Ryšaví lidé fascinují i provokují od nepaměti

Vlasy barvy ohně rozhodně v davu nepřehlédnete. Svým nositelům však dodávaly výjimečnost spíš ve zlém než v dobrém. Poutaly nechtěnou pozornost.

Leckteré mužské oko sice zálibně spočinulo na krasavici s alabastrovou pletí, zářivě rudými vlasy a zelenýma očima, menšinová odlišnost však vyvolávala předsudky. A kvůli nim šlo zrzavým lidem obojího pohlaví často o život.

Na světě je ke dvěma procentům ryšavých lidí, v Evropě o něco víc než průměr. Nejvíc jich najdete na severu: třináct procent u Skotů, deset procent u Irů. Má to své důvody. K jejich pochopení připomeňme trochu biologie.

Barvu vlasů ovlivňuje pigment melanin, zejména jeho dva hlavní typy: hnědočerný eumelanin, jenž chrání tělo před škodlivým ultrafialovým zářením, a světlejší žlutooranžový feomelanin. Jejich kombinací, odlišným množstvím a rozdílnou hustotou rozložení ve vlasovém vláknu pak vznikají různé barvy a odstíny vlasů.

Vše řídí gen MC1R, který funguje jako spínač: reguluje produkci tmavého pigmentu eumelaninu a tím definuje barvu pokožky, vlasů a očí konkrétního jedince. Aby to nebylo tak jednoduché, existuje okolo sedmdesáti mutací tohoto genu, přičemž několik z nich produkci eumelaninu zcela vypne.

Jestliže má jedinec s potlačenou tvorbou eumelaninu dostatek feomelaninu, narodí se s rusými vlasy a často také se zelenýma, šedýma nebo modrýma očima. Pokud má málo obou pigmentů, bude blonďatý. Obě varianty se obvykle pojí se světlým zbarvením pokožky.

Naši předkové žijící v severní Africe měli tmavou pleť, tmavé oči i tmavé vlasy. Vysoký obsah eumelaninu představoval adaptační výhodu: umožňoval přežití pod žhavým sluncem. Před padesáti tisíci lety však začali lidé migrovat z Afriky na sever a osidlovat chladnější oblasti.

A v severněji položených oblastech se redukce slunečního svitu stávala nevýhodou, protože bránila tělu syntetizovat vitamin D. Ten se vytváří v pokožce vystavené ultrafialovému záření a je nezbytný pro mineralizaci kostí, sílu svalů, imunitu a fungování nervové soustavy.

„Původně vzácná varianta genu MC1R, zodpovědná za světlou pleť, umožňovala snadněji vstřebávat sluneční záření, takže její nositelé byli zdravější a měli více potomků. To přispělo k jejímu rozšíření,“ konstatuje RNDr. Michaela Schierová z Katedry genetiky a mikrobiologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

V Africe ovšem zůstala světlá varianta genu vzácná. Starověcí Egypťané ji spojovali se sluncem a s bohy, což zrzavým lidem přinášelo značné problémy.

Jak zaznamenal velekněz a historik Manehto ve třetím století před naším letopočtem, při cyklickém obřadu spojeném s bohem Usírem byli každoročně upalováni zrzaví muži a jejich popel rozptylován vějíři po okolí.

„Můžeme se domnívat, že oběti představovaly samotného ducha boha plodnosti a vládce podzemní říše Usíra, který tak byl každoročně znovu zabit, rozčtvrcen a pohřben v jejich osobách, aby oživil sémě v zemi. Podobně obětovali starověcí Římané vždy na jaře zrzavá štěňata, aby v létě obilí zčervenalo a zezlátlo,“ konstatuje skotský antropolog James George Frazer v knize Zlatá ratolest.

Velký zájem v tomto kontextu vzbudil fakt, že zrzavé vlasy má i mumie nejmocnějšího egyptského faraona Ramsese II. Velikého. To však nedávno uvedla na pravou míru britská antropoložka Caroline Wilkinsonová.

„Měl oranžové vlasy, což bylo způsobeno aplikací barviva henna na stárnoucí bílé vlasové folikuly. Mnoho Egypťanů si barvilo vlasy hennou; osobní zvyk, který mumifikace zachovala. To však nenaznačuje, že Ramses II. byl v mládí zrzavý, jak tvrdí někteří autoři,“ uvedla ve článku publikovaném v prosinci 2023 na webu Journal of Archaeological Science.

Také v antickém světě se v přístupu k zrzavým lidem střetával obdiv s despektem. Zatímco v Homérově Iliadě je největší řecký hrdina Achilles ryšavý, filozof Aristoteles o pár století později hlásá: „Ti, kdo mají plavé vlasy, jsou stateční; svědčí o tom lvi. Ale ti s načervenalými vlasy mají špatnou povahu; svědčí o tom lišky.“

Starověcí Římané spojovali rusé vlasy s představou zuřivých bojovníků kvůli keltskému kmenu Galů. „Jejich vysoké postavy, dlouhé zrzavé vlasy, obrovské štíty, neobyčejně dlouhé meče; ještě více jejich písně, když jdou do bitvy, jejich válečný pokřik a tance a strašlivý třesk zbraní, když o sebe narážejí svými štíty tak, jak to dělali jejich otcové před nimi - to vše nahání nepřátelům hrůzu a děsí je,“ píše historik Titus Livius ve svých Dějinách.

Římané věřili, že jim zrzaví otroci, které dováželi z Galie, ale také z Irska, Skotska či Thrákie, přinesou štěstí. Tomu odpovídala i jejich vyšší hodnota na trhu. Zatímco cena za obyčejného otroka se pohybovala kolem pěti set denárů, což představovalo zhruba roční spotřebu tříčlenné rodiny, kvalifikovaní jedinci a ryšaví otroci měli hodnotu až trojnásobnou.

A když šlo o mladou krásnou rusovlasou otrokyni, mohla její cena dosáhnout desetinásobku. Vložená investice se otrokáři rychle vrátila, neboť poptávka po rusovlasých nevěstkách byla vysoká. A podle nich si začaly vlasy zesvětlovat a barvit i římské dámy: skořicí, medem, limetkovou šťávou, heřmánkem a samozřejmě osvědčenou hennou.

O pár století později už ale bylo v Evropě všechno jinak. Nábožensky vypjatý středověk obdiv vůči zářivé barvě vlasů nesdílel a vizuální menšinovou odlišnost považoval za znak ďáblův.

Z rozdílných dob i prostředí pocházejí dva známé středověké spisy: Secretum Secretorum, arabské pojednání z desátého století, které se vydává za rady, jež údajně adresoval Aristoteles makedonskému králi Alexandru Velikému, a Proverbs of Alfred z poloviny dvanáctého století, sbírka výroků připisovaných anglosaskému králi Alfrédovi Velikému. Oba se shodují v jediném: Nevěř zrzkům! Lidská fantazie potom doplnila k této radě spoustu předsudků a pověr. Krev zrzavých mužů patřila k ingrediencím nezbytným pro přeměnu mědi ve zlato. Jejich tuk byl považován za jedovatý. A moč ryšavých chlapců se přidávala do zlaté barvy na vitráže, aby získala načervenalý odstín.

Mnoho spořádaných křesťanů dokonce věřilo, že ryšavci nemají duši. Jidáš Iškariotský, který zradil Krista, měl přece také zrzavé vlasy! Ani smrt mu nebyla dopřána, když spáchal sebevraždu, proměnil se v upíra. Proto také všechny upíry stříbro pálí - stejně jako spálilo třicet stříbrných Jidášovu dlaň…

Absurdní pověra přežila až do dvacátého století. „V Srbsku, Bulharsku a Rumunsku se věří, že existují upíři s rudými rty, zvaní Děti Jidáše. Tito, nejodpornější ze všech, zabijí svou oběť jediným kousnutím nebo polibkem, který jí rázem vysaje všechnu krev. Její otrávené maso je pak poznamenáno ďáblovými stigmaty: třemi ohavnými jizvami ve tvaru XXX, což znamená třicet stříbrných,“ popisuje okultista Montague Summers v knize The Vampire, His Kith and Kin (Upír, jeho známí a příbuzní) z roku 1928.

Ještě hůř než muži na tom byly zrzavé ženy: církev na ně hleděla jako na čarodějnice, jejichž sexuální apetit sahá od obyčejné promiskuity po obcování s démony. „Nebarvěte dceři vlasy na červeno, tím pro ni předznamenáváte ohně pekelné!“ nabádal matky svatý Jeroným.

Všeobecně přijímaný středověký předsudek, že zrzavé ženy jsou prostopášné, se zachoval až do novověku. Je patrný i ve spisu Des maladies de la grossesse z roku 1785, ve kterém lékař Nicolas Chambon radí ženám ohledně výběru kojné.

„Mléko kojné musí být sladké a příjemné vůně, což svědčí o dobrém temperamentu. U zrzavých žen, které mají rády víno a příliš holdují lásce, však má kyselou, páchnoucí a špatnou vůni. Velmi často může svým teplem a žíravostí způsobit malé vředy v ústech dítěte,“ varuje.

S postupujícími staletími ovšem dokázali Francouzi přitažlivost ryšavých žen docenit. Jejich smyslnou vůni popsal Augustin Galopin ve spisu Le parfum de la femme z roku 1886 takto: „Zrzky mají ze všech žen nejsilnější přirozenou vůni, a to vůni ambry a fialek. Vůně ambry je zpočátku mimořádně silná, jako by pocházela přímo ze žaludku vorvaňů, ale jak stárne, získává zemitou sladkost.“

Člověk se těžko brání dojmu, že ctěný monsieur Galopin měl s nějakou rusovláskou působivou osobní zkušenost.

Ohledně zrzavých lidí není prosta nesmyslů ani moderní doba. Patří k nim třeba spekulace, že starověké civilizace založili ryšaví námořníci přeživší zkázu Atlantidy. Že jejich DNA je mimozemského původu a pochází od rusovlasých Lyřanů. Nebo že Židé a zrzaví lidé mají víc neandertálských genů než běžná populace a nacisté se podvědomě snažili vymýtit neandertálské genetické dědictví.

Pokud takové nesmysly dokážou vymyslet dospělí, jak to asi vypadá mezi dětmi? Jak by se dalo čekat: zrzkové bývají ve školách častým terčem šikany. Začíná to posměchem už ve školce: Zrzi, zrzi, co tě mrzí? Ta zrzavá palice, ta mě mrzí nejvíce!

Základní a střední škola na tom nebývají o moc lépe. V roce 2008 vyhlásili angličtí studenti Den nakopnutí zrzka, Kick a Ginger Day. Inspirovala je epizoda seriálu South Park, v níž autoři odkazovali právě na středověkou pověru o zrzcích bez duše. Zamýšlený vtip však nečekaně odstartoval ve Spojených státech, Kanadě a Anglii sérii útoků na ryšavé studenty. V reakci na to vznikl o rok později Den políbení zrzka, Kiss a Ginger Day, který se slaví 12. ledna.

Ať už se setkávají s obdivem, nebo hloupými předsudky, zrzaví lidé jsou dnes na své ohnivé vlasy hrdí. Každoročně se setkávají ve francouzském Cháteaugironu, irském Crosshavenu, ale hlavně v nizozemském Tilburgu. Tamější festival Roodharigendag, největší svého druhu na světě, se váže k roku 2005, kdy malíř Bart Rouwenhorst sháněl patnáct zrzavých modelů pro svůj obraz. V malém městě Asten se mu tehdy sešlo okolo sto padesáti zájemců a byli z toho tak nadšení, že založili tradici.