Sandra Pogodová: Každý si budoucnost tvoří svými myšlenkami

Všechno přitom začalo tak slibně. Po předchozím nevydařeném vztahu měla herečka, známá zejména svou rolí sestřičky v seriálu Velmi křehké vztahy, chvíli pocit, že potkala muže, s nímž založí rodinu a přestěhuje se z města do domku na vesnici. Právě o tom sní dnes čím dál víc.

Jenže happy end se nekonal. Ondřej, s nímž Sandru seznámil její kamarád hudebník Roman Holý, jí z pracovní cesty po USA napsal e-mail na rozloučenou. „Myslela jsem, že se mi to zdá, že mám halucinace. Za prvé jsem vůbec nechápala, proč se rozcházíme. Nestihli jsme se ani pohádat. Za druhé ten způsob, jakým to můj přítel udělal, je pro mě naprosto nepřijatelný. Řešit zásadní věci přes e-mail nebo telefon je dle mého názoru srabařina první kategorie.“

Co jsme si však jako ženské vychovaly, to prý máme. „České ženy si často myslí: hlavně nebýt sama. Je jedno, koho mám vedle sebe, hlavně že mám komu vyprat ponožky. To se pak nesmíme divit, že si na nás pánové zajezdí jako na tříkolce.

U nás si vysvětlujeme feminismus tak, že ženy chodí do práce, starají se o domácnost, vychovávají děti a ještě se snaží vypadat svěže a sexy pro svého muže. Já říkám: Haló! Je tohle normální? Když už chceme přejímat západní způsob života, tak se vším všudy. Takže by naše ženy měly mít peníze na paní na úklid, na hlídání dětí a pak můžou klidně chodit do práce a večer být doma relativně odpočaté, příjemné a milé na svou druhou polovičku.“

Nyní herečka spřádá plány, jak si domek se zahrádkou někde za Prahou pořídí sama. Nejdřív si ho prý nakreslí, čímž vlastně naprogramuje své podvědomí, a jednoho dne na něj pak určitě natrefí. „Tak to funguje, protože každý si budoucnost tvoří svými myšlenkami. Děti bych už taky klidně mohla mít, ale ty si sama z prstu nevycucám. Kdyby to však šlo, nebylo by to špatný! Až to přijde, budu doma štupovat ponožky a pár let o mně v herecké branži nikdo ani neuslyší.“

Svých rodičů, kteří spolu jsou už čtyřicet let, si herečka neskutečně váží. Jejich výchovu bere jako absolutní dar, protože jí dali dobrý základ. „Dnes je ale úplně jiná doba a lidé mají tolik možností, že před skutečným životem můžou utíkat vlastně pořád. Ondřej je názorná ukázka. Místo aby minulost vyřešil, radši bude jezdit po světě a myslet si, že tak před ní uteče.“ Sandra je přesvědčená, že šťastnou budoucnost si zajistíme jedině tehdy, když za svoje činy budeme zodpovídat.

„Vzhledem k tomu rozchodu to asi bude znít komicky, ale Ondra byl každopádně zatím to nejlepší, co mě ve vztahu s muži potkalo. Musím to ale brát tak, že přijde jiný, a lepší. Ovšem nerada bych někoho z herecké branže, protože moji kolegové jsou - nic ve zlém - hrozně sebestřední. Já chci od muže především to, aby mi byl oporou a aby mě dokázal rozesmát,“ dodává.

Než potká toho pravého, věnuje se Sandra zatím naplno své práci. Už čtvrtou sezónu hraje v pražském Divadle na Fidlovačce a předtím působila tři roky v Divadle Radka Brzobohatého. Kromě toho ale hostuje či hostovala i na jiných scénách, jako je např. Divadlo ABC, Spirála, Divadlo Bez zábradlí a Ta Fantastika.

V červnu měla v divadle na Fidlovačce premiéru hra Song pro dva, v níž excelovala po boku Lumíra Olšovského. Společně hráli už v inscenaci Hledá se muž. Zn: Bohatý! „Je to zápřah být na jevišti dvě a půl hodiny jen ve dvou, ale je to nádherné představení a dlouho se mi nestalo, abych se po premiéře druhý den vzbudila s pocitem tak dobře vykonané práce.“

V budoucnosti se ale herečka vidí na volné noze. „To by mému naturelu vyhovovalo nejvíc, protože bych si mohla úplně svobodně rozhodovat o tom, s kým a v čem budu hrát, což v nasmlouvaném angažmá nejde. Láká mě to a teď se právě rýsuje, že bychom mohli něco společně nazkoušet s hereckými kolegy ze seriálu Velmi křehké vztahy. Určitě bych dál ráda spolupracovala s Honzou Zadražilem, Zuzanou Dřízhalovou a Rosťou Novákem. Ti jsou moje krevní skupina.“

Herečka si libuje, že díky seriálu poznala dobrou partu skvělých herců. „Je tam opravdu dobré podhoubí a těším se, že něco z našich plánů vyjde.“ Seriál Velmi křehké vztahy Sandře tak trochu obrátil život vzhůru nohama. Už čtyři roky v něm ztělesňuje zdravotní sestřičku Stáňu s pěkně prořízlou pusou, ale se srdcem na správném místě. Netají se tím, že právě tato role jí přirostla k srdci. Další řada Velmi křehkých vztahů se vysílá do letošních Vánoc, ale co bude dál, se zatím neví.

„Kdyby měl seriál skončit, mrzelo by mě to, ale beru to tak, že nějak bylo před ním a nějak bude i po něm. Pomohl mi se zviditelnit a o výhodách pravidelného příjmu z natáčení snad ani nemusím mluvit. Navíc postava Stáni je u diváků velmi oblíbená, takže reakce cizích lidí, když mě někde potkají, je vždycky fajn. Nejčastěji se dozvídám, že se u scén se mnou pobaví a zasmějí, takže myslím, že splnily svůj účel. Přesně to jsme s autorkami scénáře chtěly.“

Scenáristky Jitka a Kateřina Bártů herečku do role Stáni obsadily poté, co s ní na Primě před lety spolupracovaly na seriálu Bazén. Jaký další osud by herečka přála seriálové Stáně? „Má dobrou práci, hodného muže a teď už jí ke štěstí chybějí jenom děti. Co mi scenáristky napíšou, to zahraju a hotovo. Většinou moc neřeším, co hraju, nejdůležitější je pro mě vždycky režisér a kolegové, protože pak je na place dobrá nálada. I když dostanete sebelepší roli, ale máte cholerického režiséra nebo nesympatické kolegy, stejně si tu roli neužijete a jen se těšíte, až bude po natáčení.“

I do filmování se Zdeňkem Troškou se letos v létě pustila právě proto, že slyšela, že spolupráce s ním je vždycky bezvadná. Byla to pravda. Nehledě na to, že slibný byl sám námět - k novému snímku Doktor od jezera hrochů byl scénář napsán podle knížky Miroslava Švandrlíka.

Sandra pochází z Hané a v divadelním prostředí se pohybuje odmalička. Její otec kdysi založil spolu s Pavlem Dostálem (pozdějším ministrem kultury) amatérské divadlo a tam se také seznámil se Sandřinou maminkou. Ta v souboru působila jako herečka, takže Sandra má hraní opravdu v krvi.

„Ve čtrnácti jsem se přihlásila na konzervatoř. Máma mi po letech přiznala, že doufala, že se na konzervatoř do Prahy nedostanu. Bála se, že tak daleko od domova zvlčím, a měla pravdu. Bydlela jsem na internátě a postupně poznávala, co obnáší život ve velkoměstě. Kdyby rodiče byli přítomni mému dospívání, kdy jsem byla jako urvaná ze řetězu, asi by to nebylo dobré. Takhle byli naštěstí mnohého ušetřeni.“

Budoucí úspěšná herečka školu opustila v šestém ročníku nedlouho před absolutoriem. „Už mě tam hrozně štvali, hlavně jejich zamindrákovaný přístup ke studentům. Znáte to, kdo neumí, učí. A já v té době byla rebelkou za každou cenu, takže to nemohlo fungovat.“

Dnes herečka své sklony k rebelii ukájí v hnutí Greenteas, jež bojuje za rovnoprávné postavení květin v naší společnosti. Proto nedávno také předávala květiny členům naší vlády. „Když se ministři dozvěděli, že čekáme před úřadem vlády, jeli zadním vchodem. Květinu si od nás převzal pouze Petr Šimerka a Václav Riedlbauch. No chápete to? Oni už se bojí i převzít si kytku, tak co si o nich má normální občan myslet!“ Sandře se líbí, že v hnutí jde o recesi a vážnou věc zároveň. Přivedl ji k němu moderátor Libor Bouček. „Je to pro mě životabudič, konečně něco, co má trochu smysl.“

Přestože poprvé se na filmovém plátně objevila v roce 1992 v příběhu Kamarád do deště 2 režiséra Jaroslava Soukupa, zatím nejzásadnější zkušeností pro ni bylo natáčení tří filmů s Jurajem Jakubiskem. „Když mi bylo devatenáct, pozval mě na kamerové zkoušky. Má rád ryšavé holky a tenkrát mě obsadil do filmu Nejasná zpráva o konci světa. Měla jsem zaplacenou dovolenou v Egyptě, a protože to byla první dovolená, kterou jsem si platila ze svého, ze začátku jsem řešila, jestli mám odjet, nebo natáčet, což mi dnes přijde absurdní.

Nakonec jsem dovolenou zrušila, roli přijala a musím říct, že to byla snad ještě větší dovolená, než jaká by mě čekala v Egyptě. Natáčeli jsme na Slovensku v Terchové, což je Jánošíkův kraj, a byla to fakt nádhera.“ Sandra měla to štěstí, že si pak zahrála ještě ve dvou Jakubiskových filmech -Post coitum a Bathory.

S rolemi, v nichž kromě ostatního zaujala i svými zrzavými vlasy, je však dnes už konec, protože před pár týdny se z jedné z českých zrzeček stala plavovláska. „Přivedl mě na to můj bývalý přítel, protože se mě vyptával, jaká je moje vlastní barva vlasů. Musela jsem s pravdou ven, že je tmavě plavá, i když v pubertě moje vlasy chytly nádech do zrzava. Pak přišlo období, kdy jsem se barvila načerno, a pak jsem začala používat henu v tónu mědi. Zrzka jsem byla deset let a teď přišla další etapa. S novou barvou vlasů se cítím dobře, takže tímto Ondřejovi děkuju.“

Poslední filmovou roli, kterou odehrála v zrzavých vlasech, ztvárnila ve filmu Marie Poledňákové Líbáš jako bůh. „Před rokem jsem vlasy radikálně zkrátila a teď přišel další zlom. Ze svých dlouhých zrzavých vlasů jsem si nechala udělat příčesek, který jsem už párkrát využila i při natáčení.“

Herečka je zvyklá vrhat se do věcí po hlavě, což je pro všechny zrozence ohnivého znamení Berana typické obzvlášť. „Radikální řez je někdy potřeba a já se k tomu svému nejradikálnějšímu rozhodla před lety, když jsem po čtyřech letech vystupování v muzikálu Jesus Christ Superstar na pražském Výstavišti sbalila kufry a odjela na rok do USA jako au pair.“

Herečka to udělat musela, protože jinak prý mohla nadobro propadnout drogám. „Bylo mi kolem dvaceti a veškerý volný čas jsem v Praze trávila v různých barech a klubech. Zkrátka: sex, drogy a rokenrol…

…Najednou jsem pochopila, že to nikam nevede a že musím co nejrychleji někam ven, a to co nejdál, abych se od všeho úplně odstřihla. Zafungoval pud sebezáchovy a já se přihlásila jako au pair do USA.“ Během několika týdnů Sandra skutečně odjela a rok se v New Yorku, konkrétně v Bronxu, starala o tři kluky ve věku třináct, jedenáct a devět let.

„Zpočátku jsem bojovala s angličtinou a kluci si mě kvůli mé výslovnosti neustále dobírali. Ale zhruba po čtyřech měsících jsem mluvila perfektně, takže chlapcům sklaplo. Ovšem ta americká výchova, to je opravdu něco! Děti mají úplnou volnost, aby se mohly volně rozvíjet, takže v praxi to vypadá tak, že si dělají, absolutně co chtějí. Nezbylo mi nic jiného než být za hnusnou německou Gertrudu a neustále na ně ječet, jinak by mi vůbec nevěnovali pozornost.

Časem zjistili, že když udělají hned, co po nich chci, je se mnou i sranda. Po půl roce mě poslouchali víc než svoje rodiče a ti absolutně nechápali, jak se mi to povedlo.“ Do Spojených států by se herečka podívat ještě jela, ale už jen jako turistka, a lákají ji hlavně národní parky. Žít někde jinde než v Česku by prý nechtěla

Z USA se vrátila po více než roce. Kromě toho, že rozuměla anglickým a americkým filmům i bez titulků, si z cesty za oceán přivezla i jiný poklad. Dospěla a se svou bývalou pražskou partičkou si už najednou neměla co říct. Cesta splnila svůj účel a Sandra v Praze začala znovu pěkně od píky. Než získala uplatnění jako herečka, živila se nějakou dobu rukama. Přitom však věřila, že se karta zase obrátí a v herecké branži prorazí.

„Když jste dole, musíte pak jít zákonitě nahoru. Makala jsem na nočních směnách v michelské pekárně, uklízela, hlídala děti, dělala barmanku a pracovala jako externí produkční ve Vachler Art Company.

Podílet se na přípravách Českého lva byla velmi zajímavá zkušenost.

Obvolávat naše umělce a komunikovat s nimi coby asistentka byl teda nářez. Musím říct, že jako největší nafoukanec se mnou mluvil pan Miroslav Donutil.

Toho jsem nikdy osobně nepotkala a po této zkušenosti doufám, že ani nikdy nepotkám. Viděla jsem, jak to chodí a jak se kdo ze slavných lidí chová, když si myslí, že mluví s,pouhou‘ sekretářkou. Velmi, velmi, velmi poučné,“ nebere si servítky herečka.

Na pomyslné dno si herečka v životě už sáhla, ale to ji jen posílilo. „Nesnáším fňukání, a i když řeším problémy, které nejsou lehké a bolí mě, nehodlám házet flintu do žita. To by byla nezodpovědnost především k sobě samé. Když vidím, jak někomu chybí noha, ale pere se dennodenně se životem, říkám si, co já mám vlastně za problém?!“

Herečka dnes s oblibou čte esoterickou literaturu, chodí ke kartářce, a dokonce se ani neostýchá jít na rodinné konstelace (jde o setkání navzájem neznámých lidí, kde se simulují traumata prožitá v rodině a zpracovávají emoce zasunuté hluboko do podvědomí). Sandra ovšem neznámá není, a právě v tom je to jiné.

„Vím, co musím řešit, například mě velmi trápí neuspokojivý vztah mezi mnou a mou starší sestrou, ale odsouvat to do nevědomí nemá smysl. Je třeba na tom pracovat a rodinné konstelace jsem proto podstoupit chtěla. Zároveň mi však bylo jasné, že mě tam někdo může vyfotit a poslat to do tisku i s detaily. Řekla jsem si ale: no a co? Zabila jsem snad někoho? O co jde? O nic.

Učím se cíleně nemít tajnosti, proto jsem na sebe vybalila i to, že jsem brala drogy. Když nemáte tajemství, osvobodíte se. Chci obstát především sama před sebou a nelhat si do kapsy. Proto jsem si procestovala své minulé životy, což bylo velmi očistné a nevšední.“

Starat se o duši je podle herečky ještě důležitější než se starat o tělo, protože psychika je za vším. A když je člověk opravdu šťastný, nemá podle ní potřebu ubližovat druhým ani sobě. Dokáže lásku přijímat i dávat a to je v životě to nejdůležitější.