Romana Jákl Vítová: V Janu Žižkovi se mě možná leknete

Co vás napadne jako první, když řeknu Jan Žižka?

Takhle na první dobrou se mi vybaví filmové plakáty. Na těch se v posledních měsících před premiérou pracovalo nejvíc. Tedy z toho, na čem jsem se podílela. Vybírali jsme a dotvářeli spoustu návrhů, které jsou jiné pro český trh, jiné pro americký a jiné pro celosvětový.

Váš manžel s Žižkou spojil roky života. Vybavíte si, alespoň přibližně, kdy jeho jméno padlo ve vašem vztahu poprvé?

To opravdu ne. Tuším, že to bylo někdy v době, kdy se narodila Elinka, a to je už jedenáct let. V té době jsem se plně soustředila na děti, takže jsme to spolu moc neřešili.

Ve filmu i hrajete. Moc žen v něm ale kromě vás není. Koho napadlo vás obsadit?

Manžela. Z nějakého záhadného důvodu má pocit, že na to mám talent.

Přijala jste roli hned?

Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci, takže jsem se tomu smála. Pak jsem mu průběžně vysvětlovala, že není normální. A že se zbláznil, jestli si myslí, že se postavím na stejný filmový plac jako Michael Caine. Nakonec jsem ale moc ráda, že mě k tomu přemluvil. Nejenom kvůli Michaelovi…

Jaké to tedy pro vás bylo? Vedle hollywoodské legendy Michaela Cainea?

Šok, obdiv, vzrušení, nadšení, nervozita… Vybavuje se mi celá škála různých pocitů. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych se s takovou legendou mohla někde potkat, a už vůbec ne ve filmu. To, že jsem mohla jeho herectví pozorovat zblízka, byl nezapomenutelný zážitek.

Michael má nejen obrovské charisma, ale i hlas, který vás k sobě přiková tak, že nevnímáte nic jiného. Bylo to jako kouzlo. Dokázal mě vtáhnout do děje způsobem, jako bych tam s ním ten středověk opravdu žila.

Můžete mi svou roli přiblížit ještě víc?

Hrála jsem středověkou vesničanku, do níž jsem se snažila co nejvíc vcítit. Ostatně mi ani nic jiného nezbývalo, nejsem herečka…

Chvílemi mi to připomínalo moje dětství. Jako malá jsem byla taková bojovná divoška. Na kočárek a panenky mě moc neužilo. Spíš jsem si hrála s kluky na indiány. Ze všeho nejvíc mě bavily bitvy, které musím zpětně zhodnotit jako ne příliš bezpečné.

A moje filmová role je podobně bojovná, takže jsem si to opravdu užívala. I to, že mi manžela hraje Ondra Vetchý. Je to geniální herec i člověk s velkým srdcem.

Zmínila jste, že nejste herečka. Co pro vás bylo při natáčení nejnáročnější?

Musela jsem se naučit choreografii bojových scén, které pro mě, pro laika, byly poměrně těžké. Nejvíc mě stresovalo, že musíte na vteřinu přesně reagovat na pohyby kaskadérů, jinak by to nepůsobilo věrohodně. Byl to hodně velký adrenalin, ten pocit zodpovědnosti, že by se to kvůli mně muselo přetáčet.

Ale nakonec i velká euforie a úleva, že jsem nic nezkazila a všechno se dalo použít. Navíc to mělo jednu velkou výhodu: byla jsem tak moc soustředěná na bojové scény, že už mi na trému z herecké části nezbyl téměř žádný prostor.

A najdu vás ve filmu, když se budu soustředit?

Určitě bude lepší, když se budete soustředit. Přibližně někde ve druhé třetině mě pak možná poznáte, ale spíš ne.

Středověké ženy byly špinavější, mimo jiné také rychleji stárly. Museli vás pro tyhle „potřeby“ před natáčením upravovat, abyste vypadala věrohodně?

Měla jsem tmavou paruku, ušpiněný obličej a podle toho, co se zrovna točilo, na mně občas přistála umělá krev.

Nelekla jste se sama sebe v kostýmu?

Nelekla. Ale nemůžu zaručit, že se neleknete vy.

Váš manžel se netají tím, že projekt stál zhruba 450 milionů Kč. Nebála jste se toho? Třeba úvěrů…

Úvěrů ne, to by nás zbytečně drtilo. Máme v tom nějaké naše úspory. My jsme nikdy neměli ani leasing nebo třeba hypotéku, v tom jsme naštěstí oba stejní. Hrozně by nás to stresovalo, takže jsme si vždycky kupovali jen to, na co jsme měli…

A když jde o vaše společné úspory, má obecně manžel vaši plnou důvěru?

Vlastně ani nejde o důvěru. Pro mě je důležité, že je o rodinu postaráno. Máme domov, máme co jíst… To ostatní je už víceméně navíc. A není nutné mít nejluxusnější auta nebo předražené značkové oblečení. Takové věci pro mě nemají hodnotu.

Dát peníze do něčeho, co může dalšího člověka jakkoli ovlivnit, podpořit, nasměrovat, dojmout nebo třeba jen na chvilku pobavit, taková věc mi dává smysl. A je jedno, jestli to pak něco vydělá, nebo ne.

Film o Janu Žižkovi je ale na české poměry draný nebývale. Váš muž mi říkal, že jste mu další a další peníze, které musel získat navíc, doma vždy schvalovala. Jste benevolentní ve všem, co dělá?

Určitě to mělo svůj vývoj. Když jste zamilovaní, chcete být tomu druhému neustále na blízku a všechno dělat společně. Váš život, vaše radost a spokojenost závisejí na vašem partnerovi. Časem ale pochopíte, že nemůžete po někom jiném chtít, aby byl zodpovědný za to, jestli jste nebo nejste šťastní, aby byl vaší druhou polovinou. Pochopíte, že to vy jste svoje druhá polovina, do které během života dorůstáte.

A my jsme společně dorostli do fáze, ve které jsme oba spokojení. Nechceme po tom druhém, aby nám zaplňoval náš život. Chceme s ním náš plný život sdílet. To nám dává velkou svobodu. Není to o nějaké benevolentnosti. Jeho život nestojí na mé laskavosti, shovívavosti, je to přece jeho život. Máme ale vzájemnou důvěru v to, že neděláme takové kroky, jež by poškodily naši rodinu.

Váš manžel vaši tolerantnost vyzdvihuje často. Jenže… Pak doma kape kohoutek, potřebujete posunout skříň, a on tam kvůli práci – třeba Žižkovi – není. Ani tehdy vám nerupnou nervy?

Popravdě, v takových situacích je úplně jedno, jestli manžel je, nebo není doma. U nás je to tak, že pokud doma je, tak na to volá opraváře. A pak je zase odvolává, protože jsem si to mezitím opravila sama. Třeba do elektriky bych se nepustila, ale z běžnějších věcí nemám problém asi s ničím.

A co už jste doma takhle opravila?

To je různé. Ucpané odpady, uražený roh, odřený nábytek, sušičku, myčku… Naposledy to byla pračka. To jsem i já původně volala opraváře. Jenže měl čas až za týden, tak jsem si ji provizorně opravila, aby šla zavřít a dalo se v ní prát. Výsledek byl takový, že když pan opravář konečně přijel, tak to po mně zkontroloval, pochválil mě, jak jsem to hezky udělala, dostal zaplaceno a zase odjel.

Kde jste se to všechno naučila?

Není to nic až tak složitého. Stačí se toho nebát. K tomu přidat trochu selského rozumu a hodí se i logické myšlení.

Vážně je to pro vás tak jednoduché?

Je pravda, že občas šmíruju opraváře. Třeba jim nabídnu, že podržím světlo, a pozoruju, jak na to, abych si to příště opravila sama. Ale už jsou na mě zvyklí a sami mi hlásí, v čem je chyba a jak to opravit.

Nejdůležitější základy mám ale od tatínka. Jemu jsem nakukovala přes rameno celé dětství i dospívání. Hodně mě toho naučil. I když tenkrát byl na opravu kola skoro na všechno desítka klíč a na ucpaný dřez stačilo odšroubovat a vyčistit sifon. Dnes je vše složitější, ale zručná jsem určitě po něm.

Patřila jste k nejznámějším moderátorkám TV PRIMA. S narozením dcer jste se stáhla a pracovala v PR. Platí to stále?

Práce PR manažerky šla prozatím stranou a je otázka, jestli se k ní ještě vrátím. Naposledy jsem dělala PR k filmu Jan Žižka v průběhu jeho natáčení, teď už na to nemám kapacitu.

S Petrem jsme si ale ověřili, že to, kde svůj čas a životní zkušenosti zúročím nejlépe, je podpora jeho projektů. Máme hodně podobný vkus i vnímání, takže ho zajímají moje názory a nápady, ať už jde o scénáře, nebo o cokoli v postprodukci.

Ale snažím se být oporou i jemu. Hlavně psychicky. Aby si ulevil od různých tlaků, pustil z hlavy věci, jež nemůže ovlivnit, a měl pak v sobě víc prostoru dál tvořit.

Máte nějaký vlastní, zatím nenaplněný pracovní či jiný životní sen?

Snažím se žít přítomností a nemůžu říct, že bych měla nějaké konkrétní sny. Spíš je to cesta, na které se soustředím na to, co je mojí životní hodnotou a co mi dává smysl.

S Petrem jste manželé patnáct let. Brali jste se v srpnu 2007. Měli jste „s Žižkou“ vůbec čas na oslavu výročí?

Nejsme příliš slavící typy a osobně se ani nezaobírám tím, jak dlouho jsme manželé. Vlastně jsme spolu už devatenáct let. Petr za mnou přišel na návštěvu a už nikdy neodešel, takže jsme spolu od úplného začátku i bydleli.

Vychováváte dvě dcery: Sofii a Elisu. Vidíte, že se potatily? Pomamily?

Mají od každého něco, ale obecně je Elinka víc po mně, Sofinka víc po manželovi. Je hodně cílevědomá, zodpovědná a organizovaná. Zatímco Petra v tom hodně ovlivnil vrcholový sport, Sofinka to má jako svoji danost.

Už jako malá, když se naučila psát, mi na ledničku lepila přesný čas, kdy vstane, kdy si bude čistit zuby, česat se, snídat… Končilo to tím, v kolik přesně ji budu odvážet včetně toho, kdy odbočíme ke škole.

Problém nastal, když zjistila, že absolutně nejsem schopná její plán plnit. Chvíli byla naštvaná, nakonec pochopila, že je to se mnou marný a s tatínkem ještě horší. Každopádně je to úžasná schopnost.

Vydrželo jí to?

Ano, na každý den má svůj plán, co bude dělat, a dokáže ho dodržet. Zároveň musím říct, že je i hodně citlivá, a to má spíš po mně. Myslím, že je pro ni někdy dost náročné mít tuhle kombinaci v jednom těle…

A co vaše druhá dcera?

Elinka je, jak říkáme, celá maminka. Takže bohém, který skáče z jedné věci na druhou, protože je toho přece tolik, co může dělat. Je kreativní, zábavná a všechno jí hned jde. O to větší má pak ale problém dotahovat věci do konce. Okamžitě ji totiž napadne zase něco jiného, co by mohla vyzkoušet a prozkoumat. Také je hodně senzitivní a otevřená, o všem si ráda povídá. Dokonce ji zajímá i to, jak na sobě vědomě pracovat.

Co si pod tím mám představit?

Ptala se třeba, jak může změnit svoje chování, aby s dětmi ve škole lépe vycházela, když jsou na ni zlé. Probraly jsme různé možnosti a hned druhý den mi hlásila, jak to skvěle zafungovalo a jaké dělá pokroky. Ráda bych řekla, že přesně taková jsem byla i já, ve svých jedenácti letech, ale Elinka je jaksi jiný level. (smích)

Manžel byl vrcholový judista, reprezentant. Sportují i dcery?

Sportují obě. Za jejich lásku k pohybu jsem upřímně ráda. Myslím, že je to v dnešní době důležité, svět se stává digitálnějším a virtuálnějším. Vyzkoušely všechno možné. Nakonec se Sofinka rozhodla pro atletiku, která i mě v dětství hodně bavila. Elinka chodí, stejně jako tatínek, na judo.

Jan Žižka už je v kinech. Přišla úleva?

Úleva byla spíš pro Petra, který měl hodně práce s premiérou. Mě už se tahle fáze filmu příliš netýkala. Hodně lidí do toho vložilo svoje maximum, i přes svoje limity. Jestli a co to někomu dalšímu dá nebo ne dá. Pro mě je to silný hluboký příběh, který má v sobě spoustu úrovní. Každý v něm může něco najít. Záleží na tom, kým je, co žije a v jakém bodě svého vědomí se právě nachází.