Sanitka je můj životní projekt, říká Jiří Adamec a sní o prvním celovečeráku

Majitel práv na její pokračování, slovenský producent Ján Kováčik se rozhodl režisérský post nabídnout Filipu Renčovi. Ten to však odmítl. Jiří Adamec v rozhovoru pro Novinky vyjádřil Renčovi vděčnost za jeho kolegialitu. Sanitku označil za svůj životní projekt a zájem o režii jejího pokračování potvrdil. O úvahách Kováčika o změně režiséra prý již delší dobu věděl a i proto říká: „Pro mě je ta situace v tuto chvíli poměrně dost složitá“.

To, že Filip Renč nepřijal nabídku pana Kováčika je pro mě samozřejmě velmi příjemné zjištění, ale já jsem - upřímně řečeno - od něj ani nic jiného nečekal. Vím, že je to slušný člověk a některé věci se v profesi prostě nedělají. Protože se vám to jednoho dne vrátí.

Sanitka je dítě dvou rodičů, scénáristy Jiřího Hubače a režiséra toho projektu, tedy také mé. Samozřejmě, mám Sanitku strašně rád jako svůj životní projekt a bylo by mi líto, kdybych to nedělal.

Užívám si sledovanosti premiérových dílů Pojišťovny štěstí, která osciluje kolem dvou miliónů diváků, což je velmi příjemné při páté řadě seriálu. A pokud jde o práci, starám se o Miss České republiky. 10. dubna vysíláme vyhlašovací večer na ČT1 a na STV1, protože děláme soutěž společnou s českými a slovenskými krásnými dívkami. Takže je to vlastně Miss Česko-Slovensko.

A samozřejmě čekám, jak to dopadne se Sanitkou. Jestli Sanitka bude projekt, který se mě bude týkat. Pracuji také na projektu, jenž by možná mohl znamenat můj filmový debut. Takže bych ve svých 62 letech mohl natočit svůj první celovečerní film do kin.

Jsem v tomhle případě dost pověrčivý, a z toho důvodu se tedy bojím o filmu hovořit, abych to nezakřikl. Celovečerní film je strašně moc komponentů, které do sebe musí zapadnout a mám obavu, že bych mohl tuhle šanci zaplašit. Doufám, že přijde čas, kdy vás s největší radostí pozvu na první natáčecí den.

To jsem byl ve třetím ročníku na divadelní fakultě a ten pořádný debut byl v dobré české detektivce „Vím, že jsi vrah“. Hrál jsem polymorfního psychopata, který vraždí ženy a moc se mi ta role líbila.

Pravda je, že to je choroba a člověk, který jí trpí koná věci, za které nemůže, protože se v tom okamžiku ocitá v situaci, kterou neovládá, ale ona ovládá jeho. O tom, jak nemoc vypadá, a jak se projevuje, jsem se dozvěděl od psychiatrů U Apolináře. Byl jsem mladej kluk, student herectví a vzpomínám si, jak jsem prožíval okamžik, kdy jsem projížděl branou barrandovských ateliérů. Co se děje v takovém klukovi, který studuje herectví, si neumíte představit.

Zjistil jsem, že v sobě nemám tu spontánnost, kterou potřebuje herec. Dokonce bych řekl - jistý druh zdravého exhibicionismu. Zjistil jsem, že se neustále kontroluji a o tom, co dělám, přemýšlím - a to je špatně. Protože pak chybí to, co je na herectví nejcennější, a to je přirozenost. Měl jsem pocit, že mi to chybí, že mám nějaký blok. A přesto, že jsem herectví úspěšně vystudoval a odpromoval a dokonce jsem hrál v Divadle za branou, věděl jsem, že to není úplně to, u čeho bych byl šťastný. Naštěstí jsem na koleji v Hradební ulici bydlel s klukama, kteří studovali FAMU, a to mě okouzlilo. Takže jsem přišel na to, že bych mohl stát na druhé straně kamery.

(Smích) To je úplně něco jiného! Být spontánní za kamerou, uvolněný, přirozený, je něco úplně jiného než před kamerou. Radost z toho být před kamerou je dar, který je daný nepatrnému množství lidí. Takoví ti nadšenci, co se těší, až se rozsvítí světýlko, takových je fakt málo. A na těch je vidět, že je tam něco, co jim dal pán Bůh. To se nedá naučit, to se nedá nikde koupit, to prostě musíte dostat do vínku. A jakmile dostane člověk s touhle ambicí do vínku nějakou brzdu, je to špatně.

Pokud jde o mimopracovní věci, žiju úplně senzačně. Jsem naprosto spokojený. Kdybych se nestyděl, tak řeknu, že jsem nadšený. Samozřejmě, že to musím zaklepat. Teď navíc začalo svítit sluníčko a na zahradě začíná vyrůstat nová tráva - a to je prostě úžasný.