Ester Ledecká si jede svoje. Navzdory všemu a všem

Nedávno se v Rakousku spouštěla po sjezdovkách a mezi tréninky zvesela vyprávěla pro Magazín Práva o svých hudebních vlohách, odporu k nakupování i vrozené soutěživosti.

Po čtrnácti dnech. Do 13. března jsem snowboardovala v Seefeldu, dalších pět dní měla úplné volno a pak začala trénovat doma. Prvního dubna jsem dostala souhlas k tréninku a odjela na sníh na Červenohorské sedlo, což je mimochodem úžasný areál. Krásné sjezdovky a rolbař, kterého by jim záviděli všude na světě! Neskutečný borec. Nikde není líp upravená sjezdovka, a že už jsem jich pár zažila…

Na Sedle jsem byla do 15. dubna a pak mi kluci vytipovali, kde jsou ještě fleky sněhu v ČR, a já vyrazila. Zaplatila si rolbu, rolbaře, naložila skútr a jelo se. Takhle jsem lyžovala do 30. dubna, což je většinou termín, kdy se normálně vracím ze zimní sezony domů.

Já tu pauzu od sněhu měla krátkou, ta opravdová přijde teprve s létem. Mívám vždycky nejdelší volno ze všech lyžařek a snowboardistek na světě. Čtvrt roku jsem u vody, dělám letní sporty a užívám si tepla.

Nezastavila jsem se ani na minutu. Jen jsem se přizpůsobila situaci a upravila si plán.

V Praze. Šestnáct dní jsem nevyšla z bytu. Hned po návratu z cest po závodech v Itálii a trénincích ve Švýcarsku a Rakousku jsem byla v preventivní zdravotní izolaci, a když se situace začala zlepšovat, dostala jsem povolení lyžovat v Česku. Ale já jsem zvyklá na izolaci celý život. Když se vrátím do Prahy během sezony, třeba na Vánoce, nemůžu si dovolit jít do kina, na nákupy nebo na vánoční trhy, protože nevím, kdo tam na mě co prskne. Musím být zodpovědná. Živím sportem nejen sebe, ale taky celý tým lidí, kteří jsou na mém zdraví přímo závislí.

To ano. Pověsila jsem obrazy, naučila se, kterým vypínačem se rozsvěcí a zhasíná které světlo, narovnala si konečně poháry a medaile do polic a tak… Žiju už sedm let ve svém bytě, ale trávím v něm tak málo času, že jsem si na něj vlastně zvykala.

Dřív jsem hrála na klavír, jenže brácha Jonáš mi koupil před pěti lety elektrickou kytaru, na kterou jsem začala hrát. Ale pak mi ji podepsal Bryan Adams, a to víte, to je, jako by vám ji podepsal bůh, na tu už nikdo nesmí ani sáhnout. Tak jsem si ji pověsila na zeď a hrát zase přestala. A tak mi dal Jonáš k Vánocům další kytaru, akustiku. Unikátní nástroj. A já si na ni hraju tak sama pro sebe.

Janek za mnou přišel na kafe a slyšel, že si doma brnkám. No a protože zjistil, že na to jdu trochu od lesa, poradil mi nějaký ty kytarový riffy. K narozkám jsem pak od něj dostala ladičku, kapodastr a hraju si… Moc velký pokroky nedělám, protože kromě sportů ani na kytaru nemám talent, ale snažím se něco naučit. Baví mě to.

To teda vůbec není vtipný! To je spíš smutný, já s tím musím žít… (směje se) Zeptejte se kohokoliv, kdo mě opravdu zná. Teď jsem se například při tenisu učila sbírat balon ze země raketou. Takový ten jednoduchý elegantní grif, kterým si podáte tenisák ze země.

Trenér (Tomáš Bank) mi to ukázal a já několikrát zabila tenisák do země, místo aby mi lehce nadskočil a já si ho už jen šikovně odpinkla a chytla. A Tomáš řekl jen: „Hm, zajímavý.“ S intonací ve stylu, jak je vůbec možný, že tahle holka má dvě zlatý medaile z olympiády. Není někde něco špatně? (úsměv) Takových příkladů mám tisíce. Ale víte, v čem je můj fígl?

Když už se rozhodnu něco zvládnout, tak se to nakonec vždycky nějak naučím. Trvá to dlouho, ale naučím se to. Kdybyste mě viděli na kurtu dneska, tak víte, že už jsem sebrala tenisák se zručností jako pětiletá holčička, a za půl roku nebo za rok se na balon ani nepodívám a vystřelím si ho do ruky, kdy se mi zachce.

Jsem mistr světa v improvizaci. Okamžitě se přizpůsobím situaci. Odmala jsem musela řešit všemožný tlaky, jako jestli je normální jezdit na lyžích i na snowboardu, jestli mě nominují na ty nebo ty závody. Prostě mám vždycky plán B, C a D a jedu si to svoje navzdory všemu a všem…

Nemám moc ráda volno, vyžaduju režim, pak jsem spokojená. Ale to víte, že si ráda pustím Harryho Pottera klidně po sto dvacáté osmé… A taky ráda dlouho spím. Když mě nevzbudí budík, to je nejlepší. V Rakousku jsem ale vstávala každý den ve 3.39! Uf…

Protože trénuju ještě před tím, než pustí vleky a než se opře letní slunce do sněhu. Jezdím na skútru a užívám si tvrdou trať. Nehledě na to, že mám ráda klid na trénink. Když pak dorazí 72 týmů na sjezdovku, tak já už zase spím…

To by nebyl ideální den.

Nesnáším nakupování a nesnáším si zkoušet oblečení! Proto jsem šťastná, že sponzory mám a že si mě oblíknou od hlavy k patě a já to nemusím vůbec řešit. Zjistila jsem, že čím lepší sportovní výsledky mám, tím líp jsem oblečená. Tak se snažím a moc si toho vážím. Nákupy jsou pro mě opravdu za trest.

Asi jsem pořád ještě v takovém tom dětském věku, kdy je pro mě jídlo jenom ztrátou času… Vyhovují mi švédský stoly anebo kuchař, který mě vidí ve dveřích a už dává jídlo na stůl. Po takových restauracích se pídím.

Ano, zmrzlinu. Dostala jsem od Ježíška zmrzlinovač.

Čokoládu.

Taky. Šlo to v tomto pořadí: zmrzlina, čokoláda, parmezán, krevety, avokádo.

Nepiju vůbec. Mně to prostě nechutná. A oslavy? Ty věčně odkládám. Zatím jsem neoslavila ani juniorský mistrovství světa… Mě to moc nebaví. Baví mě závodit. Všechno mezi startem a cílem je ten největší mejdan.

Vloni jsem udělala státnice, ale ve studiu pokračuju. Mám individuální studijní plán, který akceptuje moje pracovní vytížení a hlavně to, že jsem pořád na cestách. Díky tomu to vlastně stíhám. Nějaký seminárky jsem teď odevzdala, udělala dvě zkoušky a pomalu se chystám na psaní diplomky.

O svých financích jsem měla přehled už dávno před tím, než jsem začala studovat vejšku. Postupně se zvětšující tým, který musím zaplatit, mě nutí soustavně kontrolovat, jak si vlastně stojím a jak šikovně balancuju mezi příjmy a výdaji. Zaměstnávám samozřejmě i daňové poradce, účetní, právníky… Školu dělám hlavně proto, abych si vyčistila hlavu a přemýšlela taky nad něčím jiným než nad tím, abych byla na lyžích nebo na snowboardu v cíli nejdřív ze všech.

S tím jsem se narodila.

Víte, sice nejsem moc talentovaná, ale hrozně mě baví učit se nové věci, nové sporty a zdokonalovat se v nich navzdory všem překážkám a řečem, že to nedokážu a že to není možný. Umím prohrávat. To bylo to první, co jsem se naučila. Mám v tom velké zkušenosti. Ale umím i vyhrát a nezbláznit se z toho.

Golf je taková hra pro šikovný lenochy. (úsměv) Já mám ráda takové sporty, kde je aspoň trochu aerobní zátěže, třeba tenis. Miluju plážový volejbal, to je dobrá hra. Baví mě kdeco, ale nic se nevyrovná tomu, když se řítíte stotřicítkou z kopce dolů. To je úplně jiný druh adrenalinu.

Ano, oboje. A taky bych chtěla pilotovat stíhačku.

Ano, baví mě moc. A ano, pocítila…

Je to dané tím, že si vybírám do týmu ty nejlepší z nejlepších. A prostě nadržuju klukům.

Mám. Obklopujte se chytrými lidmi se smyslem pro humor.

Do sázky jdu, jenom když jsem si jistá, takže si nepamatuju, kdy jsem naposledy nějakou prohrála.

Těch je celá řada, ale nesleduju je na sociálních sítích.

Za poslední roky? To jste mě rozesmáli. Všichni experti, kteří se věnují sociálním sítím, mi nadávají a říkají, jak to flákám! Ale je fakt, že teď mi bylo líto fanoušků, kteří nemohli sportovat ani sportu fandit, tak jsem jim nechala nasdílet všechny své lyžařské a snowboardové závody z uplynulé sezony.

Já sociální sítě moc neprožívám. Jsem přesvědčena, že je daleko důležitější, aby za vámi byla vidět vaše práce, než všechny ty pavlačový drby a navoněná bída…

Olympiáda je pořád zakázaným slovem! Je to daleko, ale co třeba „čínský přáteláček“? (smích)

Může se vám hodit na Zboží.cz: