Rudolf Hrušínský: Výchovu synů jsem nechal na své ženě, a udělal jsem dobře

Není hercem hlavních rolí, ale televizní diváci ho v seriálu Ulice milují jako Vlastu Peška a v anketě TýTý ho už podruhé zvolili nejoblíbenějším hercem. Je za to vděčný, ale pozornost médií spíš trpně snáší, než by si ji užíval. Informace o sobě dávkuje v předem vyměřených mantinelech.

Jsem šťastný. Důležité pro mě je, že to není cena od kritiků či odborných porot, ale od diváků. Já pro diváky hraju, takže mě těší, že se jim to líbí a poslali mi svoje hlasy. Je to třetí taková cena a už vím, že se na mém profesním životě nic nezmění. Nezvýší mi to nabídky ani honoráře. V roce 1997 jsem byl za Knoflíkáře nominován na Českého lva a nabídky se nejen nevršily, ale několik let jsem nenatočil jediný film. Byl to až po letech Menzelův snímek Obsluhoval jsem anglického krále.

Ne, a mrzí mě, nikoli kvůli sobě, ale kvůli české kinematografii, že po filmu Obsluhoval jsem anglického krále Jiří Menzel zatím nic nenatočil. Je hrozná škoda, že nemůže točit, co by chtěl.

A ne jednou, protože se to točilo několikrát. Přede mnou to vyzkoušel kaskadér, ale když jsem si pak na ty koleje lehl, uvědomil jsem si, že zdaleka neměl vypouklé břicho jako já, a když se vlak blížil a já viděl, jak mu zespodu trčí všelijaká železa, byl jsem přesvědčený, že to nedopadne dobře. Ale jak vidíte, přežil jsem. Bylo to ale hodně těsné.

Nemám. Vím jen, že já i moje seriálová partnerka paní Maciuchová se snažíme hrát to co nejprofesionálněji. Netýká se to ostatně jen nás dvou, ale celého štábu. Za tenhle seriál se nikdo nemusíme stydět.

Ne, protože mě do Ulice nalákal režisér Dušan Klein, s nímž jsem už několikrát točil. Když mi roli nabídl on, neváhal jsem. O tom, že jsem nikdy nelitoval, svědčí, že tam jsem šestý rok.

Dramaturgie s tím počítala už delší čas, takže do doby, než se vrátí, si musíme nějak poradit. Můj herecký život je ale i bez Peška naplněn: hraju v pěti krásných komediích u Karla Heřmánka v Divadle Bez zábradlí.

Ne. Jako herec jsem se vždycky hlavně těšil na prázdniny.

Kvůli rybám, cestování, malování, focení…

Z Nepálu. Léta jsem toužil podívat se tam. Bylo to tak nádherné, jak jsem si představoval. Znal jsem Alpy, Vysoké Tatry, Pyreneje, ale Himálaj bere dech. Představte si, že se díváte na Lomnický štít a najednou za ním vykoukne hora, která je o pět kilometrů vyšší.

Projezdil jsem skoro celou Asii: Mongolsko, tam letos pojedu podeváté, Thajsko, Filipíny, Kambodžu, Čínu, Malajsii, Indonésii, Srí Lanku. Rád pobývám v zemích, kde převládá buddhismus, protože lidé tam jsou usměvaví, nejsou zakyslí ani nafrnění.

Pokud dopadne dobře, nepřijde vám jako nebezpečná. V Gambii, v rovníkové Africe, nám jeden místní hoch nabídl, že nás dovede ke krokodýlům. Že se nemusíme bát, že jsou nažraní, a tak nejsou nebezpeční. Bylo to jezírko s asi padesáti krokodýly.

Mám odtamtud nádherné fotky, ale až když jsem je prohlížel, tak mi došlo, že kdyby se nějaký z těch krokodýlů, kteří se tam ve vodě povalovali, pohnul, byl by tak rychlý, že bych neměl nejmenší šanci.

Když tam jste poprvé, máte nutkání rozdat všechno, co máte. Když tam jezdíte častěji, zvyknete si, že na každém rohu čekají ruce, které se k vám natahují. Do Gambie jsme třeba vezli psací potřeby, sladkosti. Ani jsme je nestačili vyndat z ruksaku, děti nám ten ruksak roztrhaly.

Když jsme jeli do Nepálu, už jsme byli poučenější a rozdělovali jsme to po částech. Je tam děsivá bída. V hlavním městě Káthmándú žijí obyvatelé zavaleni odpadky a špínou. Kdyby to viděli lidé, kteří tady naříkají nad bídou, přišli by si jako milionáři.

S přáteli, s nimiž máme společný pohled na cestování i na život v cizině. Nevyžadujeme žádný luxus, ale máme rádi krásné prostředí a zážitky. Věkově jsem tam nejstarší.

Skoro celý život jsem mohl cestovat akorát do NDR, a ještě s komplikacemi, takže v době, kdy to jde, se snažím dohnat, co můžu. Věk je ale neúprosný a nevím, jestli všechno stihnu.

Vždycky to produkci nahlásím skoro rok dopředu a dosud mi vždycky vyhověli. Já jsem jim za to získal dvě ceny TýTý.

Za rybami do Egypta. Na Asuánskou přehradu, kde budeme lovit nilské okouny.

Že mohou mít 60 až 70 kilo. Vzhledem ke svému věku a ubývající síle ale doufám, že mi takový nezabere. Poloviční mi klidně postačí.

Na největší rybu, kterou jsem chytil: sumce měřícího 2,18 metru. Vytáhl jsem ho předloni ve Španělsku na řece Ebro. Chvílemi jsem si myslel, že to budu muset vzdát. Byl jsem na loďce bez stříšky a bylo asi čtyřicet stupňů. Strávil jsem s ním několik hodin, a když jsem ho zdolal, pustil jsem ho. Další velká ryba, na kterou jsem pyšný, je tajmen, kterého jsem vytáhl v Mongolsku. Měřil 1,36 metru. Je to obdoba naší hlavatky, nádherná dravá ryba, královna prudkých vod.

Baví. Jsem rybář, který si sedne k vodě, a i když nic nechytne, není nešťastný. Někdy jsem dokonce rád, když ryby moc neberou, a jenom tak si tam sedím a pozoruji přírodu. U vody si nejlíp odpočinu.

Na pstruhy mám nejraději horní tok Vltavy, od Vyššího Brodu k Rožmberku, miluji i Otavu od Annína po Žichovice. Na kapry jezdím na Lužnici, Berounku a na rybník Nový Kanclíř u Třeboně.

Naučil mě táta na Podolsku na Vltavě. Tam jsme měli chalupu. Pak napustili Orlickou přehradu, která chalupu zatopila. Chodil jsem s ním na ryby už od tří let. Asi v osmi jsem na malý prut z vrby a na kuličku z těsta chytil prvního sumce. Měl asi jen 40 centimetrů, ale byl jsem na něj neuvěřitelně hrdý.

To se uvidí. Všichni tři synové dostali, když byli malí, rybářské základy. Když byli větší, přestalo je to bavit. Třeba je to ke stáru ještě chytne a bude se jim to, co jsem je naučil, hodit.

Jako kluk jsem byl zapálený rybář, kolem puberty jsem měl úplně jiné zájmy a ztratil jsem o rybařinu zájem. Pak jsem se k ní pokorně vrátil.

Ne, jsem jemný a mírumilovný člověk, takže ani kolem puberty jsem nebyl příliš divoký.

Výchovu jsem nechal na své ženě, a udělal jsem dobře.

Nejmladší žije pět let v Římě se svou italskou přítelkyní. Domluví se anglicky, německy, francouzsky a samozřejmě italsky a provádí tam cizince. Prostřední pracuje u firmy Kenvelo, má malého syna, nejstarší Rudla dělá u Dana Landy a hodně se angažuje v charitě pro Haiti.

Protože si to nepřeje. Je doktorka práv, a to je všechno, co vám o ní povím.

Je normální. Mně je čtyřiašedesát, jemu přes padesát, takže na písku si už nehrajeme. Pokud spolu potřebujeme mluvit, tak si zavoláme.

Po revoluci jsem založil síť galerií U Rudolfa. Měl jsem galerie v Táboře, v Plané nad Lužnicí, Českých Budějovicích, Sušici a na Hluboké. Nakonec jsem si nechal jen tu v Plané nad Lužnicí, protože to nešlo časově zvládnout. Stranou šlo i vlastní malování. Dřív jsem maloval v noci po představení, teď se musím učit na druhý den scénáře Ulice.

Líp než na začátku, takže teď už nemám problém naučit se ze dne na den třicet až čtyřicet stránek textu.

Od 13 let kouřím, abstinent nejsem, nejvíc mi chutná nezdravá strava.

Naposledy na harmoniku, když jsem chodil na konzervatoř. Hraju ale tenis a myslím, že dobře. A u rybařiny se člověk taky musí hýbat. Když muškaříte, ujdete v řece několik kilometrů v prudkém proudu mezi šutry.

V poslední době mě víc baví točit na kameru. Sám si to stříhám a mixuji s hudbou a vypaluji na DVD. Je to ale děsný žrout času. Taktak to vždycky před další výpravou zpracuji a sestříhám.

Kdybych to uměl, tak jsem namaloval několik obrazů a teď bych byl na rybách.