Sára Affašová: Jsem přesvědčená, že jsem si partnera vybrala správně

Na Instagramu jsem vás několikrát viděla v bílé paruce. Bylo to kvůli roli?

Ano, měli jsme nedávno premiéru, kterou režíroval ukrajinský režisér Oleksij Doryčevskyj. Bylo to v rámci programu Imagine Ukrajina, kde se realizují ukrajinští umělci, kteří se teď nemohou věnovat svému řemeslu doma na Ukrajině. Inscenace má hodinu a čtvrt a jmenuje se Jak umět krást.

Je třeba i o tom, že Gogol nebyl Rus, ale Ukrajinec a Rusko si ho přivlastnilo, a takových osobností je víc. Máme tam na sobě bílé krátké paruky a vypadáme trochu jako z japonského soutěžního pořadu.

Uvažovala jste někdy o změně barvy vlasů?

Popravdě moc ne. Když jsem si zkoušela paruky, zjistila jsem, že mi nesedne žádná jiná barva než moje přírodní. Ale vždycky jsem chtěla být nakrátko ostříhaná. Můj tatínek je Arab a v Sýrii, odkud pochází, mají moc rádi dlouhé vlasy. A u dětí zvlášť.

Tři měsíce jsem za ním chodila a v jednom kuse ho přemlouvala: „Tati, tati, prosím!“ Nakonec mi dovolil se ostříhat a to byl pro mě úspěch. Měla jsem vlasy pod zadek a po ostříhání už jen po ramena. Ale teď už na ostříhání úplně nemám odvahu. Martinovi se taky líbí dlouhé vlasy, asi jako většině mužů. Takže se aktuálně ostříhat neplánuju, ale někdy to asi přijde.

Bílá paruka je fajn, ale dovedete si představit, že byste kvůli roli musela třeba ztloustnout jako Renée Zellwegerová kvůli Bridget Jonesové?

Přijde mi velmi zajímavé a myslím, že se to u nás moc nedělá, že se herec musí nějakou dobu na roli připravovat. A klidně kvůli ní něco obětuje, váhu, vlasy, nebo se musí něco nového naučit. Hrát basketbal nebo jezdit na vodě, tančit. U Zátopka se Václav Neužil učil běhat, to víme. Ale jinak je takových příležitostí myslím docela málo.

V Americe je dost běžné, že se herec třeba rok soustředí a připravuje na roli. Nedělá u toho jiné projekty, nechodí každý večer do divadla. Pro nás je to limitující, nikdo se na rok nezastaví, aby se připravoval na roli.

Když se řekne Smrt obchodního cestujícího, co se vám vybaví?

Začátky toho, kdy jsem poznala Mirka (Miroslava Donutila) i Martina. Tedy Mirka jsem poznala dříve než Martina.

Smrt obchodního cestujícího byla moje první inscenace ve stálém angažmá. Hraju tam maličkou roli ve dvou scénách, ale to představení mám moc ráda. Je to dobrý kus.

Aby ne, když jste se při jeho zkoušení seznámila se svým budoucím manželem.

Ano, ale my byli nejdřív kamarádi. Nebylo to tak, že bychom se viděli a zamilovali se do sebe. To vůbec ne. My spolu nejprve hráli a povídali si. Až po delší době, když jsme zkoušeli Vojnu a mír, přeskočila jiskra.

Městská divadla pražská jsou moje první angažmá, ale už ve čtvrťáku na DAMU jsem tu začala zkoušet inscenaci Neviditelný od režiséra Františáka. Zájem o ni je stále velký. Je to silné drama, surové. Na lidi má dopad. Je to tíživé, ale dobré.

Jsem ráda, že mám angažmá právě v tomhle divadle a že jsem se nakonec rozhodla stát se herečkou. Chodila jsem totiž na osmileté gymnázium a dlouho jsem nevěděla, co budu dělat. Měla jsem ráda spíš biologii a chemii, z humanitních věd hlavně češtinu.

Šly vám přírodní vědy?

Myslím, že jsem byla celkem dobrá, hlavně na biologii. Maturovala jsem z chemie, biologie a literatury. Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu na molekulární biologii a biochemii organismů. Strávila jsem tam jeden semestr a zjistila, že to úplně není pro mě.

Táhlo mě to k divadlu, o kterém jsem si myslela, že to bude jen taková bokovka. Že to bude koníček, o kterém jsem si nebyla jistá, zda se mu chci naplno věnovat. Nicméně jsem se nakonec přihlásila na DAMU. Od malička jsem si chtěla hrát.

Moje práce není stereotypní, nejsem člověk, který by mohl dělat opakovaně něco pořád dokola. Jsem ráda, že mě každý den čeká něco jiného.

Mladých a krásných hereček je spousta, ale molekulárních bioložek ne. Nelitujete někdy?

Občas mě zamrzí, že už si toho tolik nepamatuju. Bývaly ve škole časy, kdy jsem si připadala mnohem chytřejší než dnes. Čím jsem starší, tím je to horší. Trochu lituju, že neumím něco faktického. Odborné znalosti už nemám, ale divadlo miluju. Ono se dá dělat jen z lásky. Pro peníze opravdu ne.

Jak se dívali rodiče na to, že místo seriózního výzkumu jste šla k divadlu?

Tatínek to nevnímal úplně pozitivně. Mamka jo, ta mě podporovala, ale taťka s tím měl problém. Aby nemusel svým kamarádům říkat, že jsem herečka, tvrdil, že jsem režisérka. To pro něj byla serióznější práce. Ale když jsem byla trochu úspěšnější a začala natáčet, změnil názor. Viděl, co mě baví, a přijal to.

Tleská vám?

Nastalo to, když přišel na absolventské představení. Tam jsem poprvé viděla, že je na mě hrdý. To bylo krásné.

Fotky na Instagramu vám často lajkuje Jasmína Affašová. To je sestra, předpokládám…

Ano, mladší.

Sourozenců však máte víc, že?

Mám dva starší bráchy od maminky z prvního manželství. Pak vlastní sestru Jasmínu, té je dvacet. Je tanečnice. Tatínek chtěl mít lékařku a právničku a má herečku a tanečnici. Je tedy asi nadšený, že. (směje se) Ale sestra studuje diplomacii. Táta je znovu ženatý a v Sýrii má čtyři další děti.

Znáte se s nimi?

Ano, znám. Kromě posledního, to je roční miminko. Se všemi ostatními jsem se už viděla. Tatínek žije na střídačku tady i v Sýrii, rodinu má tam.

Vy jste tam byla naposledy, když vám byly čtyři. Plánujete to změnit?

Ano. Moje sestra Jasmína tam byla minulé prázdniny. A já bych se tam taky chtěla jet podívat. Naplánovali jsme si s Martinem, že bychom se tam po svatbě jeli podívat.

Teď už vás Sýrie zajímá?

Už ano, ze vzdoru jsem vyrostla. Docela mě mrzí, že neumím arabsky. Táta na mě arabsky mluvil, když jsem byla malá. Něčemu trošku rozumím, zdaleka ne všemu. Ale mluvit neumím. Škoda, mohla jsem umět další jazyk. To si ale člověk uvědomí až v dospělosti.

Byla jsem vzdorovitý puberťák. Musela jsem si k tomu najít cestu. Teď už mě to zajímá, ale zase není čas sebrat se a odjet.

Máte v Sýrii babičku?

Prarodiče už tam nemám, ale spoustu tet, strýců a bratranců a sestřenic. Rodina je velká a moc ji neznám.

Se svým přítelem Martinem Donutilem plánujete svatbu. Kdy?

V létě.

Jak proběhla žádost o ruku?

Proběhla v New Yorku na Times Square. Bylo to krásné a romantické. Byl to poslední den našeho pobytu a my se byli podívat na Broadwayi. Pak jsme se stavili v hotelu a šli se rozloučit s městem. No a na Times Square Martin poklekl a požádal mě o ruku.

Veřejně?

Nemám pocit, že by na nás někdo koukal. A pokud jo, moc jsem to nevnímala, protože jsem vnímala jeho. Byla to rychlovka, řekla jsem ano skoro dřív, než poklekl. (směje se)

Pro některé páry sňatek není důležitý. Říkají, že papír nepotřebují. Proč vy ano?

Pro nás je to důležité spíš z duševního hlediska, že si něco veřejně slíbíme, i když vnitřně jsme si to už vlastně slíbili dávno. Je to takové pozvednutí vztahu na vyšší úroveň.

Jak probíhají přípravy na svatbu?

Měla jsem přípravy na premiéru, Martin taky. Do toho zaskakuju za kolegyni, a tak není úplně moc času. Ale místo jsme už vybrali a šaty taky. Ostatní děláme operativně. Sehnali jsme si koordinátorku, která nám pomáhá, a to ušetří spoustu práce. Necháváme to hodně na ní.

Bude to komornější svatba nebo velká veselka?

Komornější, rodina a pár kamarádů.

Jak to vyřešíte se jménem?

Pořád nevím. Jsem se sestrou a maminkou jediná v republice. Jako umělecké bych si tedy radši nechala to svoje. Ale vím, že pro Martina je důležité, abych měla jeho příjmení. Takže si to nechám pro sebe, dokud to nějak nedopadne.

Jaký je Martin partner?

Velmi vtipný a chytrý. To je pro mne důležitá kombinace. Humor a inteligence jsou něco, co jsem u mužů vždy hledala. U něj je to ve vrchovaté míře. Je milující a je mi oporou. Obrovskou. Má se mnou trpělivost, dokáže se mnou správně komunikovat, když se objeví nějaký problém. Mám tendenci se uzavřít do sebe, i přesto se mnou mluví. Tak dlouho, dokud se to nevyřeší a je zase čistý vzduch. Zkrátka to se mnou umí.

Pro mě je úžasný partner a jsem přesvědčená, že jsem si vybrala správně. Že si ho chci vzít a žít s ním do konce života.

Jaké bylo seznámení se slavným tchánem?

Jak jsem říkala, seznámili jsme se dřív než s Martinem. Na první čtené zkoušce Smrti obchodního cestujícího. Mirka jsem vnímala jako kolegu. Uvítání do rodiny bylo krásné, oba jsou úžasní, i Mirek i Zuzka, Martinova maminka. Je skvělá a jsem moc šťastná, že máme v rodině nadprůměrně dobré vztahy. Tak to má i Martin s mými rodiči. Máme štěstí.

Trému jste před tchánem neměla?

Protože jsme se seznámili dřív, než to měl být můj budoucí tchán, už jsem to tak nebrala. Znali jsme se z divadla, a tak jsem trému neměla.

Stěžovala jste si trochu, že vás s Martinem neobsazují společně, a vy byste si spolu tak rádi zahráli. Už se to změnilo?

Ano. Teď budeme společně dokonce točit seriál a zahrajeme si tam všichni tři i s Mirkem. S ním ani s Martinem jsem ještě nikdy nic netočila, takže jsem zvědavá, jak nám to půjde. Jak bude fungovat chemie před kamerou a jak budeme sehraní.

Jdete se někdy s tchánem poradit?

Ano, někdy se radíme. Tchán má tolik zkušeností, že je schopen mně i Martinovi poradit, co se týče rolí. Povídáme si o tom často, a pokud máme problém, vždy nám navrhne řešení. Je moc fajn, že s ním máme tak velký prostor pro konzultaci.

Jaká je vaše další meta? Hollywood?

Chtěla bych dostat šanci ve filmu, kde by se mnou byl režisér ochoten pracovat před kamerou. Nejen dostat text a pak ho zahrát. Chtěla bych si projít zkušeností, kdy mi režisér dá důvěru a bude na mě mít čas.

Diskutujete s režiséry nebo plníte zadání?

Když je mi všechno jasné, splním to, nebo se o to pokouším. Ale pokud mi to jasné není, chci vědět, proč to po mně režisér chce. Potřebuju znát hereckou motivaci.

Máte nějaký herecký zvyk nebo talisman?

Nemám. Před premiérou se ale musíme všichni pokopat a říct tfuj, tfuj, čert tě vem. To je tradice, co se nesmí vynechat. Ale svůj osobní zvyk nemám.

Martin odpočívá u počítačových her. A vy?

Už mě k nim taky strhnul. Ale rádi chodíme na procházky, to milujeme. Těším se, až odjedeme na Vysočinu, kde budeme chodit do lesa a vařit si. To nás taky moc baví. Já třeba natrhám šípky a udělám z nich omáčku, Martin udělá maso. Nebo domácí krokety.

A když je čas, ráda maluju. Taky tancuju, i když už jsem dlouho pořádně netancovala. Ale aspoň na to malování si trochu času najdu. To je pro mě totiž skutečný relax. Maluju všechno možné, co mě zrovna napadne.

Kdo je ještě ve vaší rodině umělecky nadaný, když vy i sestra máte k umění blízko?

Maminka vždycky uměla tancovat a podle mě má umělecké sklony. Ale je učitelka, teta i sestřenice taky, takže profesně jsme spíš rodina učitelská než umělecká.