Sabina Laurinová: Rodiče mi dávali hodně lásky, ale i kritizovali

No, to ne, zhýčkaná nejsem! Že bych se vztekala a prosazovala si své, to určitě ne. Naopak, na jedináčky se často kladou mnohem větší nároky, očekává se od nich mnohem víc právě proto, že jsou sami a hned na ráně. Ale je fakt, že se zase díky tomu cítí výjimeční, neohrožení. I na mě se rodiče soustředili, dávali mi hodně lásky, ale také mě kritizovali.

Proč ne! Být mámou je štěstí.

Valentýnka, které je sedm a půl roku a chodí do druhé třídy, byla od narození velmi živé dítě, pozitivní, sotva se ráno probudila, byla rozzářená jako sluníčko. Do našeho života vnášela od začátku obrovskou pohodu, energii, ale také vyčerpání pro všechny zúčastněné. Všechny nás zaměstnala tak, že jsem si vedle ní nemohla představit hned další dítě. Svoji živost vykompenzovávala sympatičností, citovostí, jakoby měla sociální cítění.

Je to zvláštní, já asi působím mírným dojmem, ale v dětství jsem byla stejná jako Valentýnka, takže to nemůžu svádět na Pepu. Vyprávěl mi, že byl jako kluk pohodový a klidný. Kam ho posadili, tam seděl. To říká on, ale jeho maminka to vidí jinak…

Ne, ta přišla za odměnu. Doteď byla klidná a vyrovnaná, ale jak začala běhat, všeho se zmocňuje a začíná vydávat energii. Je velký smíšek, ráda se mazlí, ale některé věci si také zkouší vymáhat brekem a vztekem. Už vnímá mantinely, reaguje na zvýšení hlasu a přestane. Myslím, že děti podceňujeme, v tomhle věku nám připadají jen jako malá zvířátka, o která se musíme starat, ale to je omyl. Nonverbální komunikace funguje dokonale.

Doma ne. Naopak, někdy pociťuji, že se dostávám na úroveň svých dětí, blbnu s nimi. Měla bych být autoritativní, ale díky nim se přenesu do světa dětské fantazie. Je mi to tak blízké, že se vracím do svého útlého mládí. Jako jedináček si citlivěji uvědomuji, jaké to je, když vyrůstá víc dětí v jednom teritoriu. Větší rodina je pro mě občerstvující pocit, život je veselejší. Mezi holkami je šest let rozdíl, ale už si začínají rozumět, Majolenka všechno po Váje opakuje, je to legrace.

Naštěstí snad ne. S Majou jsem ještě taky hrála prostitutku v Jackovi Rozparovači. Asi byla v bříšku tak zaskočená, že ji to utlumilo, nevěděla, co se děje. S Valentýnkou jsem zase až do sedmého měsíce těhotenství páchala sebevraždy v Hamletovi. Ale musím přiznat, že to byla trochu schizofrenie, proto jsem už později představení Na východ od ráje přestala hrát.

Byla to role, na kterou u mě lidé nebyli zvyklí. Většinou jsem hrála kladné, lyrické či temperamentní nebo komediální postavy. A teď najednou příšernou ženskou, která své těhotenství nenávidí, dvojčata porodí a odvrhne a svého manžela postřelí. Navíc Maja přežila i velmi bouřlivý Silvestr, kdy jsem ještě netušila, že jsem těhotná. Bylo to novoroční překvapení, takže má dobrý základ.

Bohužel už je stažené z repertoáru. Moc mě to mrzí, protože to je klasika, která, myslím si, také do Divadla ABC patří.

Ona zase nějaká určitě přijde. Teď jsem byla rok doma, pročistila jsem si hlavu, žila jsem každodenním stereotypem, který vysiluje víc, než když žena chodí do zaměstnání. Není to rozhodně dovolená. Odmítla jsem za tu dobu tři divadelní nabídky, z nichž dvě se odložily, tak mi snad neuniknou. Věnovala jsem se jenom dabingu.

Přála jsem si něco stálejšího, něco, co se bude více reprizovat. Činohra se hraje třeba jen dvakrát v měsíci. Při dvou dětech musím uvažovat prakticky. Je to také moje obživa. Hudbu k Baronu Prášilovi napsal Zdeněk Barták. Jeho muzikály se mi líbí a často také vzpomínám na jeho hudbu k seriálu Zdivočelá země. V Baronu Prášilovi je hodně prostoru pro dialogy a činohru. Tak se těším. Zkoušky začnou v lednu v Divadle Hybernia. Je to pro mě jiné prostředí a jiný soubor.

Ano, hrála jsem v jeho muzikálech Hamlet a Galileo. Janka jsem už dlouho neviděla, ale já s ním pořád cítím pomyslné propojení. Doufám, že se jednou zase setkáme. Teď píše Othella také pro Hybernii. Já se ale vracím i do Divadla Kalich, kde se od března zase bude hrát Jack Rozparovač.

No to snad ne! Děti jsou obrovská zodpovědnost a vyžadují péči a zájem. Rodina už teď má co dělat. Vracím se do práce, ale skloubit práci s výchovou dvou dětí není pro žádnou ženu jednoduché.

Necítím, že je to můj pořad, pracuje na něm spousta skvělých lidí. Jmenuje se Mladší o pár let a dává lidem novou motivaci, šanci změnit od základu sami sebe. Hlásí se především ti, kteří jsou z různých důvodů se sebou nespokojeni. Cítí, že je něco špatně a chtějí s tím něco udělat. Já jsem průvodkyní, povídám si s lidmi, představujeme jejich medailónky. Něco podobného už běží i v cizině.

Je to pro mě zase nová moderátorská zkušenost od doby, kdy jsme s Pavlem Trávníčkem šest let uváděli hudební pořad DO RE MI. Tehdy jsem do toho skočila rovnýma nohama, teď na to můžu navázat. Baví mě komunikace s lidmi. Kdybych nebyla herečka, určitě bych pracovala mezi lidmi a snažila bych se jim poradit. Často to umím líp než sama sobě. Teď mi zavolal Petr Lesák ze společnosti TV Real a pozval mě na kamerové zkoušky a…

To je různé. Mám před sebou natáčení pohádky, které se odložilo na letošní září. Režisér Matěj Mináč si mě vybral, ale kvůli poskládání rolí jsem musela přijít na kamerovky a natočit dvě scény, aby si nás mohli typově porovnat. Nenávidím to, ale dnes je to běžné. Kamerové zkoušky jsou spíš o typech než o umění. Na Primě asi chtěli zjistit, jestli jsem se po dvou dětech nezměnila, jestli se ještě umím vyjadřovat na kameru. Šla jsem tam bez velkých ambicí, bez trémy, spontánně a asi proto jsem uspěla.

Pavel se věnuje divadlu, občas ho zahlédnu v televizi, jenže naše cesty se rozešly. Nemáme tolik času, abychom se viděli alespoň v divadle. Nicméně naše moderování v DO RE MI je pro mě věc, na kterou se nedá zapomenout. Byl to bezvadný partner…

Pavel má osobní kouzlo, to mu nemůže nikdo vzít. Dělat ten pořad nebylo jednoduché. Čím dál tím víc si uvědomuji, že za vším, co vypadá lehce, je strašně dřiny. Když jsem teď byla rok na mateřské, měla jsem možnost sledovat různé televizní kanály. Za ty roky, co jsem se vůbec nedívala na televizi, protože jsem po večerech hrála, jsem si to užívala. Někde jsem vnímala rutinu, jinde do toho dávali obrovskou energii, ale důležité je, aby lidé ke všemu přistupovali s pokorou. To je základ všeho.

Jako s tatínkem Váji, jako s kamarádem a kolegou.

Ano, po všech směrech.

Každý rok začínám s jistou trémou, obavami, našlapuji po špičkách, ale v tom letošním roce je to rovnou skok. Poprvé se budu snažit spojit starost o dvě děti se zaměstnáním, což je pro každou ženu psychicky i fyzicky náročné, budu zkoušet nový muzikál, v televizi bude nový pořad a další hezké nabídky mě ještě čekají. Určitě mě čeká deficit spánku, ale také spousta lásky a radosti doma. Těším se na nová setkání, osud jistě něco připraví. Hlavně je ale na nás, jak si ten rok zařídíme. Není to jen otázka toho, co přichází. Každý je svého štěstí strůjcem.

Jednou určitě.