Článek
Míla Prokůpková a její kouzelný obchůdek na pražském Uhelném trhu, který tam už 15 let vede, je toho důkazem.
„Moje první velká zakázka byla pro jednu počítačovou firmu. Nechali si ode mě pro své obchodní partnery ručně napsat vánoční přání, aby se odlišili od ostatních,“ vzpomíná a dodává, že takhle uvažuje stále víc lidí.
„Po období fascinace počítačovými programy hledají lidé něco originálního. Navracejí se k rukodělné práci, která představuje trvalejší hodnotu.“
Krasopisná usmíření
Cesta šumperské rodačky a absolventky uměleckoprůmyslové školy v Brně ke kaligrafii byla dlážděna náhodami. Léta pracovala jako grafička na volné noze v Šumperku, kde mj. připravovala výstavy, muzejní expozice, firemní štíty, plakáty, pozvánky, upravovala brožury.
Když ji před dvaceti lety zavál osud do Prahy, všimla si cestou na cvičení reklamy na prodejnu ručního papíru s adresou na Uhelném trhu, na níž byla reprodukce jejího obrázku.
„Naštvalo mě to a vypravila jsem se tam. Zavolala jsem pak do té papírny a vynadala jim, že jednak bez dovolení použili můj obrázek, jednak že ta jejich prodejna je strašná. Nakonec mi nabídli, abych ten obchůdek vedla,“ vzpomíná Míla Prokůpková na dobu před patnácti lety. Původně to mělo být jen na krátkou dobu, ale postupně jí zákazníci začali zadávat psaní a grafickou úpravu různých přání.
Pero, namáčené do tuše, je její nejčastější pracovní nástroj.
Zvrat přišel, když se v roce 2003 předávaly televizní ceny TýTý a jedna sponzorská firma chtěla na ručním papíru napsat certifikát k daru pro herečku Valérii Zawadskou, která zvítězila v kategorii dabingu. Od té doby se na ni začaly obracet nejrůznější exkluzivní firmy od klenotnických přes kosmetické po hotelové, aby jejich pozvánkám či certifikátům dala osobní punc.
K zákazníkům paní Prokůpkové však nepatří jen luxusní značky. Jen před chvilkou se zavřely dveře za mladíkem, který si odnesl obálku s ručně psanou omluvou jeho dívce. Kaligraficky se v ní kál za jakýsi prohřešek, prosil o odpuštění a ubezpečoval ji o své lásce…
„Podobné usmiřovací dopisy nejsou vůbec výjimečné,“ upozorňuje kaligrafka. „Ten nejdelší, který jsem psala, měl šest stránek. Nejčastěji ale píšu blahopřání k narozeninám, svatbám, narození dětí. Dojemný byl nekrolog, který si nechala jedna paní napsat, když jí zemřel otec. Předala ho na formátu A4 dětem, aby si ho mohly nechat zarámovat. Jindy nechala matka napsat dceři ke svatbě své životní rady. To jsem se pobavila. Třeba jí radila, ať si nic nedělá z toho, kdyby jí zahýbal a zatloukal: Dokud ti lže, znamená to, že tě má pořád rád.“
Motorika a trpělivost
„V počítačích se zdá, že druhů písem jsou stovky. Ve skutečnosti se jich používá tak deset druhů. Některá počítačová písma, která vypadají kaligraficky, se ani nedají použít, protože jsou uměle vytvořená,“ vysvětluje Míla Prokůpková.
„Nejčastěji píšu anglickou kurzívou, kterou používali úředníci prakticky až do poloviny 20. století. Vznikla v 18. století, kdy přibylo byrokracie, bylo třeba čím dál víc psát a psací stroje ještě neexistovaly. V rámci rychlosti bylo nutné psát slovo jedním tahem, a tak vznikla kurzíva. Gotickým nebo renesančním písmem se bez přerušení slova nedala napsat. Bylo pokaždé třeba několik tahů.“
Několik stránek Kroniky Václava IV. namalovala před dvěma lety pro televizní trilogii o Janu Husovi.
Paní Prokůpková proto rozhodně nefandí snaze zavést ve školách tzv. Comenia Script, písmo postavené na psaní jednotlivých písmen, které by mělo nahradit psací písmo, kde se jedním tahem spojují písmena ve slova.
„Bude to na úkor rozvoje motoriky i trpělivosti. Komenský se musí obracet v hrobě,“ kroutí hlavou. „Bohužel panuje trend všechno dětem usnadňovat. Nejlíp se přitom naučíte psát namáčecím perem, protože nedovolí nesprávný sklon.“
Sama jím také nejvíc píše a kromě toho ještě tuší: „Je to nejtvořivější, můžete zdůraznit iniciály, horní a dolní přetahy, nejlépe se tak doplňuje kompozice. Jen mám-li savější podklad, píšu kaligrafickým plnicím perem.“
Historie před kamerou
Kaligrafických dovedností Míly Prokůpkové využívají i filmové a televizní produkce při natáčení historických filmů. Přizvaly ji například k filmu Lidice: „Když jsem psala dopisy a obálky adresované do Lidic v době heydrichiády, šel mi mráz po zádech,“ svěřuje se.
Diváci filmu Dušana Kleina Zakázaný člověk o K. H. Borovském mohli vidět ruku Míly Prokůpkové, jak na kameru píše Havlíčkovým písmem fejeton.
Pro stejný film vytvořila i stížný list proti upálení mistra Jana Husa, na který v roce 1415 připojilo své pečetě 452 českých a moravských šlechticů.
Pro televizní trilogii Jan Hus zase vytvořila tzv. stížný list 452 českých a moravských šlechticů proti Husovu upálení, opatřený více než stovkou pečetí. Z její autorské dílny pocházelo i faksimile kroniky Václava IV. Oběma předcházelo pečlivé archívní studium.
Středověk považuje Míla Prokůpková za vrcholné období evropské kaligrafie: „Stoupala potřeba písemně zaznamenávat a ještě neexistoval knihtisk, který vývoj kaligrafie zastavil. Knihy se pak už neopisovaly, začalo převažovat kancelářské dokumentační psaní. Teď se lidé k ručnímu psaní navracejí pro jeho originalitu a individuálnost. Kurzy, které vedu, jsou plné.“