Rozálie Kohoutová: I v Maroku mají hokejovou reprezentaci. Na mistrovství to zatím není

Půlka lidí říká ty Kytlice, druhá ta Kytlice. Já patřím k těm, co říkají ty Kytlice. Ale třeba můj manžel, který sem začal jezdit, tak říká do té Kytlice.

Ano, protože se mi podařilo najít německou rodinu, která byla z našeho domu vysídlená. Přijela jsem za nimi a oni mi ukázali fotoalbum s domem, kterému říkáme náš, a oni mu taky tak říkali. Byl to jakýsi paralelní osud domu. Jeli se sem po válce podívat, fotili si to tu a přemýšleli, kdo v něm asi bydlí.

Bylo docela silné se s nimi seznámit. Ještě žila stará paní, která odsun zažila, byla to litevská Němka. Hezky jsme si popovídali, ubytovali mě u nich doma. Slova „náš dům“ dostala jiný rozměr. Můj děda a starý pan Kleinpeter by asi takovou přátelskou debatu nad kafem neměli, ale my už jo.

Vůbec. Kamarádi mají sound systém a ohromný modrý stan s hvězdičkami a kosočtvercem, takže to byla spíš svatba alternativní. Někdo byl možná trochu pohoršený, ale stan byl krásný. S pomocí místní komunity a paní floristky jsme ho nazdobili a postavili u zdejšího rybníka.

Klasická vesnická svatba to tedy nebyla a místní se divili, že kolem páté ráno ještě hrála elektronická hudba. S mojí svědkyní jsme to pak žehlily. Dopadlo to dobře a s manželem jsme stále svoji.

Bývá. Vzala jsem to v obráceném pořadí, než se to dělá.

Film mě zajímal, vždyť moje máma má FAMU, takže jsem věděla, že ta škola existuje. Na gymplu jsem inklinovala ke geopolitickým vědám, ale bavila mě i žurnalistika a kinematografie.

Dokumentární tvorba mi přišla jako dobré spojení těchto oborů. Dlouho mě nechtěli vzít, povedlo se to až napotřetí.

Jsem jiný typ.

Asi jo, i když čím jsme starší, tím si začínáme být podobnější. Berenika začíná být hloubavější a mě zase víc baví si ze sebe dělat legraci a nestydět se, což byl vždy můj problém. Navíc něco je povaha, ale podstatný je talent. A Berenika ten muzikální má.

Já kdybych se snažila zpívat, bude ze mě průměrná barová zpěvačka. Hlasové dispozice nemám, ale Berenika je v tom skvělá. Má to linii táty, tam jsou muzikanti, kdežto já jsem spíš do Obermannů. Tam moc muzikální nejsou.

Docela komplikovanou. Když se rodiče rozváděli, Berenika byla ještě malá a moc to neřešila, ale já byla v citlivém věku, a tak jsem se zčásti zavřela do sebe a vyhraňovala se vůči okolí. Ale někdy kolem sedmnácti se to uklidnilo.

Když jsem studovala v Paříži, seznámila jsem se s kulturním atašé panem Czerný. S jeho pomocí jsem udělala filmový projekt o pařížském Sokolu. Pak odešel na velvyslanectví do Maroka a vzpomněl si na mě, protože česká ambasáda začala podporovat marocký lední hokej.

A to mi na tom přišlo bezvadné. Když se dělaly kulturní projekty mezi Českem a Marokem, moc z toho nebylo, ale s hokejem to klaplo. Mně přišlo kouzelné, že se nesnažíme pomáhat tamním tělesně postiženým nebo že tam nehledáme vodu, ale podporujeme lední hokej.

I když i to má sociální rozměr, protože zatím byl hokej zábavou jen pro horní vrstvy, ale díky podpoře české ambasády na něj mohou dojíždět i kluci ze slumů a chudších rodin.

Když jsem jela do Maroka, myslela jsem si, že najdu tři kluky, co ani neumí bruslit, ale oni fakt měli tým. A svou reprezentaci. Na mistrovství to teda zatím není, ale moc toužili podívat se do Evropy, aby zjistili, jak se to tady hraje.

A my jsme si s Tomášem Bojarem řekli, že by to mohl být dobrý film. Našli jsme si náchodský hokejový tým, který do toho šel, protože mají bezva trenéra i rodiče žáků. Brali to jako dobrou zkušenost. Děcka sice nejela do Kanady, ale i v Maroku se něco mohla naučit.

Myslela jsem si, že to bude náročnější. Že přijde větší kulturní šok. Ale to děti tolik neřeší. Marocké rodiny naše děti krásně přijaly, ty přijely nadšené a české rodiny jim to chtěly oplatit. Jasně že jsme sháněli hovězí buřty místo vepřových, ale jinak šly předsudky stranou.

Smysl pro humor, výběr protagonistů, aby na téma nenahlíželi, tak jak se má, s úplnou politickou korektností, která je často až přehnaná. My s Tomášem občas tu hranici rádi překročíme.

Pracovat v týmu se u filmu musí. Říká se, že dokument nemá scénář, ale je třeba mít koncept, do kterého vstupují autentické věci. Musíme vědět, odkud a kam jdeme. Když je člověk sám, spoustu věcí si odpustí, ve dvojici je hlídán. A navíc pohoda u filmu je důležitá a o tu se taky snažím starat.

Výjimečně. Přestala jsem, když mi bylo čtrnáct. Hrála jsem hlavně jako dítě, nejvíc do dvanácti let. Pak přišla puberta a hrát šachy mi přišlo jako vrchol trapnosti.

Přestala jsem trénovat a chodit do kroužku. Když jsem pak šla na turnaj, zvládla jsem partii zahrát, ale bez tréninku jsem rychle ztrácela úroveň, kterou jsem měla nejlepší v deseti letech.

Když jsem byla mladší, konzultovala jsem s ní některé své filmy. Teď ji můžu vnímat částečně jako inspirační zdroj, doporučí mi knížky, filmy, což je vzájemné. Ale že bychom si koukaly do tvůrčí kuchyně, to ne.

A že bych mámu vzala do střižny, to vůbec. Na FAMU v prváku jsem některé nehotové filmy ukázala, ale dnes je těch lidí, co do střižny zkrátka přijít musí a na jejichž názor musím brát ohled, tolik, že další nepotřebuju.

Manžel je zvukař a jeho názoru si cením. Občas mi poradí, jak přehodit scénu, a já pak zjistím, že to vymyslel skvěle. Adam má analytický mozek a je nejbližší člověk, kterého se ptám na názor. Jinak to nikomu neukazuju, nechci se rozmělňovat dalším pohledem.

Ne všechny. Máma píše knížek dost a já nejsem úplný knihomol. Naposledy jsem četla tu, co se odehrává jakoby tady, v Kytlicích, Dobré duše. Jasnozřivost jsem ještě nečetla.

Snažím se to vnímat tak, že to nejsem já.

Dávala nám hodně volnosti. Snažila se poznat, a doufám, že to bude dělat i s vnoučaty, v čem je člověk dobrý a v čem spočívá jeho talent, a ten rozvíjet. A nic zbytečně nezakazovat.

Jsem asi analytičtější než máma, a když si čtu Montessori příručky, jak vychovávat, vidím, že to jsme doma měli zcela přirozeně.

Jasně, buď má člověk pocit, že je dobře vychován, a chce to dělat stejně, anebo si myslí, že výchova selhala, a tak to chce dělat opačně.

Půjdu konečně na mateřskou. Co mám Samíka, a i před tím, pořád točím, ať to byla Jenica a Perla, Gottland, nebo FC Roma a teď Letní hokej. Teď se potřebuju zamyslet, kudy se vydám.

Mám pocit, že nechci jít jen jasnou dokumentární cestou, možná by mě lákalo zabrousit i do hraného filmu. Vždyť hranice je tam tenká. Je to o výšce rozpočtu, látce a způsobu zpracování.

Aktuálně mám před sebou natáčení klipu pro Bereniku, protože vydala desku Holka roku a oslovila mě k natáčení. Ale to je pro mě taková milá zábava.

Může se vám hodit na Zboží.cz: