Sandra Pogodová: Papír ze školy z vás herce neudělá

Co si pamatuji, tak ano. Už v dětství jsem měla potřebu se předvádět. Neustále jsem na sebe strhávala pozornost a dost jsem si to užívala.

Je pravda, že základní škola pro mě byla hodně náročná. Byla jsem hyperaktivní dítě a vydržet tři čtvrtě hodiny v lavici a poslouchat výklad byl pro mě nadlidský úkol. Na druhém stupni jsem už chodila za školu, nebyla jsem zkrátka studijní typ. Naštěstí mě za školu následovalo i pár spolužáků, takže jsem v tom rozhodně nelítala sama.

Můj typ je výhodou zhruba od třiceti let výš. Pro dvacetileté holky se většinou píšou role naivek, princezen, a to opravdu nebylo nic pro mě. Nikdy jsem neměla dostatečně pěkný a prostoduchý výraz.

Táta měl s Pavlem Dostálem v Olomouci autorské divadlo, psali muzikály. Začínali tam třeba Hanka Maciuchová, Honza Kanyza. Měli úspěch, jezdili na festivaly do Londýna nebo do Benátek. Maminka vystudovala dětskou psychologii, ale má k divadlu a vůbec k umění taky velmi silný vztah.

Spíš to byl omyl. Mamča se po letech přiznala, že vůbec nepočítala s tím, že se na konzervatoř do Prahy dostanu.

O tom právě rozhodla maminka. Myslela si, že v Praze nemám šanci, že jí zůstanu v Olomouci pod dohledem. Já si to ostatně myslela taky. Když mě přijali, byly jsme obě v šoku.

Při absolventském představení se většinou hraje nějaká klasika, ale v našem ročníku se zdramatizovala knížka – Proč bychom se netopili. Bylo to ryzí peklo. Stáli jsme na jevišti, přivázaní po dvojicích provázkem (jakože loď), v ruce měli pádlo. Říkali jsme texty a do vzduchoprázdna zabírali pádly. Bylo to fakt něco neuvěřitelného. Já jsem samozřejmě zkoušení různě bojkotovala.

Po generálce bylo jasné, že tuhle hrůzu nemůže vedení školy vypustit do světa, a tak se premiéra zrušila. Ovšem následně se hledal viník, aby se nezdar podložil dostatečným důvodem. Byla jsem tzv. na ráně, ředitelství si mě pozvalo na kobereček a já se zachovala velmi impulzívně. Poslala jsem je do háje a řekla jim, že mně to na triko nehodí. No a asi za čtrnáct dní mi přišel písemný vyhazov ze školy.

To víte, že nebyli nadšení, ale nemohli nic dělat. Byla jsem plnoletá, vydělávala jsem si a žila podle sebe. Naštěstí se dnes po těch letech ukázalo, že nějaký papír ze školy z vás herce neudělá, takže ten vyhazov rodiče ani mě už nepálí.

Najednou mi došlo, že nejsem šťastná, že už mě dosavadní život nebaví, neuspokojuje. Cítila jsem silnou potřebu změny. A já dělám většinou radikální řezy, takže když změna, tak totální. Proto jsem se rozhodla na rok odjet do Ameriky. Když jsem se v červnu 1999 vrátila, našla jsem tu partu, kterou jsem opustila, nezměněnou. Posunula se o milimetry dál, zatímco já jsem za ten rok udělala obrovský osobnostní skok.

V Americe jsem si uvědomila, že jsem Evropanka, že mám úplně jinou kulturu, jiný žebříček hodnot. Před odjezdem jsem chodila s jedním americkým muzikantem, i proto jsem to tam chtěla zkusit. Dnes vím, že bych v Americe nemohla žít.

Celých třináct měsíců! Starala jsem se v rodině o tři kluky a po čtyřech měsících jsem to chtěla zabalit. Ti kluci byli klasičtí američtí nevychovanci a měla jsem s nimi dost práce. Výborná antikoncepce.

Tohle vůbec neřeším. Žádné biologické hodiny mi netikají, nebo je minimálně neslyším.

Ani jsem nevěděla, že už jich mám za sebou osm. Helena je pro mě nová hlavně tím, že hraju titulní roli, což je dost náročné. Točím dvanáct hodin denně a do toho hraju v divadle. Ale jsem nadšená, na place jsou moji známí, takže je tam luxusní nálada.

Poprvé jsme se potkali v létě 2011, když jsme točili pilotní díl Heleny. Momentálně jsme ve fázi, kdy si oba společně balíme cigárka ze stejného tabáku, převlékáme se bez problémů společně v kostymérně, říkáme si fórky a vzájemně si pomáháme s rolemi. Ideální stav. Leoš je naprosto čistá, dobrá, čestná duše. Jsem moc ráda, že nás osud svedl dohromady. To, že se s ním skvěle hraje, ani snad nemusím říkat.

Martha je smíšek, a to ve velkém stylu, žádný troškař. Navíc má ohromně nakažlivý smích. Když se jednou namotáte, tak máte co dělat, abyste se zase uklidnila a byla schopna hrát dál. Její smysl pro humor mě moc baví.

Kamarád do deště II byl můj první film, pak jsem s ním dělala dva díly z trilogie Byl jednou jeden polda. Ale to není moje první zkušenost s kamerou. Předtím jsem točila pohádku v České televizi a také hraný, výchovný film o antikoncepci pro osmé a deváté třídy. To je mimochodem perla, kterou mám schovanou na videu.

Film se jmenoval AntiAnna a hrálo v něm dost známých lidí – Karel Smyczek, Leoš Suchařípa, Eva Holubová, Linda Rybová, Ivana Jirešová, Honza Zadražil. Mně bylo tenkrát šestnáct let. Eva Holubka představovala vychovatelku na internátě a přála bych vám slyšet, jak říká větu – Kondom, děvčata, je náš kamarád.

Juraje ráda pozoruju při práci. Má ohromnou fantazii, je nesmírně milý a je příjemné s ním točit. S ním budu pracovat kdykoliv.

Bože můj, nikomu nic takového nepřeju. Je to velice smutná záležitost pro obě strany.

Shodou okolností oba filmy mají pokračování. Líbáš jako ďábel je právě v kinech a v srpnu se má točit pokračování Doktora od jezera hrochů. Na to se moc těším.

Po pravdě řečeno netoužím. I když si to nepřipouštím, tak ve mně něco z role vždycky zůstává. A nosit si v sobě depresi z nějaké tragické postavy se mi zrovna nechce. Já beru svoje zaměstnání jako zábavu a díky tomu mi nevadí, když mě nějaké role minou. Ráda je přenechám jiným, kteří si je zahrají s chutí a budou za ně vděční.

Eliška Balzerová se vždycky podílela na vedení divadla, takže jsem v klidu. Hlavně si myslím, že bude možnost spolupracovat s jinými režiséry. Těším se, koho přivede. Novým uměleckým šéfem je Pavel Šimák a toho znám od sedmnácti let ještě z konzervatoře.

Jógu, squash, brusle, plavání, koláže i muziku nestíhám. Nemám ani čas si číst. Neustále se učím texty. První čtyři měsíce letošního roku jsem měla nacpané prací. Tak uvidíme, jak proběhne léto. Doufám, že si odpočinu.

Mám svoji kamarádku, kartářku Hanku. Jezdím za ní do Pardubic už čtyři roky. Musím říct, že je moc dobrá. Chodím si k ní utřídit myšlenky a srovnat priority. Pro mě je to, jako bych byla na návštěvě u psychologa.

To si nechám pro sebe.