Rostislav Novák: Miluju poetiku tradičního cirkusu, dělá-li se poctivě

Stejně jako jeho předkové se divadlu věnuje nejen jako interpret, ale i jako organizátor a tvůrce a ve svém projektu tzv. nového cirkusu fantaskně spojil cirkusové a jevištní žánry i umělce několika profesí a národností.

V rodě Kopeckých byli vedle loutkářů i cirkusáci a provozovatelé poutí. Ne že bych vyrůstal v cirkuse, ale byl jsem tam hodně často. Babiččini sourozenci totiž dva vlastnili: Jan Kopecký měl cirkus Praga a Arnošt Kopecký Arko. S dědou a babičkou jsme je často navštěvovali. Kdykoli tady hostovaly velké cirkusy, naši nás tam brali. S bráchou jsme si doma hráli na akrobaty. Byl jsem tím každopádně ovlivněný, určitě to byla jedna z cest do světa fantazie.

Zvířata jsem v cirkuse nijak nepreferoval, obdivoval jsem akrobaty, jak pozemní, tak ty na hrazdách nebo na trampolínách. Miluju poetiku tradičního cirkusu, dělá-li se poctivě. Jenže v českých podmínkách to moc poctivě dělat nejde, protože cirkusy nemají vůbec žádnou podporu. Přesto se snaží udržovat rodinnou tradici a předávat ji z pokolení na pokolení.

Cirkus si dovedu představit i bez zvířat. Nedávno jsem ale s dětmi viděl italský cirkus Medrano, kde do manéže vběhli žirafa, hroch, klokan. To bylo neuvěřitelné, i já jsem byl překvapený. Třeba Jirka Berousek má drezury na nejvyšší úrovni.

Zažil jsem to z druhé strany. V prvním ročníku na DAMU jsem byl v projektu, který se jmenoval Pinokio. Bylo to spojení profesionálních cirkusáků, které reprezentovala právě rodina Berousků, a profesionálních herců. Režíroval to náš ročníkový vedoucí Josef Krofta, hráli v tom třeba David Matásek, Alena Antalová, Martin Dejdar a taky herci z Draku, kde hrál 25 let můj děda.

Celý první ročník jsem díky tomu projektu vlastně žil v cirkusu. Zažil jsem tam ty protesty, ale nedokázal jsem pochopit, proč protestují proti tomu, že tam lidé pracují se zvířaty, a sami měli na obojcích psy a na nohou kožené boty.

Viděl jsem, jak se v tom cirkuse o zvířata starají, jak nejlépe umějí. Každý den jsou ve výběhu, když jsou u řeky, chodí se s nimi plavit. Myslím, že proti mnohým zoologickým zahradám se v cirkuse mají lépe. Když tam zemřel velbloud, bylo to, jako když odejde člen rodiny. Protestovat proti podmínkám, ve kterých žijí zvířata právě v tomto cirkusu, je nesmysl. Poznal jsem ale právě ten jeden cirkus a vím, že ne ve všech takové podmínky pro zvířata mají.

Kdepak! To se může zdát u nás v Česku, kde nemá žádnou podporu. Ve světě chodí lidé do tradičního cirkusu ve smokinku. Je to slavnostní událost na vysoké společenské úrovni, poznal jsem to třeba ve Švýcarsku, Norsku, ve Švédsku, Francii, v Německu.

Nový cirkus je i prolínání mezi žánry, kulturami a národnostmi. Nicméně v akcentech se mohou jednotlivé soubory lišit. Třeba Francouzi jsou poetičtější, Finové boří všechny stereotypy, je to víc taková punková párty, Švédové kladou důraz na vizuální stránku.

Jako žánr je však naprosto mezinárodně průchodný. Účastníme se třeba velkého mezinárodního cirkusového projektu, kde jsou ještě Island, Norsko, Švédsko, Francie, Finsko. V našem představení Risk jsem zase měl dva Švédy, Fina a Francouze. Je to nesmírně svobodný žánr a nesmírně nabíjející - některá představení se mi nemusí líbit, ale vždycky za tím vidím ty nápady a dřinu. Nikdy odtamtud neodejdu naštvaný jako z některých divadelních představení.

Možná v nezatíženosti normami a pravidly, protože jsme se to všechno učili sami. A v touze hledat - za pět let jsme vytvořili sedm projektů, každý úplně jiný, jako by každý dělal jiný soubor.

Sanitku jsme už volali několikrát: zlomené kosti, přetrhané vazy, šlachy. Mně praskla pobřišnice, všichni ale žijeme. Balancovat na hraně bezpečí a nebezpečí, na hraně žánrů, rovnováhy a adrenalinu, možností lidského těla, to je pro mě na novém cirkusu to nejzajímavější. Vždycky říkám, že pokud se divák při představení jednou od srdce zasměje, jednou pocítí strach o akrobaty, jednou se zamyslí a jednou dojme, je to dobré.

Jednak jsem se dlouhým obloukem dostal k rodinným kořenům, jednak okamžitá fascinace tím žánrem, který jsem poprvé viděl v roce 2001. Pak to byla Letní Letná a francouzský Cirque du Soleil, kde mi nabídli dvouleté angažmá. Jenže já místo toho založil La Putyku.

Původní idea byla, že vezmeme profesionální herce a poskytneme jim roční trénink v akrobacii a tanci a nazkoušíme představení. Skončilo to tak, že lektory, které jsme pozvali, aby vedli workshopy, jsme vyškolili herecky. Takže jsme získali nejlepší trampolínisty, nejlepší tanečníky, třeba Lenku Vagnerovou, která má vlastní taneční skupinu. Napřed to všichni dělali jako hobby, časem se z toho stal profesionální soubor.

Od 5. listopadu budeme působit ve dvou bývalých jatečních halách v Holešovicích. Připravili jsme projekt na čtyři haly pro 350 lidí: měla by tam být cirkusová škola, kavárna, galerie, cirkusové centrum pro děti. Do stávajícího prostoru vestavíme divadlo, kde odehrajeme naše představení Dolls a taky cirkusový kabaret, který ukáže, jak by ten prostor mohl v budoucnosti fungovat.

Svůj projekt tam uvede režisérské duo SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský - pozn. aut.), diváci uvidí různá taneční představení, skupinu O sto pět, budou se tam pořádat workshopy. Je to první krok k rekultivaci holešovické tržnice, z níž by mělo být největší pražské kulturní centrum. Z vietnamského tržiště by měly zůstat stánky s vynikající polévkou.

To nechci. Rád bych se toho naopak úplně zbavil. Chci mít samozřejmě přehled o tom, jak fungujeme, ale nechci už chodit a prosit o peníze. Chci tvořit představení, ne všechno zařizovat.

Samozřejmě nějaké narážky padaly, když jsem nastoupil do prvního seriálu.

Kde jinde bych deset dnů v měsíci točil s Petrem Čtvrtníčkem, Bolkem Polívkou, Arnoštem Goldflamem, Janem Dolanským, Jakubem Prachařem, Pavlou Tomicovou, Tomášem Matonohou? Úžasná zkušenost. Včetně toho natočit denně sedmnáct obrazů a naučit se na to třicet stran textu.

Za každou věc, kterou jsem dělal, jsem vděčný. Třeba točení reklamy pro mě byla neuvěřitelná zkušenost. Podobně jako seriály Ranč U Zelené sedmy, Bazén, Rodinná pouta, Kriminálka Anděl, Clona.

Stejně tak velký zážitek byl hrát v Národním divadle - v Revizorovi a ve hře Spaseni, obojí v režii Michala Dočekala. V té době jsem byl v šesti různých divadlech: kromě Národního v ABC, v Celetné, Minoru, Arše a v divadle Ponec. Odehrál jsem 42 představení měsíčně. Jenže v té době začínala La Putyka, takže to už nešlo dál. Omezoval bych nejen ta divadla, kde by to naráželo na závazky s La Putykou, ale i náš provoz.

Ideálně to funguje tak, že udělám divadelní projekt s La Putykou a mám zhruba půlroční pauzu na natáčení. Vloni to byl seriál Clona, letos s Milanem Cieslarem Život je život s Ondrou Vetchým v hlavní roli.

Zároveň jsem roztočil vlastní film podle našeho představení Up and Down, náš druhý titul s La Putykou. Hlavní roli tam má táta. Zatím máme za sebou jen předtáčky, když s tím budeme spokojení, zažádáme o grant Fond kinematografie. Pokud se to podaří, natočíme příští rok celovečerní film. Je to nový vítr do plachet nejen pro mě, ale i pro náš soubor, který se po šesti letech dostává na křižovatku a přemýšlí, jakým směrem jít dál - zda se soustředit na vlastní prostor, nebo jezdit po světě…

Režíroval jsem ho už při představení v La Putyce a už tehdy jsem se snažil odstřihnout od role otec-syn. Na druhé straně se nepovažuju za režiséra, spíš za hybatele, realizátora idejí a nápadů, které máme. Režii jsem nestudoval, chci něco sdělit, dělám to, jak si představuju. Kdyby mi táta nedůvěřoval, nenechá se ode mě režírovat. Je to profík, který je čtyřicet let u divadla, spoustu toho natočil. Chápe, co zamýšlím, a trefí se do toho. Je to ale náročný.

Myslím si, že vždy dokážu roli nějak uchopit herecky a pohybově, ale kde rozhodně nemám jistou půdu pod nohama, je zpěv a kytara. Ty jsou pro mě výzvou, na kterou se těším. Chystám se hlavně před natáčením mluvit s jeho ženou. To pro mě bude na té přípravě nejdůležitější.

Velmi mě překvapilo, jak byl u nás po revoluci Karel Kryl vnímaný. Nebo jak kritický byl jeho vztah k Havlovi. On vždycky říkal pravdu, to bylo na jeho životě to nejdůležitější. Pak se tady utrápil.

Tu bych cítil, kdyby byl u natáčení. To se mi stalo třeba u filmu Piko, kde jsem hrál žijící postavu, Pavla Gregora, vynálezce pervitinu. Přišel na natáčení, když se zrovna točila scéna, kdy je na detoxu připoutaný na lůžku. Bylo to krátce po výbuchu jeho zařízení na výrobu pervitinu, kdy na několik měsíců přišel o zrak, takže jsem měl zafačované oči. Stál za kamerou a já měl nervy z toho, abych nezmrvil jeho životní příběh.

Drogy mi nic neříkají. Na gymnáziu jsem zažil období marihuany, byla to cesta ke svobodě a bezstarostnosti. Pak přišla vysoká škola a rodina, přibyly jiné starosti a ta droga mi už nedávala nic hezkýho. Alkoholu vůbec neholduju, táta na něm byl závislý, takže vím, co to je. Jedinou závislost jsem si vybudoval na cigaretách.

Mně to tak nepřišlo, protože v naší rodině to je docela typické, babička si vzala dědu v sedmnácti, bratranec měl dítě v osmnácti. Se svou ženou (vizážistkou a kostýmní výtvarnicí Kristinou Záveskou - pozn. aut.) jsem se seznámil ve dvaadvaceti, nejstaršího syna Kryštofa jsem vyženil, když mu bylo dva a půl, Šimonovi je devět, Matyášovi pět.

Od prarodičů i rodičů vím, jak důležitá rodina v životě je. Máme k sobě blízko i pracovně: brácha je hlavní produkční, bratranec scénograf, táta i máma u nás hrají, moje žena se stará o kostýmy a líčení.

Hyperaktivní. Proto jsme s mámou a bráchou koupili tátovi k pětašedesátinám koně. Vždycky nás vedl ke koním, ale nikdy jsme žádného neměli, protože jsme bydleli na Vinohradech. V téhle rychlé roztěkané době jsem chtěl přivést do rodiny něco zklidňujícího. Výsledkem je, že táta teď moc není doma, protože každou volnou chvilku je u koně.