Sabina Tančevová: Václav Havel byl jako můj otec

Nabídl mi to v únoru 2008, když odcházel můj předchůdce Jakub Hladík. Před tím jsem od roku 1990 pracovala v Kanceláři prezidenta republiky s pětiletou přestávkou, kdy jsem studovala. Nejprve jako asistentka poradce Jiřího Křižana, v září roku 1997 jsem nastoupila do Protokolu Kanceláře prezidenta. V roce 2005 jsem odešla na mateřskou dovolenou.

Já i mí dva kolegové v kanceláři jsme byli prostředníky mezi veřejností a Václavem Havlem. Vyřizovali jsme různé požadavky a pozvání adresované Václavu Havlovi, kterých denně přicházely desítky. Většina z nich se musela bohužel odmítnout. Nebylo v jeho silách, aby všem vyhověl. Měli jsme dlouhé porady, kdy jsme společně probírali už předvybrané prosby a pozvání. Když se účast Václava Havla na některé akci potvrdila, jak v zahraničí, tak v České republice, bylo mým úkolem organizačně vše připravit a s hostiteli domluvit.

Výsledkem byl jakýsi minutovník účasti Václava Havla na té či oné akci včetně informací nutných pro přípravu jeho veřejného vystoupení. Doprovázela jsem ho pak a měla jsem tedy také roli protokoláře a tiskového tajemníka. Všechna veřejná vystoupení Václava Havla se zaznamenávala a archivovala.

Těžko se žadatelům vysvětlovalo, že Václav Havel nemůže vše obsáhnout a nemůže se připojit ke každé iniciativě, byť sebelepší. Sil měl méně a méně.

Na něco takového si nepamatuji. Snad jen, že se někdy stalo, že někomu něco slíbil a přitom nebylo reálné závazek do programu zařadit. Špatně se to pak žadateli vysvětlovalo.

Václav Havel měl ke mně i k mým kolegům velkou důvěru, konzultoval s námi téměř každé své rozhodnutí či záměr, říkal nám velkoryse mí spolupracovníci.

Měli jsme s kolegy a přáteli o Václava Havla velký strach už letos v červnu, kdy po březnové hospitalizaci velmi zeslábl a znatelně mu ubývaly síly. Potom se ale zotavil natolik, že absolvoval dost nabitý podzimní program. Vážné obavy jsme začali mít opět několik dní před jeho skonem, tušili jsme, že se blíží závěr jeho života. Přesto jsme stále doufali, že se stane zázrak, že se zase vzchopí, jako v létě.

Těžce. Mrzelo ho, že nemůže být aktivní, jak býval, že už nemůže přijímat pozvání do zahraničí na konference a festivaly či svou účastí podpořit různé bohulibé aktivity. Byl velmi zodpovědný a snažil se i tak v rámci svých možností pracovat a být k dispozici do posledních dnů.

Ta aféra ho velice rozesmutněla. Bylo mi ho líto, protože jsem viděla, jak moc ho to celé mrzelo.

Mé poslední setkání s Václavem Havlem bylo při návštěvě dalajlámy. Mysleli jsme s kolegy, že až Jeho Svatost odejde z kanceláře, budeme zase trochu úřadovat, ale nebylo to možné, Václav Havel byl naprosto vyčerpán. Můj poslední kontakt s ním byl v pátek večer, když mi telefonoval. Velmi špatně se mu už mluvilo.

Měl za ním na Hrádeček přijet tibetský lékař, jehož návštěvu zorganizoval dalajláma. Žádal mě, abych mu vyřídila, aby nejezdil: Řekněte mu, aby sem tu cestu nevážil, protože nejsou dobré sněhové podmínky.

Probíhalo to v úžasné atmosféře, bylo dojemné a důstojné. To, jak celý národ sdílel smutek nad jeho odchodem, bylo pro nás, kteří jsme mu byli nablízku, nesmírnou útěchou.

Kancelář Václava Havla jako prostředník mezi ním a veřejností pozbývá nyní smyslu. Jeho odkaz budou udržovat Knihovna Václava Havla, Nadace Forum 2000, Nadace VIZE 97. Budu-li mít možnost se nějak podílet v budoucnu na činnosti těchto institucí, třeba i příležitostně, budu ráda.

Je to pro mě nepopsatelná ztráta. Nesmírně jsem si ho vážila, takový vztah jsem neměla ani se svým otcem. Byl svým způsobem pro mě jako otec. Trochu mě mrzí, že jsem mu to nikdo neřekla. Netroufla jsem si.

Je pro mě těžké smířit se s tím, že už nikdy nezazvoní telefon a neozve se jako obvykle: Sabino, to jsem já. Nevolám nevhod?