Rozálie Havelková: Splněné sny mě docela děsí

Jmenuje se Alice, mimochodem stejně jako moje maminka, studuje právo a se svou seriálovou maminkou, kterou hraje Jitka Schneiderová, má komplikovaný vztah, protože se jí nelíbí, že si máma našla nového přítele během doby, kdy byl otec v kómatu. Myslím, že u ní probíhá taková opožděná puberta, což se u jinak vzorných dcer stává.

Těžko říct. Byla jsem hodná, žádnou šílenou pubertu jsem neměla. Pokud nějaký vzdor probíhal či snad ještě probíhá, nebyl nijak vyhrocený. Nejsem si ani jistá hranicí mezi nějakým vzdorem a běžnými neshodami mezi matkou a dcerou.

Bydlím v bytě ve stejném domě jako rodiče. Je to takové osamostatnění napůl.

Nevím, jestli jsme zrovna spojenci, ale máme se moc rádi. Vzdor vůči němu mám už za sebou. Hlavně se nejednalo tolik o spor mezi otcem a dcerou, jako spíš o spor profesní. Táta mi z dobré vůle dával odmalička příležitost hrát v jeho představeních, jako malá jsem s ním tančila na jeho koncertech, od patnácti jsem s orchestrem začala i zpívat, a stala se tak součástí jeho koncertních programů.

Dokonce jsem měla možnost zpívat v Národním divadle v rámci představení V rytmu swingu buší srdce mé. To se tehdy trošku obrátilo proti mně.

Lidi mě začali brát jako protekčního spratka, ne všichni, ale párkrát jsem to zaslechla. Mluvím především o kolezích z divadelního prostředí. Když na to hledím zpětně, byla to celkem drzost hrát v osmnácti zrovna v Národním, bez jakékoli herecké školy.

Jenže šlo o to, že v tom, co dělám, jak dobově zpívám jazz, jsem dobrá, a do představení jsem se tedy perfektně hodila. Někteří kolegové místo toho, aby vnímali moje schopnosti, vnímali to, že mezi ně nepatřím a že nemám ani školu, ani zkušenosti jako oni. Dnes bych to brala s nadhledem.

Pomluvy mě bolely. Rozhodně si nechci hrát na chudáčka nebo ze sebe dělat ukřivděnou, jen vám říkám, jak to bylo. No a najednou se vyskytla příležitost odjet s cirkusem Ronaldo, což se mi jevilo jako vysvobození. A bylo.

Poté, co jsem se z cirkusu po roce vrátila, řekla jsem tatínkovi s nejhlubší pokorou, že už s ním další představení zkoušet nebudu a že si udělám svoje vlastní.

Byla jsem plná zážitků z cirkusu a společně s Anežkou Hessovou jsme na základě těchto vzpomínek vytvořily představení Rozladěné držky. Když nám v první vlně pandemie uvízl na Slovensku student režie na DAMU Roman Poliak, který nám pomáhal představení tvořit, nakonec jsem tátu oslovila, aby nám udělal režijní supervizi. Dotvořili jsme tak představení společně. Našli jsme si zase cestu ke spolupráci a já pochopila, jakou obrovskou výhodu mám, že můj táta je můj táta.

Ve dvanácti třinácti jsem měla období, kdy jsem hodně malovala a uvažovala o studiu na výtvarné škole, ale dlouho to období netrvalo. Zvítězila má komediantská duše. Nicméně mě baví vymýšlet ve svých projektech kostýmy a scénografii.

Od malička byl mým snem Nový cirkus (spojení artistiky s divadelní dramaturgií). A splnil se mi neočekávaně brzy. Taky jsem snila o vlastním představení, což se také stalo. Až mě ty splněné sny docela děsí.

Jde o scénickou koláž klasického indického tance a španělského flamenca obohacenou o poetiku nového cirkusu, nonverbálního divadla a klaunérie. S Anežkou Hessovou obě tančíme a hrajeme na akordeon.

Poznaly jsme se na tanečním soustředění v Mnichově Hradišti, které bylo částečně zaměřené na flamenco, částečně na indický tanec kathak, který Anežka v Indii studovala. Mně bylo tenkrát deset a Anežce dvacet. Byla pro mě bohyní!

Po čase, když jsem trochu povyrostla a Anežku přerostla, nás napadlo, že bychom mohly něco společně vytvořit.

Když jsem se vrátila z Belgie, začaly jsme přemýšlet o tématu představení a cirkus se nakonec vyjevil jako ideální téma, jelikož nejen já jsem s ním měla zkušenosti, ale i Anežka. Vyrůstala totiž u kočovného divadla.

Představení jsme vloni stačily zahrát na Letní Letné (mezinárodní festival nového cirkusu pořádaný každoročně v Praze na Letné), což bylo kouzelné, protože právě tam jsem se jako malá holka do francouzského nového cirkusu zamilovala.

Samozřejmě se o mě i báli, bylo mi devatenáct. I já jsem se bála. A vzpomínám si, když jsme představení už skoro dozkoušeli a já se ještě vrátila před premiérou domů rozloučit se, zalekla jsem se několikaměsíčního odloučení od rodiny a od kluka. Už sbalená jsem seděla na kufru a bulila, že nikam nejedu.

Tehdy zakročil tatínek, dokonce mi přikázal, ať odletím, že přece nemůžu nechat celou nazkoušenou show před premiérou ve štychu. Naštěstí jsem ho poslechla a prožila jsem neuvěřitelně inspirativní rok. A taky to byla velká škola.

Kromě francouzských cirkusů jsem milovala představení bratří Formanů. Moc jsem toužila s nimi spolupracovat. Zatím jsem tu příležitost neměla, ale jednou se mi Petr Forman ozval, že jeho belgický kamarád dává dohromady mezinárodní skupinu mladých umělců pro projekt, který by měl být protkán swingovou hudbou a měl by se nést v duchu starého kabaretu. Jelikož se swingu věnuju, vzpomněl si na mě.

Ten kamarád byl Nanosh Ronaldo, syn velkého Dannyho Ronalda, jehož cirkus je v cirkusovém světě velice známý a oceňovaný. Nanosh zrovna tehdy projížděl Prahou, takže jsme se setkali a ono to klaplo. V pololetí ve čtvrťáku na gymplu jsem odjela na rok do Belgie.

Když jsem přijela, nevěděla jsem ani, jak se drží šroubovák, a najednou jsem musela stavět šapitó pro tři sta lidí. Začátky byly krušné, ale po pár týdnech jsem už přesně věděla, kolik lavic mám na kterou stranu odtáhnout, kde co přivrtat a hlavně kam se neplést.

Původní vize našeho principála byla sestavit klasickou kabaretní show, ve které jdou za sebou jednotlivé výstupy umělců. Já byla původně vybrána jen jako zpěvačka, která měla doprovázet čísla akrobatů.

Nakonec ale vzniklo kouzelné, poetické představení, kde zdaleka nešlo jen o akrobatické výkony, ale o jednoduchý příběh založený na našich vlastních charakterech, který čísla propojoval. Nakonec jsem v představení kromě zpěvu i tančila a hrála.

Práce to byla náročná fyzicky i psychicky. Každý týden jsme vystupovali v jiném městě. Bylo nás šest artistů a jen jeden technik. V sedmi lidech jsme museli pokaždé šapito postavit, zahrát čtyři představení, stan zbourat a přejet do jiného městečka. A tak to šlo pořád dokola.

Po roce jsem byla vyčerpaná a nedovedla jsem si představit, že bych se tam vrátila a absolvovala to stejné další sezonu znovu, takže jsem se rozhodla, že další rok už pokračovat nebudu. Po pár měsících odpočinku se mi ale začalo po mé maringotce stýskat.

Ano, už si to zase dovedu představit. Vlastně trošku doufám, že se zase někdy k cirkusu vrátím.

Během toho roku, co jsme jeli turné, jsem se ještě stihla vrátit do Prahy, abych udělala maturitu. Do toho jsem natočila seriál Single Lady, byl to hodně intenzivní rok. Když skončil, měla jsem pocit, že se život zastavil, že vůbec nežiju! Až do doby, než jsem začala s Anežkou pracovat na našem představení.

Film Boba Fosseho Kabaret s Lizou Minneli je jedním z mých nejoblíbenějších filmů. Pokaždé když ho vidím, tak bulím a speciálně během belgického turné jsem ho hodně prožívala. Ztotožňovala jsem se s kabaretní zpěvačkou Sally Bowles, aniž bych tušila, že by tady někdo Kabaret inscenoval, nebo že bych dokonce měla Sally hrát. Vloni jsem dostala pozvánku na konkurz a vyšlo to. Další splněný sen. To je až děsivý, nemyslíte?

Docela ano! Sice od sedmi let tančím flamenco, také jsem dlouho tančila lindy hop (swingový tanec vycházející z charlestonu), ale tenhle muzikál, to jsou úplně jiné pohyby, jiná práce s tělem.

Když Petra Šťastná otevírala kurz pro děti, šla jsem se podívat na první hodinu a naprosto mě to pohltilo. Na rozdíl od stepu, který jsem předtím zkoušela, to byl v mých očích elegantní, dívčí pohyb, plný vášně a emocí. Úplně jsem tomu propadla.

Táta mě v mé vášni podporoval, jezdil se mnou na kurzy flamenca do Andalusie. Tato velká posedlost na chvíli ustala, když mi bylo asi čtrnáct. Tehdy jsem zničehonic strašně vyrostla a vůbec jsem si nevěděla rady s najednou strašně dlouhýma rukama a nohama. Zalekla jsem se toho a na chvíli propadla pro změnu lindy hopu, který je technicky mnohem jednodušší.

Před pár lety jsem se ale k flamenku opět vrátila, přímo v Seville, kde jsem absolvovala několikatýdenní kurz.

Pomalu se do toho zase dostávám, chtěla bych se tomu nadále intenzivně věnovat. Oblíbila jsem si i španělskou kulturu celkově a jazyk. Už se docela dobře domluvím.

To nemám. Ale zase jsem měla to štěstí, že jsem se odmalička mohla učit z přítomnosti lidí, jako je Jarda Dušek, Martin Zbrožek, Martha Issová, Jarka Kretschmerová, Bob Klepl… To byla ta nejlepší škola.

Jako malé holce mi máma pouštěla jazz, Věru Gondolánovou, Elvise. Chodila jsem do tanečního studia Light, táta se mnou vymýšlel různé stepařské choreografie. Flamenco se učím od sedmi let. Brzy jsem taky začala hrát na harmoniku.

Nespřádám. Jsem teď sice zamilovaná, ale nic neplánuju. Ani neplánuju, kdy bych měla něco začít plánovat.

Divadlo mě baví, ale zároveň bych se nechtěla věnovat jen jemu. Mám ještě harmoniku a svoje písničky. Zatím jsem písně použila v Rozladěných držkách a hraju je přátelům pro radost. Teď s Anežkou připravujeme další představení, spíše koncert, který jsme pojmenovaly Rozladěné držky – Zbrusu nová show. Nazkoušely jsme nový repertoár francouzských a španělských šansonů a k tomu jsme přidaly i mé nové písně.

Označila bych je za morbidní šansony. Píšu si texty a doprovázím se na akordeon.

Široký asi je, ale nemám potřebu ho nějak redukovat. Můj vzor je v tomhle táta, který režíruje operu, divadlo, film, zpívá, stepuje, řídí svůj orchestr…

Teď zrovna ano. Chystáme i novou desku, kde budu mít hned několik sólových písní. Je to krásná práce, i když ve mně stále hlodá ta rebelská holčička, která říká: Zase práce s tatínkem, zase se jen vezeš…

Ale i tohle se vyvíjí, domluvili jsme se, že si budu moct vybírat svoje písně, v posledním programu jsem si vymyslela svoje taneční číslo. Myslím, že postupem času nám, mně a Vojtovi (starší bratr z prvního manželství), bude táta dávat více prostoru. Už několikrát naznačil, že by nám band jednou rád předal.