Sabina Laurinová: V partnerství jde vždy o kompromis

S energií. Řekla bych, že zejména s rozhodnutím a silou různé věci řešit, byť je to nepříjemné.

Strašně pomalu jsem dospěla k tomu, že je potřeba některé věci řešit rychle a rázně. (směje se) O věcech osobních i profesních přemýšlím často dlouho, ze všech stran a hledám to nejlepší a nejšetrnější rozhodnutí. Zraje to ve mně. Možná tím i sama sebe testuju, kde mám hranice, co mohu snést a co je už neúnosné.

Asi ano, to je přirozené. Možná si života začínám víc vážit, jsem sebejistější než ve dvaceti. To, co ke mně přichází, neberu už tak samozřejmě jako dřív, ale užívám si toho. Když mě někdo podaruje třeba úsměvem, přízní, hezkou rolí nebo pozváním na kafe, vážím si toho čím dál víc.

Uvnitř se cítím občas dívčí, jindy už na vyzrálou ženskou. Pořád si rozumím s lidmi z mladších generací, ale chápu i ty, kteří si už hodně života prožili. Cítím, že se věci musí dělat opravdu naplno, a ne ztrácet čas blbostmi.

No jistě. Máma byla vždycky moc hezká, elegantní, energická a obětavá bytost. Milující a taky hodně přísná. Zvládala neuvěřitelně moc věcí a to jí zůstalo dodnes. Naštěstí, protože mi pořád pomáhá s holkami.

Byla jsem holčička jedináček a táta byl pro mě tím jediným princem. Hodně pracoval a taky hodně rozmazloval. Vždy mi taky velmi přesně a diplomaticky pomohl. Stále zůstává jemným gentlemanem, i když by mi to hodně herců, kteří zakusili jeho přísné režijní vedení, možná neuvěřilo.

Ještě pořád si pamatuju, jak jsem viděla svět dětskýma očima. Snažím se zorientovat v tom, jak ho asi dnes vidí mé dcery. Váje je jedenáct a je ve věku, kdy mě už občas začíná kritizovat. Jdu po ulici, zasměju se, nahlas si zazpívám, protože mám dobrou náladu, a Vája se stydí a napomíná mě: Tohle přece nemůžeš dělat, mami, to je trapné. Vzpomínám si, že to stejné jsem mámě dělala taky, a ona říkala: Počkej, až budeš mít jednou děti, ony ti to vrátí. A je to tady.

Za jedenáct let se člověk naučí hodně, zejména trpělivosti. Nejen děti, ale život obecně něco naučí. Nezapomenu na Simonu Stašovou, která mě potkala, když jsem si zrovna prožívala nějaké životní peripetie, a říkala mi: Buď ráda! Co tě nezabije, to tě posílí! To všechno se objeví v tvém herectví, to tam všechno bude, uvidíš, jak to tam bude znát!

Tehdy jsem si říkala: Ale za tuhle cenu? Dnes ji chápu. Divadlo mě dnes baví snad ještě o něco víc.

Ano, oslovil mě, když jsem měla zrovna malé miminko, a tak ke spolupráci došlo až později. Za těch pár let jsme všichni dozráli a myslím, že to na práci bylo znát. Dlouho jsem nezažila tak příjemné zkoušení jako při téhle inscenaci s příbramským souborem.

Pochopila jsem, že dnes není rozdíl mezi oblastním a pražským divadlem. Je to o lidech a jejich přístupu k práci. A ten byl skvělý. Pracovali jsme s textem, který jsme si upravovali na tělo, což po období, kdy jsem se pohybovala více v muzikálech, kde je styl práce úplně jiný, bylo velmi osvěžující.

Zkrátka role Markéty přišla v pravý čas, a i když zůstalo jen u nominace, jsem vděčná, že si toho představení někdo všiml. Na jeho konci je slyšet šustot kapesníků a třeba zrovna v Písku za mnou přišly do šatny dvě paní, uplakané, ale šťastné. Divadlo může být i podnětem k zamyšlení, je terapií. A myslím, že tohle představení to splňuje.

Sebevědomí je velmi křehká pavučina. Dá se zašlapat až pod zem, ale taky se může pěstovat. Naštěstí mi bylo dáno to přirozené od malička a snad přežilo všechny mé životní karamboly.

V partnerství jde vždy o kompromis. Nechci mluvit o svých partnerských vztazích, ale pokud to zobecním, mám tendenci se často až příliš přizpůsobovat druhému. Jenže svou svobodu nebo duši, to je jedno, jak to nazveme, si také nechci nechat vzít. S tou jsem se narodila a je to to, co dělá mě mnou.

Dnes možná přistupuju k životu s větší energií a sebevědoměji, ale je to vykoupeno ne vždy příjemnými zkušenostmi.

Spoléhám na sebe ve všech směrech, ale je pravda, že pořád ještě mám jistotu v rodičích. Můžu se na ně spolehnout a to je dar. Je to tichá podpora. Někdo se v krizi nebo po rozchodu ocitne bez finančních prostředků, sám, bez psychického zázemí, a to je darda. Ale dokud má člověk rodiče, stále je tak trochu dítě a má pocit jistoty a opory.

Myslím, že ano. Učím se slušně odmítnout a říct ne, tohle mi nevyhovuje, tak to nechci. Lidi se bojí říkat pravdu. Bojí se o práci, postavení, o vztahy. Pravda není slušivá, může zraňovat, a tak je třeba k ní mít i nadhled. A s ním se neprobudím každé ráno. Mám děti, za které mám zodpovědnost, a tak se učím řešit věci na rovinu. Jsem více zodpovědná za svůj život, protože mám na starosti další dva.

Nasadilo laťku jednoznačně do bodu důvěry v partnera. Díky jejich manželství vím, že je reálné vybudovat přístav, zázemí, kde je možné načerpat sílu pro práci, popovídat si a mít společné zážitky. Takovou touhu v sobě mám, i když ne vždy se zhmotní. Na to musí být dva. Ale to, že rodiče jsou spolu takovou dobu, mi dává vidinu toho, že je to možné.

Lidi často po rozchodu paralyzuje pocit, že selhali. Je to ubíjení sebedůvěry, sebevědomí i celé psychiky. Ale ono to tak úplně není. Mám pocit, že dnešní doba charaktery dost ničí. Oslovuje v nich hlavně to špatné a mrzačí je.

Všudypřítomný tlak, nutnost se finančně zabezpečit, strach o práci, nejistota. Vidím to jako velkou pračku, kde se lidi točí. A občas to někoho, kdo to nevydrží, vyhodí ven. Ať to jsou pracovní projekty, nebo vztahy. V těch se ženy třeba dnes stávají více nezávislými na mužích.

Na druhou stranu je ale závislost na muži taky k ničemu. Spousta žen je ve zlaté kleci, ale jsou nešťastné, protože vztah nefunguje. Když se rozpadne, žena je najednou na ulici a nemá nic. Závislosti žen muži rádi využívají, protože pak je mohou ovládat.

Kvůli nedostatku času a odlišnému sociálnímu cítění lidé nejsou tolik spolu, nemají společné zážitky a nemají už ani sílu mluvit o problémech. Doba se posunula, ženy jsou sebejistější a muži ztrácejí své výsadní postavení. Když ho mají, tak je často nafouklé a umělé. Všechno se teď nějak hledá. A lidi kolikrát zjistí, že je pro ně pohodlnější druhého opustit než problémy řešit. Že se s nikým nemusí hádat a že to vlastně po rozchodu taky nějak funguje.

Tím, že mé dcery mají dva tatínky, je to náročnější a náš model se ještě pořád vyvíjí. Je to v procesu.

Mám děti, rodinu, spoustu přátel a taky práci, která mě baví. Takže samotu nepociťuju. Ale pokud myslíte soužití s mužem, tak neříkám, že bych chtěla žít sama do konce života. To by bylo smutné. Je přirozené, že žena potřebuje muže a muž ženu. Ale ve vztazích mi dnes často chybí podstata.

Vidím kolem sebe často vztahy bez základů, na jedno použití, rychlé a jen o sexu. Jenže důvěra ve vztahu se buduje dlouho. Já rodinu ctím, protože pro děti je to podhoubí a zázemí, ze kterého vyrůstají. Dnes hodně dětí ani neví, kdo byli jejich prarodiče, protože některé rodiny to ani nemají potřebu řešit. Takové rodiny mi připadají jako stavby bez základu. Ale stavby mají mít základy, aby přežily zemětřesení.

To bylo individuální. Třeba držely pohromadě jen kvůli dětem a nebyly šťastné. Dnes je doba uvolněnější a je jednodušší se rozejít. Je to trend. Stejně jako tolik módní střídavá péče!

To tedy nejsem. Nesouhlasím s tímto modelem.

Dítě by hlavně mělo mít jeden klidný přístav a jednu jistotu, a tou je většinou máma. Byť je jasné, že tatínek je taky nutný. A ohromně! Ale muži často po rozchodu nechtějí přistoupit na finanční odpovědnost, a tak vyhrožují. Na druhou stranu by ale měl mít otec přirozeně přístup k dítěti. Střídavou péči vidím kolem sebe a mám za to, že ji děti těžce nesou. Ony to dávají málo znát. Bojí se o tom mluvit, bojí se nejistoty, že někomu z rodičů ublíží. Už proto by se rodiče měli domluvit, a ne čekat, že to rozhodne soud.

Roli často hraje i ješitnost, emoce a arogance. Ženy se hledají a muži taky. A nikdo vlastně neví, jak ty role mají být. Z toho plyne i zmatená komunikace. Je smutné, když žena dojde k tomu, že muže vlastně už nepotřebuje. Protože žena toho zvládne strašně moc. Vlastně všechno. Postaví dům, vydělá peníze, aby zabezpečila děti.

Muže ženská soběstačnost uráží a cítí se méněcenní. Na druhou stranu ale vlastně chtějí ženy, které se umějí o všechno postarat. A někdy to začne vadit. To pak hledají obdiv, většinou v jiných vztazích.

Anebo naopak, mají doma kuchyňku, která jim dělá zázemí, a oni si jí po určité době přestanou vážit a unikají k sebevědomé ženě. Potřebují prostě obojí.

Mám svou profesi, díky které jsem v mnoha směrech soběstačná. V partnerství si dnes vážím především úcty jednoho k druhému a snahy udržet si zdravé životní hodnoty a důvěru. Ale když se každé druhé manželství rozvádí, tak by se lidi možná ani neměli brát.

Ano. (směje se) Ke vztahům jsem přistupovala tak, že pokud doba sňatku přijde, proč ne. Že nepřišla, to je jiná věc. Neuspěchat to považuju za zodpovědnější přístup. A neházím flintu do žita.

Někdo navštěvuje psychoterapeuta, někdo psychiatra, lidi navštěvují různé skupiny, kde se učí pracovat se svou myslí a sami se sebou. A zase jsme u dětství. Pokud dítě necítí, že je milované, tak mu pak v dospělosti chybí sebevědomí. Kdo ho nemá, snadněji sahá k alkoholu, práškům a jiným únikům z reality. Třeba jako právě Marta, kterou ještě čeká zajímavý osud.

Jdu do akce. Pláč je taky výborná věc, lidi by měli brečet, takže když mi vytrysknou slzy, nechám je. Hodně lidí se za to stydí, ale proč? Je to úleva. Ale pak u mě musí následovat akce. Jednou mě odvezli před Vánoci ze školky kvůli křečím v břiše do nemocnice. Máma o mě měla tak velký strach a byla tak bezmocná, že v tom mrazu umyla všechna okna v bytě. Tak tomu rozumím. V tom jsem asi po ní. K alkoholu neutíkám, protože vím, že by mi to nepomohlo, mě by to dorazilo.

To neříkám, ale můj organismus se s alkoholem nemá rád. Tvrdý nepiju vůbec, maximálně na Moravě ochutnám meruňkovici a trnkovici. Sklenička vína je mi příjemná, ale nemůžu pít alkohol, abych zapomněla. To by bylo ještě horší. Alkohol vždycky podpoří stav, ve kterém člověk zrovna je. Potřebuju akci nebo se trochu vypovídat.

I když v tom jsem taky obezřetná. V době nadvlády bulváru nechci svou duši, nálady a pocity nechat zneužívat. Mám hranice, kam prostě nikoho nepustím, ani kamarádky. Vím, že jistotu mám především v rodičích, ale tím, že ulevím sobě, jim někdy přitížím. A tak si většinu věcí řeším v sobě. Ale o ledačems už můžu mluvit se svými dětmi.

Někdy je klidná a harmonická, veselá, občas hektická až dynamická, někdy dost temperamentní, ale hlavně milující. Starší Vája je už slečna, nesmím o ní bez jejího vědomí nic říkat. Abych zase nebyla ta trapná. (směje se) Snad jen to, že je od malička pozitivní a má jakousi zdravou vytrvalost jít si za svými sny. Za to si jí vážím.

Mladší Mája je mi povahově hodně podobná, vidím v ní sebe, když jsem byla malá, má hodně fantazie a ráda používá humor. Ostatně ten má Vája taky a po tatínkovi dost svérázný. A to, že rády čtou, jsou citlivé a empatické, je pro mě asi to nejlepší zjištění.