Sandra Lehnertová: Byla jsem baculka bez sebevědomí

Ano, mám, ačkoli se o Chomutovu říká, že je to ošklivé město. Já si to nemyslím, máme historické náměstí, které se mi líbí, vyhlídkovou věž, kašnu, nádherné atrium s knihovnou. Centrum Chomutova rozhodně stojí za to vidět. Nejcennější pro mě je, že tam mám rodinu.

Ano. Studuji zde mezinárodní vztahy. V Praze mi vyhovuje ruch, na ulici potkáte lidi i ve dvě hodiny ráno. To mi v Chomutově chybí, tam je na mě až veliký klid. Jezdím tam ale za rodiči a za mladší sestrou Ornellou.

Studuje gymnázium. Přemlouvám ji, aby šla za mnou do Prahy, ráda bych ji měla u sebe, dost mi chybí.

Pro nás všechny to byl obrovský šok. Nejsme nijak zvlášť umělecky založená rodina, až na dědečka, který je malíř. Obrazů. Jednoho dne jsem šla na casting a pan režisér F. A. Brabec si mě vybral.

Byla jsem v evidenci, protože jsem předtím absolvovala casting k filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Tehdy to nedopadlo, ale teď se mi ozvali a vyšlo to na hlavní roli.

Příjemně nervózně. Pan režisér je člověk plný energie, ten když přišel, tak se všechno rozzářilo. Spoustu věcí mě naučil, třeba jsem netušila, že se nesmím dívat do kamery. Znala jsem jen natáčení z domova, kdy všichni hledí do kamery, usmívají se a mávají. Tady jsem se musela očima kameře vyhýbat. Mým filmovým partnerem byl Matěj Stropnický, který také neměl moc zkušeností, tak jsme byli dobrá dvojka, ale snad to dopadlo dobře.

To ne, politikou jsme se nezabývali.

Určitě, i když jsem hrála člověka naprosto odlišného, než jsem já. Jarmila byla divoká. Je ale skvělé na chvilku se stát někým jiným.

No, bylo docela složité splnit představy režiséra. Každý nahotu vnímá jinak. Byla jsem hodně nervózní, ale naštěstí se ty scény odehrávaly v krajině na kopci a moc lidí u toho nebylo. Točilo se v létě, ale byla obrovská zima. Mně to kupodivu pomáhalo, protože jsem myslela na to, jak tu zimu překonat a zvládnout roli. Ničím jiným jsem se netrápila.

S Jakubem Ludvíkem jsem už fotila kalendář na Sardinii pro rok 2009 a ten druhý vznikl v Banco Casinu na pražských Příkopech. Jsou to akty a fotily se za běžného provozu. Já jsem pózovala na stole a zase jsem byla hodně nervózní. Naštěstí jsem župan svlékla na poslední chvíli a nahá jsem byla jen na okamžik. U vedlejšího stolu hráli asi čtyři muži a přihlížela „pouze“ jedna zvědavá paní, takže to proběhlo docela rychle.

Ne, vůbec. Focení aktů nevnímám tak, že bych se chtěla ukazovat a chlubit se, jaké mám tělo. Beru to jako druh umění.

Čas od času chodívám v dámských klubech či na menších přehlídkách mimo Prahu. Nemám míry klasické modelky a měřím jen 167 centimetrů. Když se řekne modelka, představím si Simonu Krainovou, ta je úžasná. Sebe považuji spíše za fotomodelku, tam tolik na výšce a mírách nezáleží. Módní přehlídky beru jako příjemnou zábavu při studiu.

Studovala jsem obchodní akademii v Mostě, a když jsem se rozhodovala, co budu dělat dál, zaujala mě Metropolitní univerzita v Praze. Chtěla jsem se dovědět víc informací o Evropské unii.

Bydlím s přítelem v podnájmu. Je také z Chomutova a známe se už devět let. Potkali jsme se v tanečním klubu. Jakub v Praze studoval tři roky ČVUT a teď pokračuje na Západočeské univerzitě v Plzni. Pracuje v Praze, je IT manažer.

Jistě a podpořil mě. Také věděl o tom, že budu ve filmu Máj nahá. Četl se mnou scénář a bavili jsme se o něm.

Jakub takový není, takže jsem o tom takhle asi ani nepřemýšlela. V našich pracovních příležitostech se vzájemně podporujeme. Jakub má povolání, které je zároveň jeho zálibou. Je však též sportovně nadaný od volejbalu až po lyžování. Vždy se pro hru zapálí a chce zvítězit. Já sportuji rekreačně, nejde mi o vítězství, ale o zábavu. Plavu, jezdím na kole, mám ráda bowling nebo squash. Doma cvičím pilates. Jako malá jsem hrála tenis, ale k tomu se už nevrátím. Zkusila jsem to a připadala jsem si strašně. Úplně jsem vyšla ze cviku.

Nikdo mi to nevěří, ale byla jsem v dětství dost oplácaná a měla jsem z toho komplexy. Ve třídě jsem byla mezi prvními, kteří rychle fyzicky vyspěli, a tak jsem sobě i svému okolí přišla jiná. Neměla jsem vůbec žádné sebevědomí.

Ve čtrnácti, kdy jsem začala tančit latinu. Začala jsem si víc důvěřovat. Naše známá mě přihlásila do soutěže Dívka roku a skončila jsem v Chomutově na druhém místě. Postoupila jsem tak do krajského kola, které jsem vyhrála, a na republice jsem byla druhá až třetí.

Nevím, asi se mi splašily příliš rychle hormony. Pak se to naštěstí srovnalo samo.

Ne, to vůbec. Mám dostatek pohybu, když mám čas, tak si s Jakubem zatancujeme a hodně mi pomáhají pilates. Nedržím diety, naopak, jídlo mám ráda, nedokážu se ho vzdát.

Taťka je manažer společnosti, která se zabývá výrobou a distribucí biotechnologických produktů, a maminka je doma. Taťka hrál v mládí fotbal za Most. Teď si naši zamilovali bruslení na in-linech.

Mám. Tatínek z taťkovy strany byl Němec, ale německy mě neučil, u nás se mluvilo jen česky. Teď to pracně doháním. O něco aktivnější jsem v angličtině a také se učím španělsky. Rodina maminky zase pochází ze Slovenska, takže jsme takový mix.

Jsem především Češka. Zatím nejsem ve stadiu, že bych rozuměla mentalitě všech evropských národů, z každého si něco „odnesla“ a mohla se tak Evropankou cítit.

Ještě pořád se rozhoduji. Stále hledám něco, co by mě naplňovalo. Přešla jsem z evropských studií na magisterské studium veřejné správy. Možná najdu uplatnění tam.

Ne, to má čas. Všechno má svůj řád. Teď studuji a plně mi to vyhovuje.

Chtěla bych být co nejdéle se svými nejbližšími.

Já vím, ale nebudu nic uspěchávat. Jednou se někde usadím a vytvořím vlastní domov, ale své rodiče bych chtěla mít poblíž. To však neznamená, že to tak jednou opravdu bude. Nerada mluvím o situacích, které ještě nenastaly. Přeji si, abychom byli všichni spokojení.