Sabina Remundová: Ještě dnes někdy klopím zrak

Nedokážu. Shodneme se na tom, že je to nepředstavitelně těžká, bolestná situace. Nikdo z nás si ji neumí dost dobře představit. Když takovou roli zkoušíte, skoro se až bojíte ponořit do té bolesti, abyste samu sebe nezranila.

Z hloubi duše odháníte trýznivé představy a myšlenky, a přitom stojíte před velkým a krásným hereckým úkolem, jímž pro mě role Olgy bezesporu byla. Snad jsem k ní našla ten správný klíč.

Vlastně jsem použila to nejprostší, co zná ze svého života každý, kdo byl nějaké lidsky obtížné situaci vystaven. V těžkých, vypjatých obdobích nezbývá než postupovat krok za krokem, nemyslet moc dopředu, spíš se soustředit na přítomnost a na drobné úkoly všedních dnů. Není jiná možnost.

A samozřejmě pomáhat svým blízkým, kteří jsou potom oporou vám samotným. Přesně to dělá seriálová Olga.

Pochopila jsem, dík učitelům a lidem, jejichž tvůrčí práce mi byla doposud inspirací, že zajímavější než hrát bolest je hrát svou snahu ji překonat. Snažit se neplakat, ne hrát pláč.

Mám téměř sedmnáctiletého syna a patnáctiletou dceru. Adinka v tomhle složitém čase končí základní školu a připravuje se na přijímací zkoušky. Vypadá to, že půjde také nějakým uměleckým směrem. Vinci studuje na Mensa gymnáziu. (Pražské gymnázium určené pro studenty s vysokou inteligencí.) Vidíte, jsou z jednoho hnízda, a přesto každý jiný.

Když byly děti úplně malé, hodně jsem se jim věnovala, byla jsem skoro pořád s nimi. Dodnes si myslím, že to bylo dobře. Nemyslím, že jsem nejlepší máma na světě, ale ani nejsem bez sebevědomí.

Nedá se to asi moc srovnávat. Jiná doba, jiné okolnosti. Ale naše Libuška o mém přístupu k dětem všem říkávala: „Přesně jako Ivuška, když byla Sabinka malá!“ Zdravotní sestřičku Libušku si maminka vyprosila v písecké porodnici, když jsem se narodila, na pomoc, aby nemusela opustit svou práci. A po třiceti letech Libuška pomáhala při výchově dětí mně.

Dneska jsem stála na pláni na běžkách a vzpomněla jsem si právě na naši Libuši, že by měla vidět tu krásu. Ona si totiž se mnou od narození dětí užila spoustu adrenalinu a je doposud velmi sportovní dáma. Jsem moc ráda, že mi s dětmi pomáhala právě ona.

Samozřejmě máme i skvělé babičky, ale ty byly a jsou stále ještě pracovně čilé. Teď se všichni vídáme málo, kvůli covidu. Ale denně si telefonujeme.

To víte, že se tomu nedalo vyhnout. Z maminčiny popularity jsem měla jako dítě smíšené pocity. Bylo na jednu stranu hezké, že jí lidé projevovali náklonnost a přízeň, ale pozornost, která se někdy přeneseně týkala i mě, mi příjemná nebyla, styděla jsem se. Ještě teď někdy klopím zrak, abych byla neviditelná.

A taky žiji v bytě s manželem, kterého vidím jen velmi málo, protože pořád pracuje. Ale teď vážně...

Bydlet v jednom vícegeneračním domě nepovažuji za žádnou kuriozitu. Asi bych to přirovnala k dobře fungujícímu manželství. Musí to nějak dohromady klapat, ale zároveň neubít v každém zvlášť svobodu a jedinečnost. Musíte mít vůli vnímat pozitiva a radovat se z nich. A taky schopnost být tolerantní, nesobecký.

Dřív bylo naprosto běžné žít víc pospolu, ale svět se změnil. Cením si lidí, kteří jsou ochotní a schopní investovat práci do životaschopnosti manželských a rodinných svazků.

Někdy to nevyjde, není to třeba ideální, možná je to dokonce složité a náročné, ale i tak je důležité být partnerem, chtít se domluvit, být vstřícný.

Ve čtrnácti letech ne, a vlastně ani později. Sama mám teď patnáctiletou dceru a jsem ráda, že jsme se shodly na tom, že jestli ji herectví skutečně zajímá, budeme zjišťovat až před maturitou.

Se mnou to bylo jiné. Na základce mě bavila čeština, měli jsme na ni naši skvělou třídní, paní učitelku Bayerovou. Ráda jsem psala slohové práce a ta radost a určité svobodné zanícení pro psaní mi zůstaly. Neměla jsem ale příliš povzbudivé zkušenosti s předměty jako matematika, chemie nebo fyzika. To všechno se na konzervatoři neučilo a přispělo to ke společným rodinným úvahám, kam se mnou dál.

Teprve před maturitou jsem si byla jistá a z konzervatoře jsem odešla studovat herectví na DAMU. Byli jsme první porevoluční ročník, vzpomínám na to období moc ráda.

Zažila jsem tam opravdu šťastná léta a potkala inspirativní lidi. Nejvýraznější setkání bylo asi s naším hlavním ročníkovým pedagogem Jiřím Adamírou a profesorkou Adélou Fryntovou. Možná si zpětně pamatuji hlavně to šťastné a radostné, ale atmosféra ve společnosti byla bezpochyby plná naděje.

Do školství se dostaly výrazné osobnosti, které do té doby učit nemohly nebo nechtěly. Byli jsme velmi silný ročník. Zažila jsem i první velkou lásku a štěstí, které k tomu patří. Kromě zájezdových představení s rodiči jsem v té době hrála i v Divadle Rokoko u tehdy velmi mladého režiséra Michala Dočekala, který mě před nedávnem znovu oslovil ke spolupráci, a dnes hraju v jeho inscenaci Romeo a Julie v Divadle ABC.

Nezapomenutelnou zkušenost jsem si odnesla z nastudování inscenace režiséra Ivana Rajmonta ve Stavovském divadle, byla to Ibsenova Divoká kachna. Dodnes z toho období čerpám.

Filmy! Viděla jsem Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem, Felliniho Amarcord, snímky Ingmara Bergmana a další kousky ze světové kinematografie. Byl to pro mě v nějakých patnácti až osmnácti letech velmi silný a inspirativní zdroj.

V té době se filmy kopírovaly na VHS kazety a pouštěly se pořád dokola. Jinak se k nim člověk nedostal. Dneska se to zdá neuvěřitelné a patří to do fantaskního vyprávění a debat, které někdy vedeme s dětmi, a všichni se u toho smějeme.

Stejně jako když dětem říkám, že první mobilní telefon měla kolegyně z divadla Dana Černá a my všichni ostatní jsme si tak trošku ťukali na hlavu, že jako na co.

Ale zpět k vaší otázce. Přirozeně mě v raných letech hodně ovlivnilo divadlo.

Ano, fascinovalo mě od chvíle, kdy jsem začala vnímat, co se kolem mě děje. Byly to nejrůznější požitky a vjemy, ze kterých se později stal zájem, láska k divadlu. Bez divadla by pro mě herecká profese byla ochuzená. Doma jsem poslouchala dlouhé hovory rodičů o zkoušení, divadelních hrách, filmech. Četla jsem Čechova, Gogola, Dostojevského...

Ale trávila jsem čas i jinak – hodně jsem mluvila s lidmi, pozorovala svět, běhala po lese. V přírodě jsem se cítila šťastná, to mi zůstalo. Mám ráda práci na zahradě, kolem chalupy, chodím na houby, do lesa na maliny. Jsem ráda i sama nebo trávíme čas jen tak s dětmi a pejskem.

Název hry – Pusťte mě ven – je symbolicky i naším výkřikem proti viru, proti omezením, která nám, divadelníkům, přinesl. Je to bystrá, svižná komedie pro dvě herečky, mě a mámu. Obklopily jsme se spolehlivými a milými spolupracovníky a tvůrci.

Maminka bude mít na jaře krásné životní jubileum a zároveň žijeme v době, kdy nikdo z nás neví, co bude nebo nebude za týden. Jsem si jistá jen tím, že chci s maminkou být. Pro ni je práce životadárným procesem. Věřím v čas intenzivní blízkosti a v krásná představení.

To vám dopodrobna nebudu prozrazovat. Je to jenom naše. Kdyby nám to vzájemně lidsky nebo umělecky skřípalo, do společné práce bychom se nepouštěly.

Jiné životní zkušenosti než své vlastní nemám, tak můžu mluvit jen o tom, že maminku miluju a chci s ní být. A tahle práce je krásný způsob spolubytí, protože maminka je doposud velmi kreativní, tvůrčí a na nějaké obyčejné klábosení ji moc neužije.

Nabídek na režii jsem dostala víc, ale v tomto nejistém čase se projekty usazují pozvolna. A já vždy slíbím jen to, co jsem přesvědčená, že zvládnu. Budeme, věřím, nejpozději v létě hrát divadlo.

Na příští sezonu mám domluvené zkoušení ve Studiu DVA v nové hře Patrika Hartla, rozjednané je i další zkoušení. Čeká mě taky natáčení, ale radši zatím víc neprozradím.

Moc si přeju najít soustředěný čas pro své psaní. A to mluvím jen o práci umělecké, ale potřebuji ještě spoustu dalších, důležitých i nedůležitých činností, které mi dělají radost. Zmíněnou zahrádku, šití, focení, malování. Mám celé stádo koníčků!

Od počátku se všichni snažíme ochránit svoje nejstarší blízké. Nepolevujeme ani teď. Neberu případnou nákazu na lehkou váhu ani v případě jiných rodinných příslušníků. Abychom se mohli sejít třeba o Vánocích, šli jsme všichni na dobrovolné testování a chováme se co nejobezřetněji.

Situace je sice složitá i pro naše děti, které jsou dlouhé hodiny přikované k počítači a učí se na dálku, ale já s tímto opatřením souhlasím. Znám několik případů lidí, kteří nevědomky nakazili své rodiče nebo prarodiče, a ti, často velmi rychle, nemoci podlehli.

Nechci strašit, být hysterická, ale jsem přesvědčená o tom, že naše opatrnost a zodpovědnost je namístě. Zvlášť když je zřejmé, že vakcinace neproběhne tak rychle, jak by bylo potřeba.

Těším? Já se těším, přeju si a doufám, že se naše Adinka dostane na dobrou střední školu. Má za sebou dvoje talentové zkoušky a po roce, kdy nic nebylo, jak jsme doufali, to mají děti v přestupových ročnících těžké.

Ale jinak se těším z každého dne! Opravdu. Možná to zní banálně, ale je radost, když vstanu, venku je sníh, přivítám se s naší veselou fenkou Bery a spěcháme ven. Jsem šťastná, že můžu jen tak jít, vidět stromy, sníh. Jestli takhle vypadá stárnutí, tak je to krása! Vědomě vnímat všechno to prosté bohatství.

Já vím, trošku zjednodušuji a možná jste chtěla slyšet něco jiného, zajímavého, ale tyhle obyčejné radosti pro mě moc znamenají.