a Oliver (10), oba se taky pustili do hraní. Oliver je teď všude, Eliáš se hodně vytáhl a působí starší, takže momentálně tolik rolí nemá. Ale když začínal v divadle jako já, byl mnohem úspěšnější, až jsem trochu žárlila. Oba jsou strašně talentovaní a věřím, že se jim v herectví bude dařit. Z tátovy strany mám bratra Fandu (16), který hraje v juniorské reprezentaci handball (házená) a sestru Áďu (13), ta dělá gymnastiku. Když se všichni sejdeme, bývá hodně veselo.

K Vánocům patří dárky, jaké nejraději dáváte a dostáváte?

Největší radost mi udělá dárek, který je promyšlený. Nezáleží na ceně nebo velikosti, důležité je, aby do něj člověk dal myšlenku, nápad, o němž tuší, že by mohl potěšit. Třeba vloni jsem se zmínila před bráškou o VR hře Arkham Asylum a on mi ji na počítači koupil. Já dřív některé dárky sama vyráběla, teď jsem kreativní spíš v jejich balení a zdobení. Tu přidám stužku, tu samolepky.

Máte ráda pohádky?

Pohádky přímo miluju. Asi víc ty tradiční – z českých Šíleně smutnou princeznu, Jak se budí princezny nebo Prince a Večernici. Samozřejmě i klasické kreslené disneyovky… Takže o Vánocích to u nás doma jede, je to jediný čas v roce, kdy je stále zapnutá televize. Mezi naše oblíbence patří taky opakované komedie jako třeba Pelíšky nebo remixy na písničky z Popelky a Mrazíka. Snažíme se samozřejmě stihnout i novou štědrovečerní pohádku. Letos budu asi nervózní, ale těším se…

Budete mít trému? Klíč svatého Petra je přitom už vaše třetí pohádka, je to tak?

Vlastně ano. Před sedmi lety jsem dělala kompars v pohádce Slíbená princezna. Vloni jsem si zahrála alchymistku v Princezně zakleté v čase 2, což byl příběh ve stylu fantasy. Tam jsem čarovala a bojovala. Takže Klíč svatého Petra je první pohádka, kde jsem opravdová princezna, a jde o velkou roli.

O čem je?

O jedné krádeži, zamilovaném vodníkovi a protřelé dvojce kancléřů. Vrací se myslím k tradičním pohádkám, je v ní dobrodružství, hodně se řeší, do jaké míry má člověk dobré srdce, a jak hodnotit, když udělá něco špatného, ale s dobrým úmyslem… Nechybí humor, původně nedominoval, ale hodně ho tam dodali Sabina Remundová, David Novotný a hlavně pan Nárožný, který hraje krále. Často během natáčení improvizoval, měnil si dialogy, čímž nás ostatní docela odbourával.

Ovšem naučil mě, že se nesmí nic brát úplně vážně, že je fajn si pořád trochu hrát. Třeba ve scéně, kdy si mám jako princezna vybrat nápadníka, říkám nešťastně: Vždyť já je ani neznám. On to odlehčil a přidal: Ále, láska pro blázna páska! Jsem zvědavá, která verze tam bude.

Jak byste popsala svou postavu?

Moje princezna Viola je podnikavá. Vrací se ze studií a všichni očekávají, že se naučila, jak být krásná, že bude umět malovat, hrát na nástroje. Jenže ji zaujaly předměty jako právo, hospodářství, matematika – a chce otci pomáhat vést království. Zároveň je to mladá holka, která ještě nebyla zamilovaná a neumí se úplně orientovat ve světě vztahů.

Máte s ní něco společného?

Určitě psa, my máme dvě teriérky a u táty strakáče. Jsem stejně jako Violka hodně zvídavá, a kdybych byla v její pozici, asi bych se podobně oblékala. Viola nosí zlaté šaty poseté růžemi, což mi připomínalo kostým Belly z disneyovky Kráska a zvíře. Další byly inspirované svatební halenkou Audrey Hepburnové, což je moje oblíbená herečka.

Točilo se mimo jiné na zámku Sychrov a to je moje srdcové místo – jezdíme poblíž na chalupu, vyrůstala jsem tam. Našla jsem fotku ze Sychrova, když mi byly dva roky. Dá se říct, že ta pohádka je pro mě osudová, odehraje se v ní řada věcí, které mám spojené s minulostí. Navíc jsem zjistila, že pan Nárožný se kamarádil s mým dědou…

Čili zápasníkem a kaskadérem Karlem Engelem, který založil s pány Srstkou a Tomsou první československou kaskadérskou společnost. Jste po něm?

Rozhodně jsem nebyla jen tichá holčička s panenkami. Všude jsem vlezla, lítala jsem po lese, jezdila na koni. Děda nám rád ukazoval odborné chvaty – přímo na nás, takže jsem trénovala, jak je přijímat i dávat, byl to svým způsobem kurz sebeobrany. Učil nás překonávat překážky, vyskočit z (pomalu) jedoucího auta a tak. Co po něm určitě mám, je odvaha, nebojím se. Vím, že i kaskadéři jsou jištění a v bezpečí, vědí, co dělají, a navzájem se hlídají.

Já sama jsem už dělala před kamerou pár kousků bez dublérky, když se mi zdá, že to zvládnu, jdu do toho. V Princezně zakleté v čase 2 jsem se naučila bojovat se srpem – jak s ním sekat a házet, učila jsem se i padat. A na jaře jsem točila americký hororový seriál Suburban Screams, kde mám jednu topící scénu.

V Klíči svatého Petra jste taky měla mít dublérku, ale odmítla jste ji.

Ano. I zde se jednalo o scénu spojenou s vodou a dostala jsem ji přidělenou. Což mě zrovna nenadchlo. Nakonec se ale zjistilo, že to s dubléry ani nejde, protože budeme v celé scéně všichni detailně vidět. Museli jsme, chtě nechtě, do vody, ale byl to aspoň nový zážitek, zkusila jsem si, jak těžké jsou mokré princeznovské šaty. Naštěstí se točilo v létě. Přesto voda zrovna teplá nebyla. Zato svítilo sluníčko, já nebyla namazaná ochranným krémem a scénka se trochu protáhla, tudíž se stalo, že jsem se připálila ve výstřihu. Takže musela nastoupit hodně šikovná maskérka, naštěstí jsem takovou měla.

Asi pro kondičku hodně sportujete, k čemu máte nejblíž?

Děda byl velký sportovec, já ne. Zkoušela jsem sice pro zábavu milion sportů, ale u žádného jsem nevydržela dlouho. Moje hlavní pohybové schopnosti se ubírají směrem k tanci, což děda paradoxně neuměl, nezvládal rytmus.

Baví mě společenský tanec, roky jsem tančila docela hodně. Teď jsem se zájmem sledovala StarDance a fandila své kamarádce Darije Pavlovičové. Moc by mě lákalo si tam zatančit, je to mé tajné přání.

Jak přijali vaše směřování rodiče?

Pracují oba ve světě medicíny. Máma je vystudovaná toxikoložka a dnes má obchod s přírodními léčivy, táta vede farmaceutickou firmu. Ale máma se díky nám, dětem, pohybuje i v oblasti kultury. Je pravda, že ze mě dlouho zkoušeli mít zubařku. Jenže mě vždycky lákalo hraní a zpívání…

Rozseklo se to v jedenácti, kdy jsem díky sestřenici, která chodila na dramaťák, zkusila nějaký monolog – a ona byla nadšená, že bych prý byla dobrá herečka. Řekla jsem to mamce, ta mě zapsala do agentur a začala jsem chodit na castingy. Kromě filmování jsem se dostala do sboru vinohradského divadla, kde účinkuju dodnes.

Brzy přišly seriály…

První větší roli jsem si zkusila ve čtrnácti v Ohnivém kuřeti. Pak se to začalo nabalovat: videoklipy, studentské filmy, epizodní role… A od šestnácti jsem se zabydlela v Ulici coby Kristýna Voláková. Její linka je opravdu pestrá. Odešla z domova za klukem, který prodával marihuanu. Změnila image do punku, pak se ale rozešli, což těžce nesla. Zkusila studovat vysokou školu, adiktologii, z té ovšem odešla a začala mít sama úzkostné stavy. Hledala pomoc u terapeutky, hraje ji Jitka Schneiderová, ta se ale ukázala jako manipulativní ezošmejdka. A tak s ní začala bojovat.

Už jsem se s Kristýnou za těch pět let sžila a některé osudové linky včetně bolestného rozchodu prožívám podobně – dřív nebo později. Jako by scenáristé vyčíhali něco z mého života. Jsem stejně paličatá a bojovná jako ona, ale klidnější a přemýšlivější. Kolikrát si po vypjaté scéně řeknu: To je přece koza! Přitom vím, že je pod povrchem citlivá, spolehlivá a pracovitá.

Vy sama jste mezitím odmaturovala a chvíli studovala vysokou školu. Proč jste odešla?

Původně jsem se hlásila na filmovou vědu na FF UK, jenže jsem skončila první pod čarou. Chtěla jsem rok pracovat a připravovat se na další přijímačky, zrovna jsem dělala dálkově workshop na newyorské filmové škole, ale rodiče řekli: V žádném případě, musíš mít pevnější režim. Tak jsem zvolila soukromou literární akademii, která ještě dobírala studenty. Jenže se mi sešla spousta projektů, natáčení a ve škole jsem se objevila reálně třeba pětkrát. Tehdy už rodiče rezignovali, viděli, že jsem schopná se uživit herectvím a myslím to vážně.

Kterou roli berete jako zásadní, která vás nakopla, nejvíc naučila?

To je těžké vybrat. V poslední době určitě Ema ze seriálu o teenagerech Sex O’Clock. Otevřeně se tam mluví o sexualitě, o poznávání, omylech i řešení problémů mladistvých. Ema v šestnácti otěhotní a neví, co dělat, šlo o náhodnou známost, ten kluk ji ani dítě nechce. Prochází velkým vnitřním bojem, potřebuje si v sobě udělat pořádek. Přitom rodina do ní hučí, jak se má zachovat, ale nikdo si nechce vyslechnout její názor.

Ta postava mi pomohla v přerodu z dítěte a dětských rolí do světa dospělých. Nebo přesněji do dospělého přístupu k hraní. Pomohlo mi i to, že jsme natáčeli tři měsíce v kuse ve Zlíně, kde jsem neměla zázemí a plně se soustředila.

Nechybí vám přece jen někdy herecké vzdělání?

Myslím, že škola pro herce potřeba není, neměnila bych, díky gymplu mám možná širší rozhled. Klíčové je, že herecké školy v Česku jsou zaměřené na divadlo, takže výsledným produktem je primárně divadelní herec. Filmová práce, která mě baví a zajímá nejvíc, je trochu o něčem jiném. V budoucnu by mě možná lákalo herectví i z pohledu scenáristy, takže FAMU…? Zatím jsou to jen úvahy a není čas. Věřím, že pokud člověk má něco dělat, najde si k tomu cestu tak jako tak.

Ale divadlo, pokud vím, taky hrajete?

Jsem pořád v Divadle na Vinohradech, třeba v představení Danny Smiřický. Tam taky pracuju s dětskými herci, připravuju je na pobyt na jevišti. Naposledy pro hru Bach a synové. A se spolkem NES8 jsme měli naopak premiéru konverzačky Casting. Napsala a režírovala ji kamarádka Marie Rezlerová a hrajeme v ní čtyři holky v pražském divadle Sen. Je to naše úplně první hra a zdá se, že budeme pokračovat. Baví mě i praktická stránka věci, teď dáváme dohromady webovky a pronikáme do tématu peněz.

Máte nažito mnohem víc než vaši vrstevníci. Kdo tvoří váš okruh přátel?

Ten je velmi různorodý, základ tvoří spolužáci z gymplu, s nimiž řeším osobní emoční záležitosti. Zároveň mám spoustu přátel, kterým je třicet plus. Já se cítím někde mezi, ale to se mi právě líbí a dokážu se v tom celkem dobře orientovat.

Co je váš nejoblíbenější relax?

Určitě tanec, zavřu se v pokoji a vytancuju se z únavy nebo trablů do radosti. Taky chodím na dlouhé procházky po lese, maluju, píšu básně a lyrické povídky. Nebo si pustím film, baví mě Anne Hathaway, Anya Taylor Joy, Daisy Edgar-Jones, mám to různé. Hledám. Líbí se mi třeba nostalgický Millsův film Ženy 20. století, což je takový coming of age (proces dospění, dozrání – pozn. red.). Ale taky Jarmuschův thriller Ghost Dog. Obecně mám ráda snímky, které ve mně něco zanechají, ať je to smutek, štěstí, vděk…

Jaké máte plány, předsevzetí a sny do příštího roku?

Vyloženě předsevzetí si nedávám. Věřím, že pokud chce člověk něco změnit, nemusí čekat na nový rok, ale může začít kdykoliv. V lednu odjedu zase do Zlína, kde se bude točit pokračování Sex O’Clock. V osobním životě nemám potřebu najít si rychle partnera, i když život a sdílení ve dvou je fajn. Zatím jsem se obvykle sblížila s „hodnými chlapci“, kteří byli pečující, žádní frajeři. Většinou žili nebo odjeli studovat do zahraničí, takže vztah skončil kvůli vzdálenosti.

Ale naučila jsem se být v pohodě i sama. A až to jednou cinkne, tak to cinkne. Třeba se ve třiceti odstěhuju do Chorvatska, pořídím si chatičku, kozy a rodinu… Zatím jsem šťastná tady a teď. Jen se chci příští rok zlepšit v zahradničení, to mi nejde.